Letos jsem už potřetí vyrazil na Prague Pride jako křesťan, který se raduje z toho, že lidé nejsou všichni stejní. Společně s občanským sdružením Logos jsem celý týden pomáhal organizovat modlitební sezení a další akce. Letos byl „náš“ doprovodný program bohatší než kdy dřív a snad i v průvodu jsme byli dobře vidět. Nechtěl jsem původně unavovat čtenáře další litanií o tom, proč mi přijde skvělé Prague Pride křesťansky podporovat, ale nakonec mi to přeci jen nedá.
Na rozdíl od předchozích let jsem celý den po skončení průvodu na Letné strávil u informačního stánku Logosu, kam přicházeli různí lidé. Někdo si jen vzal letáček, někdo si přišel popovídat, někdo se vyptávat. Objevili se i mladí evangelikálové, kteří se nás snažili přesvědčit, že nemáme pravdu (a že stejně nejsme praví křesťané, když nemluvíme v jazycích).
Přišlo dost lidí, kteří už o Logosu slyšeli, a byli rádi, že stánek s létající rybičkou zase vidí. Přišlo dost leseb a gayů, kteří o Logosu neslyšeli, ale velmi je potěšilo, že se nějaké takové aktivity konají. Několik „hetero“ křesťanů nám přišlo říct, že s námi sympatizují a mají radost z toho, co děláme.
A přišli také lidé, které setkání s námi jakoby konfrontovalo s úplně novou realitou. Od rodiny zesnulého Filipa Havlíčka jsme měli půjčený transparent s nápisem „Bůh miluje také homosexuály“ – větou, kterou po jeho sebevraždě našli v jeho mobilu. Když k našemu stánku zamířila skupina připitých dívek, zeptala se jedna z nich: „Takže Bůh miluje i mě?“ Odpověděl jsem: „Jo.“ „I když pijeme a kouříme?“ ptá se druhá. „Samozřejmě,“ řekl jsem se smíchem.
Hned jsem si ale uvědomil, že tak samozřejmé to pro spoustu lidí naneštěstí není. Kromě toho mi došlo, že u toho stánku vlastně – mimo jiné – dělám misii. Já, který jsem se vždycky všemu misionářství bránil! Misie ale může vypadat různě. Přijít mezi lidi a bez vyzvání jim vykládat, že se ve svých životech příšerně mýlí, musejí se obrátit, žít jinak, mluvit jinak, myslet jinak (a to tak, jak se to líbí mně) – tak jsem si misii vždycky představoval, tak se mi hnusí a tak jsem se s ní nakonec i setkal ze strany těch mladých evangelikálů. Přesto je jedním z našich velkých úkolů šířit mezi lidmi dobrou zprávu o tom, že je Bůh miluje a přijímá.
Je potřeba vycházet mezi lidi do světa. Ukazovat jim, že jsme, ale nic jim necpat. Třeba nakonec lidé, které potkáme, budou ve svém životě opravdu chtít něco změnit. Třeba zjistíme, že bychom ve svém životě něco mohli změnit i my.