Možná jsme minuli poslední křižovatku, ale neznamená to, že nemáme nic dělat. O klimatické krizi s Petrou Kolínskou

Číslo

ČCE přijala na květnovém zasedání synodu prohlášení ke klimatické krizi. Je to podle tvého názoru hlas, který odpovídá situaci?

Jistě je to krok správným směrem. Považuji za důležité, že v prohlášení je jasně řečeno, že dobrovolná skromnost jednotlivce a individuální ohleduplnost k životnímu prostředí nejsou v dnešní situaci klíčem k řešení. Problémy, které jsme si ve vztahu k životnímu prostředí vytvořili, mají svůj základ v systému a jeho pravidlech – zejména, jak funguje hospodářství, ekonomika. Proto hlavní odpovědnost leží na politicích, kteří musí změnit pravidla tak, aby bylo např. pro zemědělce výhodné chovat se ke krajině šetrně a aby firmy byly motivovány investovat do vývoje moderních technologií a jejich podnikání nebylo založeno na drancování přírodních zdrojů a spalování fosilních paliv.  A v tom se mi zvlášť zamlouvá synodní prohlášení, když říká, že máme apelovat na politiky na všech úrovních. Stejné úsilí, jako jsme doposud jako jednotlivci věnovali třídění odpadu nebo nákupu biovýrobků, musíme nyní napřít směrem k politikům. Jasně jim říci, co od nich očekáváme, a to nejen v den voleb.

Zdá se ti, že se i naše česká společnost probouzí k větší odpovědnosti za stav planety, nebo v jejím vztahu k této problematice přetrvává pohodlnost a bagatelizace?

V minulém roce zveřejnili akademici brněnské Masarykovy univerzity obsáhlou studii veřejného mínění „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“. Celá je zdarma ke stažení na webu.

Z té studie mj. vyplývá, že v naší zemi existuje přibližně pětina populace, která je v ochraně životního prostředí velmi aktivní, polovina veřejnosti sice něco dělá ve svých domácnostech, ale velmi málo se angažuje občansky. Zbytek lidí se k této problematice staví netečně a lhostejně a někteří z nich se angažují i přímo proti ochraně životního prostředí. Celkově netečných je kolem 30 procent.

Na jarních demonstracích se ovšem téma klimatické krize v různých souvislostech objevovalo stále výrazněji. Nemůže to znamenat, že v rámci probouzející se občanské společnosti tu vyrůstá i nová „ekologická“ odpovědnost?

Páteční demonstrace středoškolských studentů (Fridays for Future) ukazují, že mladší generace je k tématům životního prostředí citlivější než jejich rodiče. A jejich tlak má dopad na celou společnost. Jen za posledních pár měsíců se v nejrůznějších česky psaných médiích dramaticky zvýšil počet článků, které se věnují změnám klimatu. A to, že demonstrace na letenské pláni začala blokem projevů na téma životní prostředí, je jistě nadějný impuls pro budoucnost. Většina politiků na parlamentní úrovni je však k tématu stále velmi zdrženlivá. Veřejnost by měla ve svých apelech v oblasti životního prostředí přidat a nespoléhat jen na středoškoláky.

Některé pražské čtvrti (Praha 7 a 6) vyhlásily – za posměchu okolních – stav klimatické nouze. Můžeš přiblížit, co prakticky to znamená?

K těm dvěma městským částem se dokonce přidalo i hlavní město, neboť pražské zastupitelstvo schválilo Klimatický závazek. V praxi to znamená přihlášení se ke spoluodpovědnosti za další vývoj a závazek snížit svoji uhlíkovou stopu a aktivně zavádět adaptační opatření. V řadě opatření totiž nemusíme čekat na změnu legislativy nebo jinou podporu od vládních úřadů. Úplně konkrétně to znamená, že obce mohou začít lépe hospodařit s vodou, nakupovat více elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, vysazovat stromy, podporovat nemotorovou dopravu. Důležité je, že tato opatření vesměs zvyšují kvalitu života každého z nás. Když mi samospráva pomůže za domem vysadit strom a zalévat ho dešťovkou, budu mít v okolí svého bytu příznivější mikroklima a ještě pomůžu ostatním zvládat extrémní projevy počasí.

A může to mít i nějaký „osvětový dopad“? Popř. víš o dalších obcích, kde se něco podobného děje? Mají o to třebas usilovat sami občané?

Hlas občanů je v tomto zcela zásadní. Když dají dostatečně hlasitě najevo, že si nepřejí kácení stromů nebo že chtějí, aby škola a obecní úřad nakupovaly zelenou elektřinu, budou zastupitelé v jiné situaci, než když občané mlčí, resp. čekají, že to za ně řekne někdo jiný. A když bude měst a vesnic, které vyhlásí klimatický závazek, hodně, vláda a parlament také budou muset ukončit své mlčení.

Mluví se o tom, že máme 10–12 let na změnu přístupu, zejména k spalování fosilních paliv, ale i k dalším aspektům… Vím, že jsi v tomhle ohledu skeptičtější. Jaké máš pro to důvody?

Jsem skeptická k tezi, že máme ještě vůbec nějaký čas, že změny v našem chování mohou ještě počkat – do zítra, za rok, nebo deset let. Vědci nás na nebezpečné trendy upozorňují desítky let, jejich hlas však nebere většinová společnost moc vážně. Možná, že jsme už minuli i tu poslední křižovatku, na které jsme mohli předejít kumulaci mnoha ekologických katastrof. Ale to rozhodně neznamená, že už nemáme dělat nic. Občas s nadsázkou říkám, že je lepší se ekologického kolapsu dožít se šestihodinovou pracovní dobou a nepodmíněným základním příjmem. Prostor pro vytváření světa, kde lidé mohou žít důstojný život, je tu každý den.

Jaké vidíš aktuální politické hrozby – hrozí např. že se mezinárodní politika zhroutí v boji o zdroje? Číňané už snad vymýšlejí, jak „odklonit“ srážky na svou stranu Himalájí…

Představa, že lze dlouhodobě zajistit pokojný život nějakého společenství na úkor sousedů, je vadná. Takto to může fungovat pár desítek let, ale ne déle. Historie jasně ukazuje, že výhodnější než bojovat nebo se izolovat je spolupracovat. Státy a režimy, které si jen pro sebe budou chtít uzmout vodu či další zdroje, skončí jako onen pohádkový milionář, který si ukradl slunce pro sebe.

Nicméně v nejisté době představuje tenhle typ milionářů v mnoha koutech světa i u nás pro mnoho lidí daleko větší jistotu…

Ve skutečné demokracii máme skutečnou možnost věci ovlivnit. Můžeme úkolovat politiky, debatovat se sousedy a získat je pro dobré řešení. Můžeme přemoci sílu velkých peněz. Problém nastává, když je podstatná část společnosti vystavena frustraci nebo úzkosti. Může to být strach z uprchlíků, přírodní katastrofy nebo ztráty zaměstnání. Pak posilují populisté a jejich spojenci z velkého businessu.

Představuje klimatická krize v něčem pro lidi i „pozitivní výzvu“?

Klimatická nouze je nepochybně obrovská výzva. Mobilizovat všechnu lidskou moudrost, inteligenci, schopnost koordinovat se a spolupracovat – máme příležitost proměnit naše i světové společenství radikálně k lepšímu, nebo to celé po… Důležité je nezakopat se do světa rezignace, výmluv a popírání vážnosti situace, ve které jsme. Jak říká Hospodin: zorejte úhor, nesejte do trní (Jeremiáš 4,3).

Jak by podle tebe měl znít v tomto kontextu hlas církví?

Žijeme v šíleně hektické a nerovnovážné době. Lidé žijí ve dvou extrémech – buď jsou dlouhodobě přepracovaní nebo zažívají frustraci z toho, že nemohou uplatnit to, v čem jsou opravdu dobří. Nedostatek času také vede k tomu, že lidé nemají energii věnovat se soustavněji věcem veřejným. Považovala bych za užitečné, kdyby křesťanské církve více připomínaly čtvrté přikázání desatera „Budeš zachovávat den odpočinku“. Celkové zpomalení by ostatně pomohlo i životnímu prostředí.

Mohou něco povědět třeba i ke klimatické depresí?

Nemyslím si, že církve v české společnosti mohou nabídnout účinný lék proti skupinové úzkosti z nejisté budoucnosti. Mohou ale pomoci jednotlivcům i sborům uchovávat a posilovat naději, že lepší svět je možný. A to jistě není málo.

Sama máš zkušenost jako členka a zastupitelka za Zelené. Co sis z ní za léta svého působení odnesla?

Zkušeností jsem získala celou řadu. Třeba, že v každé demokratické straně potkáš lidi, kteří jsou nadaní, zapálení pro dobrou věc a pracovití, a že žádná strana není imunní vůči darebákům a lidem, co na výkon své funkce nestačí. Také už vím, že prosadit jakoukoli změnu trvá déle, než by si člověk přál, a že je i proto důležité občanům soustavně říkat, na čem právě pracuješ. A v neposlední řadě, že není lepší palivo pro další práci, než pochvala od občanů. Proto apeluji i na čtenáře Protestanta, pošlete povzbuzující mail svému zastupiteli/poslanci či senátorovi ideálně už zítra.

A já teď hned děkuji za odpovědi.

Tomáš Trusina

Studii „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“ najdete na https://munispace.muni.cz/library/catalog/book/1001

Prohlášení prvního zasedání 35. synodu

V závěru svého jednání synod Českobratrské církve evangelické vydal prohlášení týkající se vztahu naší společnosti k životnímu prostředí a probíhajícím změnám klimatu.

Všichni zakoušíme dopady změn klimatu. Citlivěji vnímáme výkyvy počasí, sucho a problematiku oteplování planety. Jako lidstvo stojíme před dalekosáhlými hrozbami nedostatku pitné vody, snižující se biodiverzity, neobyvatelnosti celých oblastí planety a stěhování milionů lidí. Rozsah problémů mnohé ochromuje. Někteří se snaží situaci ignorovat nebo zlehčovat. Jiní se spoléhají na to, že žijeme ve šťastnější části světa a že se nás změny nedotknou. Jsou však také lidé, které tato situace hluboce trápí a snaží se nejhoršímu podle svých sil zabránit. Někteří přitom propadají chmurám, že vztah člověka ke stvoření se již nezdaří změnit včas.

Připojujeme se k lidem, kteří chtějí v této situaci jednat a kteří si uvědomují odpovědnost za svět. Jako křesťané se nechceme vzdát naděje. Myšlenka stvoření nám pomáhá pochopit, že všechno živé je jedinečné a že Bůh v něm stále působí. To nám dává naději, že každý člověk může přispět k nápravě a stát se inspirací pro druhé. Je třeba solidarity s těmi, kteří změny klimatu nezavinili a na které dopadají nejvíce. Nadějí jsou pro nás mladí lidé, kteří si uvědomují, že budoucí podobu světa je třeba řešit dnes a tlačí na politiky, aby jednali. Podporujeme rozvoj čistých forem energie, ústup od fosilních paliv a zodpovědné zacházení s krajinou. V Českobratrské církvi evangelické chceme hledat všechny možné a dostupné prostředky, abychom náš vlastní podíl na změně klimatu snížili.

Naše společnost se ve vztahu ke klimatickým změnám mylně rozděluje na „aktivisty“ a „realisty“. Globální změny se týkají nás všech. Nepomůže již pouze dobrovolná skromnost jednotlivců, ani změny jen v jedné části světa. Všichni musíme změnit své smýšlení a podílet se na záchraně prostředí. Proto se obracejme na politiky na všech úrovních, na Parlament a vládu ČR, občanskou společnost a všechny jednotlivce, aby situaci vzali vážně a jednali moudře, odpovědně a solidárně, aby se podařilo zpomalit změny klimatu a zastavit ničení životního prostředí.

20. 5. 2019