Číslo

Veřejná doprava je pro řadu našich občanů náhradním prostředkem přesunu z jednoho místa na druhé. Užívá se nouzově, když selže vlastní prostředek, zpravidla automobil. Raději dodám „můj automobil“, aby bylo jasno, že vím, s jakou hrdostí mnozí do něho nasedají. Přeci cestou do práce, natož na chalupu, na hory, ale také do Rakouska, Chorvatska, či Itálie si chci užít nevázané svobody a jet si ve svém. A že se bohužel musím vřadit do kolon a čekání bez konce a pak ztrácím čas a ohrožuji se dopravním amokem z chování druhých řidičů, ale i cyklistů anebo chodců? A ty zácpy? Za nic z toho JÁ nemůžu! Veřejnými dopravními prostředky pak cestuji dnes jedině „nouzově“.

Ale zmiňme jednu fantastickou výhodu cestování ve „svém“. Přišel jsem na ni při jedné cestě metrem, když jsem si zcela neuváženě prohlížel spolucestující v nacpaném vagonu. Téměř beze zbytku byli lidé kolem mě bílé pleti, oblečeni „po našem“, a ti, které jsem stihl zaslechnout, mluvili česky. Ano. Byla to naše monokultura. Jen se zkuste takto rozhlédnout. Já vím, občas vám takový pohled a dojem mohou v Praze rozostřit cizí návštěvníci, turisté anebo jiní, u nás však zpravidla dočasně pobývající. To ovšem nejsou „naši“. Z těch, kteří se zde případně usazují, je notná část Evropanů, tedy lidé bílé rasy a jinak ještě snad Vietnamci, Korejci a maličká hrstka obyvatel jiných kontinentů. To znamená – převzato z přírody – monokulturu.

Wikipedie mi napovídá: „Člověk při svém hospodaření vytváří umělé monokultury, neboť jeho cílem je zpravidla pěstování jedné plodiny, jednoho druhu.“ Pak se podává přehled toho, čím monokultura ohrožuje sama sebe. Ale co, my přeci nejsme plodinami. A navíc, asi by opáčil ministr vnitra, je lépe eliminovat předvídatelné negativní dopady „národního monokulturního sebepěstování“ nežli se nechat povraždit hordami teroristů, které „už určitě chystají řádění“ v Německu. Jen si přečtěte, jak šikovně to zakrývá malý uprchlík, v současnosti syrský školák v Torgelow, severoněmeckém městě s osmi tisíci obyvateli, kousek od hranic s Polskem: „Kdyby v Sýrii byl znovu mír a v Německu válka, pak by Němci přišli do Sýrie. A neřekli bychom jim, vy blbci nebo tak. My všichni jsme jedno, všichni jsme lidé, žádná zvířata, ale lidé. Všichni.“ (Týdeník rozhlas, č. 51, 2015, str. 6, Jmenuji se Vasim a jsem člověk)

Mám příležitost cestovat podzemní dráhou v Londýně. Jednou při cestě jsem si vzpomněl na své pražské rozhlédání a utkvěl očima na spolucestujících. Tehdy jsem si plně uvědomil to, co jsem již dříve nevědomky vnímal: Ano, jen malou část bych nazval bílými Londýňáky, anebo Evropany. Jinak tam panuje naprostá pomíchanost nejen barev, fyziognomií, ale také oblečení, upravení a zřejmě také jazyků. Žádná monokultura.

Zaujala mě čerstvá zpráva o tom, že Česká republika se připravuje na přijetí stopadesáti uprchlíků. Ne, neupadly mně tři nuly. Zpráva dodává, že jsou pečlivě vybráni z křesťanských komunit, a tak je předpoklad, že „je přijmeme mezi sebe s porozuměním“, povzbuzuje nás ministr zahraničí.

Proslýchalo se, že Česká republika je nejateističtější zemí Evropy. Dnes se říká: „Ale kdepak, všichni jsme odkojeni křesťanskou tradicí. Tu dýcháme. Tu žijeme.“ To jsem opravdu nevěděl a nějak to stále nevím. Není obtížné se mezi nás bez tohoto rozhodujícího předznamenání dostat? A nadto je to asi zcela rozhodující kriterium pro přijetí. Kdežto zuboženost a ohrožení válkou a další jsou podružné. Koneckonců příchozí budou, a možná již po této, tedy křesťanské, stránce jsou, odborně posuzováni pracovníky ministerstva vnitra, či spravedlnosti, či zahraničí. Třeba se příchozím podaří zcela jasně se prezentovat jakousi „křesťanskou kartou“. Nedovedu si představit, kolik by mohla taková vstupní karta stát a kdo si ji z těch uprchlíků může dovolit. Přeci za ně my prověření křesťané nebudeme platit jejich výdaje za pobyt u nás při procesu takového ověřování, odborně nazývaném detence.

Raději jim trošku napovím: V dávných dobách přišli na zapřenou do Izraele ohrožení Gibejci. Lhali, že jsou z nesmírné dálky a Izraelce nemají čím ohrozit. Později se ukázalo, že lhali. Ale když se na to přišlo, jejich lhaní se ujal Hospodin a Gibejci byli zachráněni. Podobně tedy u nás: co když se mezi onu skupinku křesťanů vetřou „životu nebezpeční“ vyznavači islámu se zaplacenou vstupní kartou a takovou nacvičenou argumentací?

Ještě nakonec přemýšlím, jak se dokládá, kdo je a kdo není křesťan. Působím jako evangelický farář po celý aktivní život a přiznám se, že to nevím. Ještě tak tuším, kdo zápolí s následováním toho, který v plné odevzdanosti spravedlivému a pokojnému životu na zemi jako nevinný za nás položil život.

Vzpomínám, jak mě při návštěvě evangelické rodiny na Kobylách, osadě nad Telecím na Vysočině, oslovil mladý vojenský letec‑instruktor na opušťáku: „Pane faráři, trénujeme teď libyjské letce Muammara Kaddáfího. A velitel nám vysvětlil, že podmínka služby v Libyi je příslušnost k církvi. ‚Tak, hoši nezapomeňte, jste všichni katolíci!‘“ A hotovo.

prosinec 2015