Mohou nás politické postoje odloučit od spásy?

aneb je dnes aktuální status confessionis

I. Je křesťanská existence politicky neutrální?

Krátce před druhým kolem prezidentských voleb vydala synodní rada ČCE prohlášení, v němž otevřeně podpořila Jiřího Drahoše. Prohlášení vyvolalo rozporné reakce, zvláště explicitní podpora jednoho z kandidátů.

Kritické hlasy

– nejen těch, kdo skrytě či otevřeně podporovali protikandidáta, ale i těch, kteří podporovali J. Drahoše – namítaly, že církev, přesněji její vedení, má být „nad politikou“, nemá explicitně vyjadřovat své politické stanovisko. Je otázka, do jaké míry za tím muselo stát přesvědčení těchto kritiků, totiž že církev a politická oblast jsou sféry oddělené a církev, resp. její vedení, nemá s politikou mít nic společného, ani se k ní vyjadřovat, ani se v ní angažovat, tedy kvietistický postoj někdy připisovaný theologicky jednostranně konzervativním a fundamentalistickým kruhům. Je totiž pravděpodobné ba jisté, že mnozí tito kritici souvislost mezi církví a oblastí politiky vidí a považují ji za něco samozřejmého a prohlášení kritizovali jen proto, že církev nevyjádřila podporu Drahošovu protikandidátovi, resp. je v rozporu s jejich náboženskou a politickou preferencí. Což znamená, že i oni ví, že církev, křesťanská existence politicky neutrální může být jen stěží.

Pokud bychom onu kritiku měli brát vážně, tak je za tím dle mého soudu empirické pozorování, že „politika“ většinou lidi rozděluje, spojené s všeobecně přijatelným morálním hodnocením, že jakékoliv rozdělování lidí je špatné. Za tím stojí hledisko víry, podle nějž je politika je vždy až na druhém (či kolikátém) místě. A pokud právě kvůli politice vznikají mezi sestrami a bratřími v církvi konflikty, svědčí to o tom, že politika je předřazována evangeliu, evangelium je skrytě či otevřeně politizováno, věci předposlední nadřazeny věcem posledním (abych užil terminologie D. Bonhoeffera).

S tím potom souvisí argument řekněme pastorační: je-li tomu tak, že různé názory na „politiku“ polarizují, právě vedení církve nemá kvůli věcem předposledním tuto polarizaci prohlubovat, ale pokud možno vést k (ať už jakkoliv chápané) jednotě. Tento pastorační ohled se projeví právě tak, že vedení církve zůstane politicky neutrální, nebo prorocky zdrženlivé. Přijde-li na politiku, pro „pax ecclesiastica“ , kvůli jednotě církve se zdrží konkrétní podpory politických kandidátů či stran.

Přesvědčení takovýchto kritiků potom nutně implikuje jisté posouzení současné politické situace: To, co vyjádření synodní rady díky (také) výkonu prezidentské funkce ing. Zemana vidí v ohrožení: slušnost a spravedlnost, „demokratické hodnoty“, důstojnost a hodnota každého člověka, západní orientace ČR a její místo v evropské i světové politice, nevidí kritici tohoto prohlášení buď jako natolik vážné, aby kvůli tomu bylo potřeba vydávat explicitní politická prohlášení a tím riskovat jednotu církve či sborů; nebo toto ohrožení nevidí vůbec a za ohrožení považovali podpořeného protikandidáta Drahoše.

Ti, kdo prohlášení Synodní rady uvítali

(byť třeba s výhradami) – a autor tohoto textu k nim patří – i přes různé náboženské a politické postoje posuzují současnou politickou situaci v ČR jinak: Je skutečně „jiná situace“, resp. „situace vážná“, v politickém dění jsou překračovány jisté meze, právě také ty, které vymezuje křesťanská víra. Církev měla přímo explicitně podpořit jednoho kandidáta, a sice vzhledem k neblahému vlivu, který má stávající prezident na současné politické a společenské klima v ČR a na demokratické principy našeho státu. Z tohoto hlediska mělo podobné explicitní prohlášení smysl, byť třeba jen z hlediska církevního diskursu v ČR. Ten je je sice v rámci celospolečenského diskursu marginální, bývá co se politiky týče buď zdrženlivý a/nebo obecný (v tomto ohledu i zmíněné prohlášení SR ze zajetých kolejí až tak nevybočilo), ale také jednostranně konzervativní.

Prohlášení a jeho kladné přijetí také vychází z předpokladu (a je jisté, že takto uvažuje i druhá strana), že právě i „předposlední“ věci společenského života se mohou stát tím, co vzhledem k evangeliu nejenže není neutrální, ale může být právě i zdrojem konfliktů v církvi, ano její polarizace.

Krajní podobou takového konfliktu může být i narušení jednoty toho kterého církevního společenství, církevní rozkol či – což však není případ církve evangelické – exkomunikace. Důvody pro církevní štěpení byly a jsou v dějinách církve různé: naukově-theologické, individuálně etické jako je třeba postoj k tzv. homosexualitě, ale také i právě otázky sociálně-etické, otázky společenské, ano politicko-ideologické.

II. Kdy mohou politické postoje odloučit od spásy

Exemplárním případem

v dějinách evropských evangelických církví, kdy došlo k otevřenému církevnímu rozkolu kvůli „vztahu k politice“, je vznik Vyznávající církve v Německu (v reakci na norimberské zákony vylučující židy jak z veřejného života, tak i z církve a jejích úřadů). Byla to situace, která odkázala na skutečnost, že jsou okamžiky, kdy politické rozhodování a preference křesťanů přestávají být z hlediska křesťanské víry relativně neutrální záležitostí osobní volby a stávají se vyznáním křesťanské víry či jejím popřením. Byla to situace, kdy Dietrich Bonhoeffer ve stati K otázce církevního společenství z r. 1936 napsal tehdy pro mnohé šokující větu: „Kdo se vědomě odloučí od Vyznávající církve, odloučí se od spásy.“ Pro takovou mimořádnou situaci, kdy věc relativně neutrální se stane tím, co rozhoduje o spáse a příslušnosti ke Kristově církvi, se v evangelické tradici užívá pojem status confessionis.

Označuje mimořádný případ vyznání křesťanské víry, který se úzce pojí se zaujetím stanoviska k nějaké „předposlední“ skutečnosti. Je-li vyhlášen, je ve hře i příslušnost k církvi. Pojem vyznání (na rozdíl od pojmu dogmatu) je přitom stěžejní pro sebeporozumění evangelických církví. Takový mimořádný případ vyznání se odvozuje z Matouše 10,32n: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ V tomto kontextu jde o situaci pronásledování církve.

Základními komponenty vyznání je přiznání se k Ježíši Kristu a spáse, jíž je dárcem, a jeho veřejný charakter. Status confessionis odkazuje ke skutečnosti, že zřetelné a veřejné vyznání křesťanské víry se často děje v mezní situaci, kdy bylo třeba učinit rozlišení, jehož důsledkem bylo rozbití původní jednoty. Je to mezní situace, kde již došly argumenty, kde již není možná diskuse s nositeli opačné pozice, která tuto situaci vyvolala a která evangelium popírá. V této situaci vzniklo křesťanství, v této situaci vznikla Jednota bratrská, v této situaci se zrodil protestantismus.

Na druhou stranu tomu je tak, že ne každá situace vyznání je situací mimořádnou. A není tomu také tak, že každá situace, v níž činíme rozhodnutí, je situací, kde je ve hře vyznání Krista či jeho zapření. Souvisí to se složitostí světa a nejednoznačnosti situací, do nichž nás staví život.

Historicky je pojem status confessionis zakotven

ve sporu dvou křídel lutherské reformace o „adiafora“. „Adiafora“ je pojem převzatý ze stoické filosofie, kde označoval mravně neutrální skutečnosti, později označoval věci ani dovolené, ani zakázané. Konkrétně šlo o to, zda je na nátlak císaře možné se navrátit k předreformačním bohoslužebným formám, jak to v situaci po prohrané Šmalkaldské válce nařizoval tzv. Augsburský interim (1548), dekret o „zatímním uspořádání náboženských záležitostí“. Proti tomuto dekretu byl vznesen kompromisní protinávrh, známý též jako „Lipský interim“, jehož sepsáním byl pověřen Philipp Melanchthon. Sice stále trval na evangelickém učení o ospravedlnění, ovšem pod heslem „adiafora“ mnohé prvky předreformačního bohoslužebného řádu připouštěl, protože dle jeho soudu věci liturgické nejsou důležité pro spasení. Proti tomu se ohradili „ryzí luteráni“ (gnesioluteráni): v situaci vyznávání se ukazuje, že ani v těchto zdánlivě neutrálních záležitostech není možný kompromis. Návrat k předreformační liturgii je v rozporu s evangeliem a byl by akceptován ze strachu a laici by se mohli domnívat, že duchovní se chtějí vzdát základů reformace. V tomto smyslu se termín status confessionis potom objevuje v jednom ze základních lutherských vyznavačských spisů, ve Formuli svornosti, v X. kapitole „O církevních obyčejích, označovaných za adiaphora čili záležitosti neutrální a nepodstatné“.

Znovu se pojem status confessionis výrazně objevil

ve 20. století: v Německu a sice v kontextu tzv. Kirchenkampfu, kdy německé evangelické církve zápasily jednak s nároky totalitní nacistické ideologie, jednak s „Německými křesťany“, hnutím, které se křesťanství snažilo přizpůsobit nacistické ideologii. (Ostatně již označení „Vyznávající církev“ předpokládá, že v jejím vymezení vůči státním zásahům do církevních řádů jde o vyznání Krista.) Termín explicitně užil v roce 1933 ve stati Církev před židovskou otázkou Dietrich Bonhoeffer vzhledem ke vztahu evangelické církve k židovské politice třetí říše. Argumentoval zde ještě dost z pozice konzervativního lutherského theologa, pro nějž vůbec není samozřejmé, že by se měla církev jakkoliv vyjadřovat k politice. Uznává, že církev sice primárně nemá bezprostředně politicky jednat. Ale když vidí stát selhávat, když se nestará o právo a řád, ale vytváří bezpráví a chaos, pak má církev tři možnosti: jednak má stát svými kritickými otázkami volat k odpovědnosti, potom se má církev starat o případné oběti selhávajícího jednání státu, či jako krajní možnost má církev nejen ovazovat rány obětím, které se dostanou pod „kola“ státu, ale má také těmto kolům „vpadnout do jejich paprsků“ („dem Rad selbst in die Speichen fallen“, tak i originální název u nás vydané krátké biografie D. Bonhoeffera, který napsala R. Windová, vydaný pod názvem Dietrich Bonhoeffer: křesťan v opozici). Ta třetí situace nastává tehdy, když míra selhávání přeteče jistou míru a stát začne zasahovat do církevních záležitostí. Pro Bonhoeffera osobně toto „vpadnutí do paprsků kol státu“ znamenalo nakonec podílet se na odboji, na přípravě atentátu na Hitlera. Status confessionis pro Bonhoeffera nastal právě tehdy, když židé jako jedna skupina občanů začala být státem a církví zbavována svých práv. Církev v této situaci má jít do otevřeného konfliktu se státem. O tři roky později potom napíše již zmíněnou větu, v níž dle zásady „extra ecclesiam nulla salus“ je vyhlášeno, že spása se nachází pouze ve Vyznávající církvi, tedy v daném kontextu v té, která není konformní s bezbožnou nacistickou ideologií. Bonhoeffer si dává záležet na tom, že hranice církve a spásy nemá církev vyhlašovat předčasně, a pokud ano, tak vždy kolektivně (synodálně) a vždy „případ od případu“ a vždy s pohledem na svého Pána, jehož pravé poznání dává také poznat hranice jeho spásy a církve. Cílem nemá být rozdělování duchů, ale pravé zvěstování, jehož důsledkem toto rozdělení případně bude.

Po válce byl v kontextu evropského protestantismu status confessionis vyhlašován v sociálně-etických debatách o míru (Reformovaný svaz v r. 1982) a v diskusi o apartheidu. Nejnověji status confessionis vyhlásila inciativa v rámci Saské lutherské zemské církve v r. 2012 ohledně dovolení, aby farář ve stejnopohlavním svazku mohl žít na evangelické faře, což je pro naši dobu poměrně příznačné.

III. Pozorně sledovat signály

Vyjádření SR bylo ve svém doporučení nezvykle konkrétní, což je znamení, že politická situace je vážná. Samo prohlášení je však poměrně obecné a nápadné je, že mu chybí theologická argumentace. Jedná se – jako i v jiných případech – o opatrné vyjádření stanoviska vedoucího orgánu církve a jde doporučení, nikoliv o vyznání. Status confessionis ve výše nastíněném slova smyslu se zde nepředpokládá. Situace by mohla být ještě vážnější. Těm, kdo nezastávají vyjádřené stanovisko, se neodpírá podíl na spáse a členství v církvi (jak bylo některými kritiky podsouváno).

Nejsme zatím v situaci, kdy by např. vedení církve či její synod musel vzhledem některé vlivné politické veličině rozhodnout: její podpora se rovná zradě Krista. Nicméně se v církvích objevují signály a konkrétní projevy, které – kdyby masivně převládly – by k takové situaci mohly vést: nenávist vůči etnickým a náboženským menšinám, uctívání vlastního etnika vydávané za vlastenectví, resakralizace politiky projevující se v uctívání silných lídrů, kteří někdy mohou být interpretováni nábožensky jako vykonavatelé Boží vůle. A je vyznavačsky odpovědné, když vedení církve na tyto tendence členy církve upozorní. Také proto, aby k takové situaci dojít nemuselo. Tím církev plní svou prorockou funkci. Má však vědět o nebezpečí, že církev pouze prorocká (v našem případě spíše ta, která užívá pouze obecného morálního diskursu) a vymezující hranice se lehce může stát církví zákonickou. Kázání zákona (byť vydávaného za evangelium), jak zdůraznila lutherská reformace, lidské srdce nezmění. Měnit nejdříve lidská srdce: to je ostatně jádro zvěstování církve. Jen na proměnu lidských srdcí se však církev nemůže omezovat.

Je naděje, že i díky takovýmto vyjádřením ČCE spíše není tou církví, která by pečovala pouze o lidská srdce a kvůli jakési abstraktní jednotě a „klidu na práci“, resp. na „tichý a zbožný život“ by vytěsňovala společenské a politické otázky, které často polarizují. Na jiný článek je už však jak reflexe toho, jak i při této nevyhnutelné polarizaci pečovat o jednotu církve, tak zamyšlení nad tím, jaké pro řešení společenských otázek přináší naše církev pozitivní (vskutku „evangelické“) vize, jichž se obecně v dnešní post-ideologické (a post-theologické?) době tak nedostává.