Recenze literárního deníku Pavla Juráčka
Motto:
24. února 1972… čtvrtek
Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.
Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl.
O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: „…v socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky.“ (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.)
Proč psát recenzi na knihu, která už je bezmála deset let stará? Protože mi prostě unikla a protože je podle mého názoru velmi důležitá. Jak jsem se k její četbě dostal? V Literárních novinách někdy v říjnu jsem četl u Erazima Koháka, že v poslední době vyšly dvě velmi důležité knihy: rozhovory s Pithartem a Putnův Havel. (Na okraj – všechny tyto knihy jsem dočetl těsně před vánoci, přičemž posledních 18 let jsem se o VH nezajímal) A při četbě Duchovního portrétu Václava Havla jsem se dozvěděl, že Václav Havel si velmi cenil deníku Pavla Juráčka a že Václavu Havlovi bylo trochu líto, že si takový deník nevedl. Putna uvedl pár citací z Juráčkova deníku – poněkud bulvárního charakteru – kterak nešikovně balil VH holky na jakémsi bytovém mejdle: zatímco ostatní pánové šli hned k věci, on se svou přehnanou korektností nedocílil ničeho. Citace mne (jak jinak) zaujala, takže jsem si Juráčkovu knihu sehnal a přečetl. Deník mnou otřásl. Čtenář je nucen prokousat se mnoha záznamy vyvěrajícími z Juráčkovy nevyzrálosti, mnoha popisy návštěv hospod, nezřízeného pití, střídání holek, mnoha popisy Juráčkovy sebelítosti, alkoholismu, závislosti na fenmetrazinu, neschopnosti vybudovat normální rodinné vztahy. Jenže toto všechno je důležité, protože čtenář se postupně stává svědkem vyzrávání Juráčkovy osobnosti. A později také mnohem jasněji pochopí vystřízlivění z politického vývoje šedesátých let.
Hltal jsem všechny zmínky, které připomínaly, co to bylo za dobu. Juráček totiž jako citlivý umělec dovedl „znamení doby“ velmi dobře vycítit a popsat. A tak potvrzuje, že šedesátá léta nebyla žádnou svobodnou dobou, ale jen iluzí. A že nadšení osmašedesátníků ze svobody (které mi předávali i rodiče) bylo založeno na naivitě mladých lidí. Ne kvůli tankům, ale kvůli nereformovatelnosti daného systému. Absurditu té doby vystihl Juráček, když na jednom festivalu kdesi ve Francii na otázku (cituji nepřesně): „Co by mohlo ukončit československý filmový zázrak?“ odpověděl: „Mohli by nás prostě zakázat.“ Juráček v tu chvíli viděl, že všichni západní novináři z jakési podivné „slušnosti“ přestali zapisovat. Jeho odpověď se nikde oficiálně neobjevila. Těchto drobných zamrazení Juráček prožil mnoho a na různých rovinách.
Čtenář má příležitost prožívat s Juráčkem – celebritou – řadu podobných situací, které nakonec geniálním způsobem ztvárnil ve svém nejslavnějším filmu Případ pro začínajícího kata. Absurditu šedesátých let dovedl vystihnout dávno před příjezdem spřátelených tanků. Film se v jeho hlavě začal rodit v polovině šedesátých let.
Nejsilnější část deníku začíná po Juráčkově vyhození z Barrandova. Tato část je otřesným svědectvím, jakou devastaci působila normalizace především v oblasti morálky. Juráček popisuje, jak se lidé navzájem začínají podvádět, jak kličkují v užších a užších mantinelech, jak postupně opouštějí to, co z nich činilo lidi, a stávají se z nich normalizační šedé stíny, schopné přizpůsobit se za cenu předhozeného kousku žvance. úplně všemu.
Juráček je tváří v tvář nástupu normalizace obdivuhodně silný, nebojí se mluvit pravdu za všech okolností a vysluhuje si tak osamění. Zbude mu jen pár lidí, kteří se jej nezačali štítit. Není jistě náhodou, že jedním z nich byl Václav Havel. Devadesát devět procent ostatních kamarádů a kolegů hodnotí Juráček velmi negativně. Člověka napadne, že se jedná o filmařskou rivalitu. Aniž by však Juráček věděl, jak se dějiny vyvinou, aniž by tušil, že jeho deníky vyjdou knižně, zpětně potvrzuje mimořádnou kvalitu osobnosti VH.
V Juráčkově normalizačním osamění se ukazuje ještě jedna věc, podnětná pro současnost: jeho vztah k dějinám. Juráček nebyl věřící. Avšak čtenář se stává svědkem Juráčkova objevování významu protestantismu v českých dějinách jako hnutí proti nesvobodě.
A tak, když v „postmoderně“ přemýšlíme, zda je přípustné vztahovat se k současnosti skrze minulost (a naopak), Juráčkovo svědectví je jedním z dokladů že to možné je – ba, že je to nutné.
1. října 1971
Kromě toho – a to je nejdůležitější – jednou provždy jsem se zbavil mrzutého odporu a nechuti k české literatuře. Dokonce jsem mnohokrát zůstal vyjeveně sedět a vzápětí velice sprostě proklínal školometské osnovy žádající idiotské drmolení: Narodil se, studoval, napsal, zemřel…, které patrně každému znechutí literární historii tak důkladně, že se jí pak vyhýbá jako čert kříži.
A tak jsem například teprve ve svých pětatřiceti letech objevil Husa. Nikoliv skrze jeho DÍLO nebo REVOLUČNÍ nebo REFORMÁTORSKÝ nebo jiný význam, ale skrze kratičký úryvek dopisu, který Hus napsal svému žákovi z Kostnice 16. června 1415.
„…Chraň se důvěrných hovorů s ženami a zvláště budiž opatrný v slyšení zpovědi, abys nedal se lapiti osidlem prostopášnosti, poněvadž se domnívám, že jsi panic čistý…“
Tato věta napsaná měsíc před upálením, tedy v době, kdy už Hus věděl, že se z Kostnice živ nevrátí, mě dojala a okouzlila. Poprvé v životě jsem si uvědomil, že Jan Hus BYL na světě, že ŽIL – po prvé jsem ho uviděl v lidské, a tudíž srozumitelné podobě, poprvé se mi podařilo vnímat historii jako prostor, do něhož patřím, do něhož všichni – živí i mrtví – vstupujeme svým narozením. Až dosud jsem si – obvykle a bezděčně – představoval dějiny jako žebřík vedoucí ze tmy do světla: tvrdili nám, že takové pojetí je nejenom vědecké, ale též především marxistické… Cirkusová pyramida zasloužilých mrtvol vyvalujících oči námahou – jeden druhému stojí na hlavě a ten živý nahoře sahá po blahobytu… Prokristapána, co jsme to za blbce, že něco takového považujeme za přirozené…!
(…)
V ŘÁDU PRÁVA ZEMSKÉHO vydaného po roce 1350 nalezl jsem tento pozoruhodný doklad navýsost českého smyslu pro spravedlnost: „Když by rovný rovnému … dal políček, … tehdy ten, ješto jemu dán políček, má jemu dáti zase dva, v každé líce jeden, a pěstí v nos.“
Což zatím není nijak pozoruhodné; jenomže za tímto ustanovením následuje odstavec řešící tentýž čin mezi různě postavenými lidmi. Hle: „PAKLI BY VĚTŠÍ NIŽŠIEMU DAL, TOČÍŠ ŠLECHTIC VLÁDYCĚ NEB VLADYKA CHLAPU, TEHDY TAKÉŽ JEMU MÁ DÁTI ZASE DVA A PĚSTÍ V NOS.“
V hlubokém středověku stálo v Čechách černé na bílém, že nižší má právo vrátit ránu vyššímu!
A Hus ve Výkladu viery v kapitole Co jest věřiti roku 1412 píše: „VĚŘ TAKÉ PAPEŽI, KDYŽŤ PRAVDU PRAVÍ…“
Strávil jsem nad touto větou dlouhou rozjímavou chvíli; kdybych byl za oněch dob kardinálem, neobtěžoval bych se zkoumáním, zda Hus napsal či kázal ještě něco jiného – dal bych ho upálit za citovanou, šest slov dlouhou větu s jistotou, že si takový trest zaslouží. Věř TAKÉ…! TAKÉ papeži! Nikoliv – PŘEDEVŠÍM, ani – JENOM, ale – TAKÉ!!! Nikoliv – VŽDY, nikoliv – USTAVIČNÉ, nýbrž pouze tehdy, když mluví pravdu!
Pavel Juráček
Deník (1959–1974)
Národní filmový archiv, Praha 2003