Biblické i aktuální kontexty Daniele 4
Čtvrtá kapitola starozákonního Danielova proroctví je náramně dlouhá a pečlivá zpráva v orientálním stylu, plná opakování. A také náramně překvapuje: hlavně ten závěr, že pohanský vladař velebí Boha Izraele. Není to divné – když Izrael je v Babylónu v zajetí? Když ten, kdo je okupoval, deportoval a rozvrátil jim chrám, najednou poznává Hospodina? Můžeme tomu věřit? Kdyby tohle byla pravda – jak to, že se rovnou všichni Babylóňané neobrátili na židovskou víru?!
Je zřejmé, že tu před sebou nemáme jakýsi objektivní popis událostí, jak šly za sebou, ve smyslu našeho deskriptivního chápání historie. Tak jako jinde v Písmu je tu mnohem více zdůrazněna zvěst. Poselství. Poučení, které plyne z té historie, či lépe řečeno: z příběhu, jenž je s onou historií propleten a v němž mnohem silněji do popředí vystupují obyčejní lidé.
Kdyby se totiž bible týkala pouze králů – Nebúkadnesara, Darjaveše nebo Kýra – a jen nezúčastněně popisovala jejich činy, byla by to četba poměrně nudná. Jenže vtip je v tom, že bibličtí autoři nás chtějí zatáhnout do příběhu. Upozornit nás na to, co je důležité – pro biblické postavy, pro biblické autory, a co je důležité i pro nás, čtenáře, bez ohledu na propast plnou staletí.
Pošetilost mocných – a varování
Nuže, co je to aktuální, a i pro nás důležité, co nám Danielův příběh sděluje? Vezmeme-li vážně, jak jdou všechny epizody za sebou, musíme si pomyslet: Jak hrozně byl ten Nebúkadnesar pošetilý! Vrtkavý! Nepoučitelný! Pyšný! Na konci jedné (2.) kapitoly chválí Hospodina, a hned v další (3.) kapitole háže tři mládence do pece. To není zkušenost jednoho Daniela s jedním Nebúkadnesarem! Židovský národ o tom ví své, taková je jejich zkušenost se všemi možnými vladaři a císaři. Najdeme ji v bibli mnohokrát – třeba v příběhu Mojžíše s faraónem, nebo Elijáše s Achabem a Jezábel… Pokaždé je tu někdo, kdo reprezentuje pošetilost mocných, a na druhé straně někdo – prorok, učitel, mučedník – kdo stojí na straně Boží, tlumočí Boží hlas. A stejný vzorec najdeme v Novém zákoně – takhle se ocitá Ježíš před veleradou nebo před Pilátem.
Boží vzkazy mocným
A co tedy Daniel vyřizuje od Boha Nebúkadnesarovi? Inu, v kostce řečeno, je to jasný vzkaz všem politikům: ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE! Anebo: VŠEHO DO ČASU! A nejvýstižněji možná takto: HOSPODIN KRALUJE (A NE VY!). To všechno jsou vzkazy navýsost politické. Vaše vláda je limitovaná svobodou svědomí – jste bezmocní, když vám tři mládenci odepřou poslušnost a odmítnou se poklonit modlám. A vaše vláda je limitovaná také časově – Hospodin sám určuje roky i dny, ve kterých dojde k překvapivým zvratům. Například Nebúkadnesar ve chvilce ztratí celé království. Ztrácí hlavu, ztrácí zdravý rozum a jako král Lear odchází někam do pralesa, aby tam živořil – po sedm let. V biblické řeči se touto číslovkou vyjadřuje doba „plnosti“. Tu dobu určil sám Bůh, který mu potom zase vrací rozum, a s ním i vládu.
Ale v příběhu zazní ještě druhý vzkaz, který je také skrz naskrz politický: USILUJTE O PRÁVO A MILOSRDENSTVÍ! Vzkaz, který slyšíme z celého Starého i Nového zákona. Křik Izraelců, otročících v Egyptě, křik, který doléhá až k Hospodinovým uším, křik, který Mojžíš opakovaně tlumočí faraónovi: propusť můj lid! Izajáš, Jeremjáš, Ámos, Ježíš – všichni proroci jednohlasně varují a napomínají, podobně jako zde prorok Daniel: „Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy SPRAVEDLNOSTÍ a svá provinění MILOSTÍ k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.“ (Da 4,24).
Dva vzkazy – dvě desky Tóry
První vzkaz, který je tak jasně slyšet už od tří mládenců ve třetí kapitole, vlastně shrnuje přikázání první desky Desatera. To je ta deska, která upravuje vztah mezi člověkem a Bohem: Slyš, Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh, je zcela jedinečný! Nebudeš se klanět žádnému jinému bohu ani modle.
A vzkaz ze čtvrté kapitoly nás vede k druhé desce Desatera, kde se upravují vztahy mezi lidmi: nezabiješ, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví… Neboť všechny tyto hříchy jdou ruku v ruce s tím základním postojem, který je tak barvitě vylíčen u Nebúkadnesara – s lidskou PÝCHOU. To pýcha nám brání slyšet Boží hlas. Pýcha nás, kdo zapomínáme na Boha, přičemž ovšem vrcholní politikové, obklopení lstivými pochlebníky, jsou k tomu zvláště náchylní. To kvůli pýše jsme tak neuvěřitelně tupí a nepoučitelní. Stejně jako Nebúkadnesar, když se procházel po královském paláci v Babylóně a chvástal se: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“
Nebetyčná pýcha nezná mezí před Hospodinem – a právě proto je jí cizí i prostá lidská slušnost tváří v tvář bližním. Nejen v lednových dnech (kdy jsme všechno viděli ještě zřetelněji díky stokrát nastavovanému zrcadlu médií), ale již mnoho let nás provází pýcha politiků, a její projevy: Bezostyšné krádeže, korupční skandály, křivá svědectví, pomluvy, polopravdy, vyložené lži, pohrdání chudými lidmi, ignorování potřeb zdravotně postižených spoluobčanů, zanedbávání pohostinnosti vůči cizincům a uprchlíkům.
A přitom se zdá – ovšem jenom navenek – že je všechno v pořádku. Košatý strom hezky roste, v jeho stínu se živí polní zvěř, včetně všelijakých podivných poradců a lidí tahajících za nitky v zákulisí, a ve větvích hnízdí ptáci radostně opěvující konsolidovanou společnost. A nikdo netuší – nebo nechce vědět – že nebesa vyslovila ortel, a sekera již je přiložena.
Je vůbec ještě nějaká naděje? Nebo to takhle bude napořád? Budeme si pořád říkat „Nic se nezmění, nic nového pod sluncem, staré psy a staré politiky novým kouskům nenaučíš?“
Co stromu chybělo
Odpověď se nabízí přímo v příběhu: ano, dochází ke katastrofě, ale později se králi Nebúkadnesarovi vrátí zdravý rozum. Hodnostáři ho vyhledají, vrátí mu vládu, a on se stává vyznavačem Božího majestátu.
Čím to je? Že by ho polepšila samota? Nemyslím. Vždyť Robinson se na ostrově málem pomátl. Odloučenost od lidí, askeze, skromný život v souladu s přírodou… to všechno jsou cesty, jak léčit lidskou duši… ale samo o sobě to nestačí. Nebúkadnesarovo odloučení nebylo dobrovolné a jeho jediným účelem bylo, aby „poznal, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím, a že je dává, komu chce“ (Da 4,29) – neboť jakmile bylo tohoto cíle dosaženo, hned se mu království vrátilo. Jedná se tedy o to, naučit se pokoře.
Jenže jak politika naučit pokoře? Varovat ho, že „pýcha předchází pád“? To je zajisté pravda, jenže je to pravda obecně natolik známá, že nikoho zvlášť neoslovuje. Politik, dokud se mu vede dobře, na ni může zvysoka kašlat. Máme však pro něj přesto naději? Nebo ho odepíšeme, a budeme jen čekat a přihlížet a doufat, kdy už konečně nastane jeho neodvratný pád? Máme se za to modlit? Jistě ani tato poloha není bibli cizí: jen vzpomeňme na Žalm 137, který zpívali vyhnanci „u řek babylónských“, zejména na jeho poslední, strašně pomstychtivý verš, který se obvykle ani nesluší citovat.
Myslím však, že bible ve svém většinovém poselství podává odpověď odlišnou – i když někdy trochu skrytou, jako v našem příběhu. Můžeme ji vytušit, vyhledat oklikou – v symbolice toho krásného stromu. Ten nádherný strom v králově vidění na začátku příběhu měl jednu drobnou vadu. Měl sice listí i plody, bydlela tam zvěř i ptáci, dokonce sahal až k nebi, a přece mu něco chybělo – a židovský čtenář dobře ví, co. Židovský čtenář totiž dobře zná obraz stromu jako znamení prosperity, zná ho hned z prvních veršů svého žaltáře, hned z prvního žalmu, a tak dobře ví, co každý strom potřebuje ze všeho nejvíc. Nemusí růst až do nebe, stačí jen, když má trvalý přísun VODY! A „voda“ v hebrejském myšlení často slouží jako synonymum pro Zákon, Tóru, Boží slovo. V onom prvním žalmu se obojí vyskytuje v bezprostřední blízkosti: „… Ale v ZÁKONĚ Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. Nebo bude jako STROM štípený při tekutých VODÁCH…” (Ž 1,2–3 kral.).
Bez vody ten strom nepřežije, i kdyby byl zpočátku nevím jak krásný. Stromu chyběla voda, a stejně tak králi Nebúkadnesarovi i dnešním politikům chybí Tóra. Chybí jim Boží zákon, chybí Desatero, chybí obě jeho desky. Místo úcty k Bohu – nafoukaná bohorovnost. Místo úcty k lidem – arogance a výsměch.
Naděje pro strom, naděje pro pařez
Takže znovu: má tenhle strom ještě vůbec nějakou naději? Ano! Boží plán na trestnou výpravu není neodvratný. Hospodin není neosobní Princip, trestající Slepá Spravedlnost. Hospodin se dívá, rozhlíží, není bezohledný. Vyhlíží a čeká, zdali se objeví známky pokání. Tak jako opakovaně vysílal se stále stejným vzkazem Mojžíše k faraónovi, dává i zde Nebúkadnesarovi jistou lhůtu k pokání: „…snad ti bude prodloužen klid.“
Nebúkadnesar tuto lhůtu promeškal. Rok uběhl, a on zůstal nafoukaný stejně jako dřív: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval…?“ Tím si podepsal ortel. Nyní již je zkáza neodvratná. Nastupuje andělská dřevorubecká četa: „Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví!“ – Konec příběhu. Tečka.
Opravdu tečka? Nikoli!
„PAŘEZ s kořeny ponechte v zemi sevřený obručí z železa a bronzu ve svěží zeleni pole, ať je skrápěn NEBESKOU ROSOU.“ (Da 4,21) Rosa – to je přece také svým způsobem voda, tedy: slovo Boží. I po takové katastrofě má tenhle tupý pařez ještě naději – když přijme Boží slovo aspoň DODATEČNĚ! Bůh dává šanci i největším gaunerům. Nabízí živou vodu svého slova i těm nafoukaným politikům, kteří se pomocí manipulace, pomluv a lží (jak jsme viděli docela nedávno) nechali katapultovat na politické výsluní, a teď se tam ve své slepotě vyhřívají, netušíce o svém nevyhnutelném pádu. I s nimi se může stát zázrak, až se čas „naplní“. Za tento zázrak se máme modlit: aby zmoudřeli. Aby zmoudřeli předtím, než stačí napáchat mnoho zla.
Rosa z nebe – to je slovo, jež Hospodin nabízí všem, ze své milosti, která nikoho nevylučuje. Jako když déšť z nebe skrápí dobré stejně jako zlé… až na to, že takhle snadno to nejde (protože žádné podobenství nefunguje ve všech detailech). Tak jako dětem nenalejeme vědomosti do hlavy trychtýřem, ani Boží slovo na nikoho nespadne jen tak. Potřebujeme nějaký lepší trychtýř. Spíše něco jako vodovod, trvale napojený k Božímu zdroji a vedoucí všemi směry, tak, aby se kvalitní voda nabízela všem. Nejlepší jsou vodovodní trubky z nějakého trvalého kovu. Z ryzího charakteru. Potřebujeme nějaké proroky, učitele, tlumočníky… lidi, kteří budou Boží slovo politikům připomínat – někdy tiše, někdy hlasitě, to podle okolností, ale vždycky: vytrvale. A bylo by dobře, kdyby těch trubek bylo víc. Když jedna praskne, vymění se za druhou. Chtělo by to jakési společenství instalatérů.
Pokání a společenství
A možná, že na místo nebeské rosy bychom mohli dosadit i kající SLZY žalmistovy. (V bibli se různé souvislosti nemusí vylučovat, mohou se i doplňovat.) Neboť dobře víme, že nemůžeme všechno svádět na „ty nahoře“. Že každý z nás – i když různou měrou – je také částečně odpovědný za to, co se ve společnosti děje. Proto, když čteme, že se Daniel dlouze modlí, nebo že jeho myšlenky „se naplnily hrůzou“ (Da 4,16), vězme, že to není jenom vypravěčský kolorit a snaha vyjádřit, jak moc byl Daniel pobožný a moudrý. Ti, kdo se kriticky dívají na naši společnost, dospívají i k osobnímu pokání, přiznávají si vlastní odpovědnost.
A právě ten, kdo si zamete před vlastním prahem, a komu nebude vlastní pýcha překážet, bude pak tím hodnověrněji tlumočit své poznání dál. Daniel pokorný a tichý, Daniel modlitebník, Daniel, který dokonce i s tím pyšným králem soucítí (Da 4,16) – to je ten pravý tlumočník, který bude schopen věrohodně a zřetelně vyřídit Boží slova, a to i slova královi náramně nepříjemná. A ještě si z první a z druhé kapitoly připomeňme, že Daniel v tom není sám. Nepředstavuje si, že on sám je tím Jediným Božím Pověřencem. Pojistkou proti zpychnutí proroka je společenství jeho přátel: zde například jsou to ti tři mládenci, kteří se s ním společně modlí (Da 2,17–18). Daniel se nad ně nevyvyšuje, dokonce odmítá mocenskou pozici, kterou mu nechápavý král nabízí, když z něj chce udělat „správce všech babylónských mudrců“ (Da 2,48–49). Nešplhá nahoru. Nezpívá vladařovi Te Deum. A snad právě to ho uschopňuje k tomu, že smí vyřknout slova, která míří nejvýš a nejdál, a která z pradávných časů babylónských svítí i do našich temnot.
Ve společenství, které nám tu reprezentuje Daniel a tři mládenci, nalézáme předobraz toho, co později čteme v Prvním listu Petrově (2,17): „Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ Ctít – to neznamená podlézat. Ctít – to neznamená míchat dohromady úctu k vladaři a bázeň před Bohem. Na prvním místě máme mít správný vztah „rovného k rovným“ – jak ke všem bližním, tak v bratrském společenství. A na druhém místě máme mít v pořádku své vztahy směrem nahoru – zvlášť vůči Bohu, který vládne všemu a všem, a zvlášť vůči vladaři, jemuž náleží povinná úcta, ale nic víc. Nemíchejme to dohromady! Pozor na „krále z Boží milosti“! Zpíváme-li Te Deum, zpíváme ho Bohu, a ne vladařovi, a on by to měl vědět jako první.
Prosby za vladaře
Faraón potřeboval lidi jako Josef, Nebúkadnesar potřeboval lidi jako Daniel, a takové lidi potřebujeme i dnes. Potřebujeme jak hlasité proroky, tak tiché modlitebníky. Zkušenost říká, že není vůbec snadné rozeznat, kdy je náš křik zbytečný a kdy je mlčení zbabělé. Potřebujeme tedy Ducha svatého, abychom rozeznávali různé situace, a podle toho i různé způsoby, jak správně komunikovat. A bible nás také učí, že ani při těchto úvahách a modlitbách nemáme zůstávat sami. Tak jako Daniel se radil a modlil se třemi mládenci, i my máme své obavy i naděje přinášet do společenství věřících a přátel.
Prosme za naše vladaře, i když si o nich neděláme žádné iluze, a právě proto, že si o nich neděláme iluze. Prosme za ně stejně jako za kohokoli jiného. Prosme Boha o milosrdenství pro naši zemi, prosme Boha o zázrak, aby vladařům daroval moudrost. Prosme Boha o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, i když se tomu někteří hlupáci posmívají. Vždyť jejich čas se nenávratně vyprazdňuje, a po nich zůstává suchopár a zmar (Žalm 37,1–3). Zato čas Božího slova se naplňuje, a po něm zůstává naděje (i pro ně) a rozkvetlý sad. Neztrácejme hlavu a neztrácejme klid, jen dělejme, co máme: pracujme a modleme se, usilujme o právo a milosrdenství, a tento úkol zřetelně vyřizujme všem. V takto definovaném zápasu nemůžeme prohrát. Jen co se naplní potřebný čas, pak i ten nafoukaný Nebúkadnesar pozná a vyzná, že „Hospodinovo dílo je pravda, a jeho cesty právo“ (Da 4,31).