Mlčky křičet ve Studiu hrdinů

Nezařaditelnost francouzské Židovky Simone Weilové (1909–1943), filosofky, teoložky, odborářky, učitelky, trpitelky, „marťanky“ s jistou mírou nadsázky představuje pražské komorní divadlo Studio hrdinů ve hře „Mlčky křičet“, jejíž autoři mapují její život takřka groteskním způsobem. Režisér Jan Nebeský, autorka a zároveň i představitelka Simone Weilové Lucie Trníková společně s hercem Sašou Rašilovem provádějí sondu do komplikovaného života této ženy, která si byla dobře vědoma toho, že jak jsme druhými čteni, nemusí nutně korespondovat s tím, jak bychom čteni chtěli být („čteme, ale také jsme čteni druhými“). Ačkoli se v představení mísí citace z textů Simone Weilové s kabaretními výstupy, doplněnými různorodostí převleků Saši Rašilova, které dokreslují příslušnou fázi života Weilové, je zřejmé, že její život kabaretní lehkost a bezstarostnost postrádal. Nakonec Rašilov na celou škálu možných pocitů a dojmů upozorňuje hned v úvodu hry, kdy diváky připravuje na jakési kabaretní „mozkové pošťourání“, které bude možno během představení zakusit. A je tomu vskutku tak! Hutně vyjádřené napětí mezi groteskností a tragičností života této výjimečné myslitelky ještě dokresluje hudební kulisa vytvářená tóny klavíru Emila Viklického a kytary Petera Bindera.

Grotesknost, extravagance a křiklavost převleků jaksi symbolizuje vnitřní křik po dosažení čehosi, po čem S. Weilová toužila, ale co nedokázala plně realizovat, neboť se sama ztrácela ve spleti možností a životních variant. Jediným invariantem jejího života bylo setkání s Kristem a vyznání, že snad v tomto mystickém okamžiku zakusila skutečnost. „Mlčky křičet“ vypovídá o Simoně Weilové jako o nepraktické intelektuálce snažící se dosáhnout skutečné skutečnosti života. Její touha po autentičnosti bytí, po nalezení jednoty myšlení a jednání ji ovšem vzdaluje od jejího vlastního života. Simona Weilová umírá vyhladovělá a vykořeněná, což je ve hře představeno komickou úvodní scénou na hřbitově – bezradností hrobníků, kterým není jasné, kam Simonu Weilovou vlastně umístit. „Ke katolíkům, židům nebo bezďákům?“

Motiv hledání životního smyslu a jeho naplnění je natolik aktuální a typicky lidský, že zhlédnout tuto sondu do života ženy, jejíž osud byl spojen s téměř nadčasovým tématem – sociální nerovností a hledáním identity, není na škodu. Pro ty, kteří by chtěli proniknout do myšlenkové spleti Simone Weilové, je mimo jiné k dispozici kniha „Tíže a milost“.