Zveřejňujeme dopis, kteří příslušníci římskokatolické církve a další křesťané adresovali hlavě římskokatolické církve, papeži Františkovi. O legitimitě jeho podpory křesťany jiných vyznání se vede debata, redakční stanovisko najdete níže. Kompletní dokumentaci s jmény signatářů i ohlasy najdete na www.odduka2018.cz
Milý bratře Františku,
my, sestry a bratři z České republiky, Ti píšeme tento dopis, protože máme velké obavy o směřování zdejší katolické církve. Představuješ pro nás otevřenou a solidární církev, proto se na Tebe obracíme jako na bratra v Kristu.
Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka dne 26. dubna 2018 oslaví 75. narozeniny, a tudíž podle církevního práva rezignuje na svou funkci arcibiskupa pražského. Rádi bychom Tě požádali, abys jeho rezignaci přijal a mandát již neprodlužoval. Dovol, ať Ti předložíme své důvody. Pozorujeme, že za dobu Dominikova působení došlo k výraznému sblížení trůnu a oltáře. Vzpomeňme na národní pouť ve Staré Boleslavi v září 2011, kam biskup Dominik pozval tehdejšího prezidenta Václava Klause. Ten během slavnostní mše svaté pronesl svůj neoliberální proslov. V listopadu 2015 Dominik Duka sloužil mši za prezidenta Miloše Zemana v místě jeho letní rezidence, a to jen pár dní poté, co Zeman vystoupil na jednom pódiu s tehdejším lídrem českého xenofobního hnutí Martinem Konvičkou.
Příklon biskupa Dominika k nacionalismu a ke krajní pravici pak lze vidět nejen v jeho nekritické podpoře islamofobního prezidenta Miloše Zemana, ale také v jednoznačném odmítnutí solidarity s uprchlíky na Svatováclavské pouti v září 2017, anebo v blahopřejném dopise zaslaném předsedovi fašizující strany SPD Tomio Okamurovi. Tomu mimo jiné napsal, že je spojuje obava o bezpečnost naší země, což v současném protiimigrantském diskurzu znamená, že mají stejně odmítavý postoj k lidem na útěku. Mezi biskupovy nejbližší spolupracovníky patří Milan Badal, který po útoku na francouzský kostel v Saint-Étienne du Rouvray ztotožnil islám s islamismem.
Bratr Dominik se rád prezentuje jako člověk, který dokázal vyjednat tzv. církevní restituce. Jedná se o navrácení církevního majetku, který byl znárodněn socialistickým režimem. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi č. 428/2012Sb. prošel parlamentem až napodruhé velmi těsnou většinou. K prosazení zákona došlo navzdory nesouhlasu většiny společnosti, jíž církev nebyla schopná restituce vysvětlit a obhájit. To ovlivnilo pokles důvěryhodnosti církve, kterou lidé vnímají jako hamižnou. Ještě v březnu 2012 církvím v Česku důvěřovalo (stejně jako v předešlých letech) 30 procent lidí. V září 2012 důvěra v církve klesla o deset procent.
Slovo restituce znamená navrácení něčeho do původního stavu. Je však žádoucí vracet se k podobě církve v období před druhým vatikánským koncilem? K církvi, která byla mocenskou institucí, silnou hierarchickou strukturou, významným vlastníkem půdy a miliardového bohatství? Neměli bychom spíše usilovat o restituci daleko radikálnější? O restituci, která by slovu církev navrátila původní význam společenství a bratrské a sesterské pospolitosti? Dominik Duka si to evidentně nemyslí, rád používá okázalé insignie moci, jezdí v honosném kočáře a předvádí se před objektivy fotoaparátů ve společnosti bohatých a mocných.
Jak jsme zmínili, Dominik Duka pěstuje intenzivní vztahy s představiteli státu, menší zájem už však projevuje směrem dovnitř církve. Svědčí o tom třeba diecézní kněží v čísle časopisu Salve s názvem Obavy v církvi. Jeden z kněží vypovídá například: „Naši biskupové a generální vikáři komunikují prakticky jen mezi sebou, eventuálně jen se svými generačními vrstevníky. Střední a nejmladší kněžská generace, jež je vlastním ‚nárazníkovým‘ pásmem v kontaktu se sekulárním světem, je degradována pouze na ceremoniální složku, jež se stává jediným měřítkem úspěšnosti.“ Kněží nejsou jedinou skupinou věřících, na kterou dopadá nezájem hierarchie. Dominik Duka se podílel na knize Jedenáct kardinálů o manželství a rodině zaujímající velmi striktní stanovisko ohledně pastorace rozvedených a znovusezdaných katolíků. Nedávno také upřel pastorační péči komunitě LGBTQ katolíků v pražské diecézi.
Biskup Dominik na naši kritiku a opakované výtky v duchu correctio fraterna buď nereagoval, anebo naši iniciativu označil za výbuch jednostranných vášní nebo protestantské či levicové výstřelky. Proto se nyní, milý bratře Františku, obracíme na Tebe s prosbou, abys při volbě nového pražského arcibiskupa vzal v úvahu naše obavy o další směřování církve. Doufáme, že kongregace pro biskupy vybere takového nástupce bratra Dominika, který by se nebál například opustit honosný arcibiskupský palác (který sídlí v těsné blízkosti Pražského hradu a tedy přímo svádí k sbližování trůnu a oltáře) a odstěhovat se mezi normální pracující lidi. A tak by naplnil Tvoji výzvu: „Buďte pastýři s vůní po ovcích.“
Netoužíme jen po personální výměně a uspíšení jmenování nového pražského arcibiskupa po Dukově rezignaci, ale po revoluci lásky a něžnosti, která by z církevní hierarchické struktury znovu vytvořila živoucí a láskyplné společenství bratří a sester, pospolitost, která je vždy ochotna pomoci těm nejslabším, zraněným, lidem na okraji i celému stvoření. Děkujeme Ti, že jsi živoucím důkazem toho, že evangelium lásky a milosrdenství rezonuje katolickou církví napříč všemi kontinenty i patry.
S láskou k matce církvi a pozdravem Chvála Tomu, který zahrnuje svojí něhou všechno, co existuje,
sestry a bratři katolíci
s podporou dalších křesťanů i lidí jiných vyznání
(podpisy signatářů a další související texty najdete na www.odduka2018.cz)
Dopis papeži Františkovi uveřejňujeme jako výraz podpory a solidarity s římskokatolickými sestrami a bratry, kteří jej připravili a zveřejnili. Nejhalasnější reakce, které bylo možno zatím pozorovat, přišly z „hradu“ a ze sídla předcházejícího prezidenta (Institutu VK). Pražského arcibiskupa tak podporují právě ti, s nimiž po léta buduje spojenectví trůnu a oltáře. A jejich vyzdvihování tzv. vlastenectví jen podporuje názor o nacionalizaci s nádechem nahnědlosti. Nadřadit momentální politické zájmy některých mocných, kteří manipulují se strachem z příchozích a posilují protiislámské předsudky, nad důrazy evangelia Kristova, v souladu s jejich zájmy kázat a modlit se, však opravdu znamená výprodej evangelia. Přímočaře biblicky řečeno modlářství. Fíkový list tzv. křesťanských hodnot, kterým se přitom někteří obhájci těchto postojů ohánějí, na tom nic nespraví.
Jsme na cestě k velikonocům, v postním období. Přitom bývá dobrým zvykem procházet příběhem Ježíšovy předvelikonoční a velikonoční cesty. Většinou se jako křesťané či učedníci cítíme nablízku Ježíšovi, prožíváme jeho zápasy, hanbíme se za nevěru jeho učedníků, přiznáváme tu svou. Po těch staletích, co tu církev funguje, bychom však paletu rolí, v nichž se můžeme nalézat, měli přece jen rozšířit. Třeba i o saduceje, bytostné konzervativce, z jejichž řad se rekrutovaly velekněžské kruhy. Právě jim byl Ježíš trnem v oku. Projevy analogického arogantního mocenského konzervativismu se ovšem objevují právě tak uprostřed církve Kristovy (snad nejpůsobivěji je popsal Dostojevský v postavě Velkého inkvizitora, anebo ve zkratce zachytil Žalm Kaifášův – Svítá č. 30). Pokud se jim nezačneme vědomě a nahlas stavět – třebas i napříč ekumenou – ocitneme se posléze už ne po boku Ježíšovi – ale v řadách podporovatelů zduřelé náboženské instituce, kteří pomáhají autentické poselství Kristova evangelia umlčet.
(red.)