Otázky nad Lukášem 6,27–36 ve světle soudobého násilí
Zprávy o násilí z Paříže, Bagdádu, Londýna… jak na to reagovat? Hrozná je zvláště představa, že trpí nevinní lidé, kteří s podstatou konfliktů nemají nic společného, chovají se normálně. V Paříži násilníci umlátili starého pána, protože vyšel na chodník, aby uhasil oheň ve své popelnici. Co kdyby někdo z těch, kdo tam či onde ztratili blízkého člověka, narazil na slova Písma – „milujte své nepřátele“? Má snad milovat sebevražedného atentátníka, který mu zabil dítě, partnera, rodiče? Nebo snad – jeli samotný atentátník již mrtev – má snad milovat ty, kteří mu vypracovali vražedný plán a dali mu bombu?
Pro příklady násilí však nemusíme chodit do vzdálených metropolí. Vždyť mezi námi žijí tisíce lidí, přímo či nepřímo postižených komunistickým režimem. V České televizi, na druhém programu, běží v těchto dnech repríza pořadu Ztráta paměti – ztráta důstojnosti, ztráta tradice a další dokumenty o tom, jak komunisté pronásledovali jednu společenskou skupinu za druhou – vojáky z povolání, rolníky, věřící a tak dále. Právě rolníci, postižení násilnou kolektivizací, zažili křivdu a bezpráví docela zblízka. Na rozdíl od obětí žhářů či sebevražedných atentátníků, nebyl to jednorázový šok a výbuch slepé nenávisti proti anonymnímu davu. Vytipovaná rodina v obci – zpravidla úspěšní hospodáři s větším počtem zaměstnanců, usilovně a poctivě pracující lidé, často věřící, se stali terčem promyšlené šikany. Komunistická vrchnost jim uložila dodávky, a když byly splněny, uložila jim nové. Mezitím jim zabavili draze pořízené stroje, a odehnali všechny zaměstnance. I za těchto ztížených podmínek pracovali mnozí dál, ale proti systému neměli šanci. Otcové rodin byli ve vykonstruovaných procesech zavíráni do žalářů, matky a děti byly vyháněny z rodné půdy a dostaly se na mizinu. Ve srovnání s válečnými lety bylo pro ně nejhroznější skutečností to, že se k nim vlastní sousedé, Češi, chovali často hůře nežli němečtí okupanté. Závist, ziskuchtivost a neschopnost dostaly zelenou, a mezilidské vztahy na vesnici byly rozvráceny na mnoho desetiletí.
„Milovat nepřátele?“ Spíše má člověk chuť přitakat staršímu člověku, který se zřejmým zadostiučiněním vykládal do kamery, že všichni jeho bývalí sousedé – ti, kteří zničili a rozkradli jeho statek – jsou nyní již mrtvi, a on sám je všechny přežil. „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ dodal k tomu, skoro jako by citoval izraelského žalmistu: „Jak větrem dým se rozhání, tak rozženeš je v žehrání svou rukou trestající; a jak se náhle rozplývá vosk, když jej oheň ohřívá, tak zhynou bezbožníci.“ (Evangelický zpěvník, Žalm 68).
Naděje bez slabošského zadostiučinění
Jenže – ono to tak není. Žalmistovo slovo je jistě mocnou nadějí a posilou do budoucnosti, ale v přítomnosti jeho sílu většinou necítíme. Fanatičtí teroristé zase někde udeří a ani komunistické manýry hned tak nevymizí. Vždyť komunisté svoje manýry předávají dalším a dalším dychtivým žákům, kteří znova připravují vládu založenou na závisti, ziskuchtivosti a neschopnosti.
Prohlásit v této chvíli: „milujte své nepřátele“ – to zní v první chvíli jako výraz bezmoci, jako politika bezpáteřnosti. Protože nedovedeme nepřátele odstranit, musíme se smířit s jejich existencí. A protože naši nepřátelé jsou mocnější než my, naučíme se je milovat – nastavovat druhou tvář – na jejich kletby odpovídat žehnáním a na rány modlitbami? Budeme jim snad podlézat jako otroci? Kdyby tomu tak bylo, jistě by měl pravdu Friedrich Nietzsche, že křesťanství je náboženstvím slabochů – lidí, kteří nedokážou být architekty vlastního života a jenom trpně přijímají rány osudu; kteří útěchu hledají kdesi vysoko v nebi a kdesi daleko, až v posmrtném životě. Takováto „láska“ k mocným nepřátelům, láska v uvozovkách, by byla pouhá z nouze ctnost.
Křesťané však nečekají lepší život až po smrti, ale usilují o něj již v přítomnosti. Jistě, v Lukášově i Matoušově podání Ježíšovy řeči se několikrát objevuje výraz „hojná odměna v nebesích“, to však není jediný a hlavní motiv křesťanského chování. Nepřátelé říkají, že křesťanství je opium lidu: církev radí lidem v bídě, aby byli pasivní a čekali na nebeskou odměnu. Ale Kristus říká něco jiného: žijete-li v bídě, radujte se, neboť přichází nebeské království – již dnes! – a s ním již dnes přichází šance na nové uspořádání vašich životních poměrů. Takový je smysl všech paradoxních blahoslavenství, jež jsou adresována chudým a hladovým, plačícím a pronásledovaným. Vaši pronásledovatelé nemají poslední slovo – to věděl už izraelský žalmista, stejně jako čeští rolníci, kteří říkají po svém: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
A právě z této jistoty v konečný dobrý výsledek čerpá věřící člověk odvahu v přítomnosti. Navzdory tomu, co si myslel filosof Nietzsche, křesťan je skutečným architektem svého života. Nemusí otrocky přežívat ze dne na den, nemusí nikomu podlézat, ale může si i za nesmírně obtížných podmínek zachovat vnitřní osobní integritu – vždyť jeho jednání je vedeno duchem rovnoprávnosti: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ (L 6,31). Jestliže tedy nastavujeme druhou tvář nebo se modlíme či žehnáme tam, kde by to nikdo nečekal, není to výraz slabosti, ale naopak síly. A existují i svědectví o tom, že takovým jednáním lze pozitivně ovlivnit i toho, kdo nám ubližuje.
Co z toho?
Někdo si možná řekne – ale má to vůbec nějaký význam? Jistě, můžeme obdivovat třeba řádové bratry a jeptišky, kteří se v komunistických lágrech chovali jako věrní křesťané, ale co z toho? Zachovali si svou vlastní integritu, ale co dál? Vždyť zbytek společnosti šel svou vlastní cestou; jejich oběť nikoho nezajímala; nikdo o nich nevěděl anebo nechtěl vědět.
Avšak i zde platí, že křesťanské chování – to paradoxní a pošetilé nastavování druhé tváře – má obrovský dopad nejenom osobní, ale i společenský, a to nejméně ve dvou rovinách, které bych pracovně nazval „sociologickou“ a „historickou“.
Z hlediska sociologického vnímáme, jak se společnost rozpadá do různých vrstev a okruhů; rostou bariéry mezi lidmi bohatými a chudými, mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi lidmi s užitečnými známostmi a bez nich. Vidíme to i názorně v některých městech, kde v jedné čtvrti je problém opravit kanalizaci, a v druhé vyrůstají přepychové vily ohrazené velikými betonovými zdmi. Lidé, kteří se v těchto okruzích pohybují, se chovají tak, jak se dá přirozeně očekávat – starají se sami o sebe, milují se navzájem, to jest prokazují si různé služby, například půjčují si peníze a očekávají, že je zase dostanou nazpátek, poskytují si různé užitečné informace v rozlehlé oblasti politiky a ekonomiky. A něco podobného vidíme i na globální úrovni: na jedné straně bohaté země, jejichž obyvatelé věnují obrovské sumy třeba na potravu pro psy a kočky, a na druhé straně země, v nichž mnoho lidí trpí podvýživou a nedostatkem vody. Takový je svět, který je podle názoru mnohých přímo líhní terorismu.
A právě do této situace zaznívá dotěrná otázka ze šesté kapitoly Lukášova evangelia: co si vlastně myslíte, když milujete sami sebe, vy křesťané, to přece neděláte nic zvláštního – vždyť i hříšníci dělají totéž! Nejste v ničem lepší než třeba mafiáni – správný mafián přece taky neokrade druhého mafiána. Za to, že se slušně chováte k sobě navzájem, přece nemůžete čekat od Boha uznání (jak to poněkud odvážně vykládá Český ekumenický překlad, ale výkladů onoho slova je více) – nemůžete od nikoho – od Boha ani od lidí – čekat žádnou charis, žádnou milost, žádný dar, žádný bonus, a to právě nyní, v přítomnosti!
A na druhé straně, ani vy sami nejste schopni být někomu přínosem. Chováte-li se slušně jen k sobě navzájem, nejste ničím více než jednou z mnoha zájmových společenských skupin, a ničím zvláštním nepřispíváte ostatním. Teprve budete-li se chovat zdánlivě pošetile – budete-li půjčovat tam, kde není naděje na vrácení peněz, to jest budete-li hledat naději tam, kde ji nikdo nehledá – teprve tehdy lze hovořit o pravé lásce a pravé milosti; teprve tehdy můžete být nazváni syny Nejvyššího, který je milosrdný a dobrý ke všem lidem – tak jako na všechny stejně svítí slunce. Velkorysé odpuštění dluhů rozvojovým zemím, o němž se letos hovořilo při setkání představitelů osmi vyspělých zemí – to je politický projekt, který je v intenci Ježíšových slov.
A podobně reálný, hmatatelný dopad má křesťanské chování, zdánlivě tak neužitečné a pošetilé, i v rovině „historické“. Ta slova – „milujte své nepřátele“ – by totiž vůbec nebyla myslitelná bez jedné nenápadné, zdánlivé samozřejmosti – totiž, že zde nepřátelé skutečně jsou – že se o nich jakožto o nepřátelích hovoří – že tato skutečnost není žádnými krásnými slovy zastírána. Společenství věřících – Ježíšovými slovy jsou to ti, „kteří mě poslouchají“ – mělo v době evangelisty Lukáše, a má je dodnes, reálné a hmatatelné nepřátele, lidi tvrdé a nelítostné, lidi oddané násilí a nenávisti. A čtěme ještě jednou, pozorně, jak na tuto skutečnost mají věřící lidé reagovat – nikdy se nedočteme, že by tomu měli pasivně přihlížet, že by měli násilí podporovat. Ano, mají se modlit, žehnat, dokonce mají i připustit ztrátu svého majetku – ale nikde se nedočteme, že by měli nečinně přihlížet tomu, jak přívrženci jedné ideologie likvidují rolnickou rodinu, anebo jak přívrženci jiné ideologie zabíjejí lidi bombami.
„Miluji hříšníka, ale nenávidím hřích,“ řekl kdosi ve zkratce, a této zkratce je třeba rozumět tak, že láska je nemyslitelná bez pravdy. Pravda nám otvírá oči pro to, co je dobré, a co zlé – však také hned v následujících Lukášových verších čteme o tom, jak máme opatrně posuzovat své bližní a jak se nakonec každý strom pozná po svém ovoci. Pravda hovoří otevřeně o tom, že nepřátelé jsou nepřáteli a jak se chovají – že pronásledují a zabíjejí nevinné, ubližují vdovám a sirotkům, ubližují lidem a berou jim poslední majetek. Tak o tom hovoří izraelští proroci a žalmisté, stejně jako první křesťané. Láska se neraduje ze špatnosti, ale raduje se z pravdy (nebo: láska přeje štěstí pravdě) – píše Lukášův učitel, apoštol Pavel, v epištole do Korintu. Láska se raduje, když jsou tyto věci správně pojmenovány, protože v tom je naděje, aby se s nimi přestalo – ne v násilí a pomstě, která se v lidských rukách obrací v nové nespravedlnosti a křivdy. Pomsta náleží Pánu, jak věděli už žalmisté (i když ani jim, ani českým sedlákům, ani žádnému pozemšťanovi není radost z neštěstí nepřátel zcela cizí). Věřícím lidem nepřísluší, aby na pomstu čekali a těšili se na ni, a už vůbec ne, aby tomuto čekání podřizovali své jednání. Věřícím lidem přísluší, opět paradoxně, aby se z pronásledování radovali – v jistotě, že Bůh je na straně pronásledovaných (L 6,22–23), – a aby, tou radostí posíleni, o svém pronásledování otevřeně hovořili – aby pro svůj pravdivý pohled na skutečnost získávali další a další stoupence – a tím aby přibližovali chvíli, kdy tuto skutečnost bude možno změnit.
A tehdy, totiž tam, kde se ke slovu dostává pravdivá řeč duchovně svobodných a nebojácných lidí, dochází zcela nečekaně i k historickým změnám. Tehdy se i nenásilnými prostředky dá dosáhnout trvalejších změn, nežli nekonečným střídáním vojenských výher a porážek. Jedním známým příkladem takového reálného dopadu evangelia je Gándhího nenásilné tažení za osvobození Indie, a my jsme měli to štěstí, že jsme před několika lety zažili něco vzdáleně podobného i u nás.
Vraťme se ale do současnosti a k naší první otázce. Co nám může říci Lukášovo evangelium, když hledíme na hrůzné záběry z míst slepého násilí? Je to přinejmenším toto:
Zděděná víra žalmistova nám říká, že Bůh je na straně obětí a nakonec se jich zastane proti násilníkům.
Pravda nás ale vede k tomu, abychom si nic nepředstírali – nepřátelé zde byli, jsou a budou, a dělají hrozné věci.
Láska nám připomíná, že i lidé, kteří dělají nejhroznější věci, jsou stále lidmi a dětmi Nejvyššího.
A konečně, naděje nám dává sílu, abychom ony hrozné věci nejen pravdivě pojmenovali, ale také, abychom usilovali o jejich nápravu – pomocí specifických křesťanských prostředků – modlitbou a žehnáním, ale i prorockým slovem; nenásilím a nastavováním druhé tváře, ale i důmyslnou obhajobou chudých a bezbranných – v tomto světě, v čase, který nám zbývá.
Zatím a nad tím vším nám pak zbývá, abychom stále v Duchu svatém prosili – Přijď již, Pane Ježíši.