Vzpomínka na Miladu Horákovou, popravenou komunisty před 50 lety, oživuje odkaz bohatý a všestranně aktuální. I křesťanské svědectví v něm má závažné místo a vede nás k poznání i prožívání v rozměru všelidském. Nit jejího života můžeme odvíjet i zpětně, od závěru a vrcholu v sehraném procesu a na šibenici, kdy byla vystavena národu i světu na potupu, ale u všech vážných lidí budila obdiv a sympatii. Ať s ní režimy a vládcové jakkoli smýkali, ona šla důsledně a neúchylně jednou cestou a k jednomu cíli. Na soudě v závěrečném projevu vyslovila vůdčí zásadu své činnosti: „Vždy jsem se opírala o názory dvou lidí mně nejvzácnějších, dvou největších osobností: T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.“ To je program demokracie a spravedlnosti, napadaný oběma diktaturami, jimž byla vydána všanc a vůči nimž obstála. Na popravišti zazněla její poslední slova: „Prohrála jsem čestně. Miluji tuto zemi, miluji tento lid.“ Pak se prý ozval ženský smích a jízlivé poznámky.
Když předtím Nejvyšší soud potvrdil rozsudky smrti, tři spoluodsouzení muži podali žádost o milost, oprávněnou a ve vší tísni důstojně formulovanou. Milada Horáková tuto možnost odmítla, jen na naléhání obhájce dala souhlas, aby on žádost podal. Zřejmě neměla iluzí o prezidentu Gottwaldovi a o tehdejší justici, jistě se také chtěla vyvarovat všech náznaků ochoty ke kompromisům, jimž se dokázala vyhnout za výslechů i při procesu, jako v celém životě. Krátké poslední chvíle měly být cele věnovány zamyšlení nad vlastním životem a dopisům na rozloučenou rodině. Vzpomíná v nich: „Když jsem se vrátila v roce 1945 z nacistických kriminálů a měla jsem rozhovor v českobratrském evangelickém sboru, řekla jsem: V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kobkách jsem poznala, kdo je Bůh, a pocítila jsem, že mne přijal. Nyní to vím určitě. I vy se opřete o víru v něho, štít a pavézu nejmocnější. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním, abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. – Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život. Poznala jsem jeho tvrdost, ale i jas slunce. Jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“ Slovy biblického žalmu se spojuje v zármutku i v potěšení s rodinou a se všemi, kdo hledají a vyznávají věčnou pravdu Boží: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi.“ Pak následuje poslední věta: „Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“
Její žalář a proces na Pankráci jsou jakoby zhuštěným opakováním pěti let utrpení v nacistickém vězení a koncentračním táboru. I tam se výrazně projevovala víra a důvěra v Boha. Jedna vězeňkyně si zapamatovala modlitbu, kterou ji Milada Horáková naučila v Malé terezínské pevnosti. Uvedla ji slovy: „Věříš přece v Boha? Víra je nám jedinou oporou.“ Začátek tvoří chvalozpěv žalmu 104, nesený vděčností za všechny dobré dary a odevzdávající se Božímu vedení: „Ducha nám vezmeš, v nic se rozpadáme, ducha nám vdechneš, ihned ožíváme.“ Z temnot utrpení se pak ozývá vroucí prosba ke Kristu, jediné naději: „Ó, Pane Ježíši, veď mne cestou svou, ať nechodím tmou. Zasviť mi, hvězdo jasná, na cestu mé pouti, provázej mne, sílo božská, s tebou chci jen plouti… V tebe věřím, v tebe doufám, Tys ta síla nejvyšší, před Tebou se, Bože, skláním ve své lásce nejčistší.“
Mnohým dodávala odvahu a sílu právě v okamžicích ponížení a muk. Jedna spoluvězeňkyně vzpomíná: „Brzy poté, co ji přivezli k nám na pevnost, zavřeli ji na mnoho dní na samotku, do temné, strašidelné díry v hradbách. Když se vrátila, měla na rukou hluboké rány po železech. A přece i nám dodávala naději, ač sama byla z těch nejubožejších. Večer vždy s námi končila písní Blíž tobě, Bože můj, jen tobě blíž, byť mne i tlačil v prach zde těžký kříž.“ Jiné svědectví zní: „Nepoznala jsem druhou tak altruisticky založenou ženu. Dovedla pro druhé obětovat všechno.“ Petr Zenkl v pohledu na dobu demokratické republiky i žalářů za války shrnuje: „Byla vroucně a opravdově zbožná.“ Alici Masarykové, jež se při setkání po válce podivila, jak svěže vypadá, odpověděla: „Umínila jsem si, že se nepoddám, a proto jsem hned od prvního rána začala modlitbou a tělocvikem.“ Toto „nepoddám se“ ji provázelo i v komunistických žalářích a vyjadřovalo vědomí toho, co odmítá, a naproti tomu, za čím stojí. „Byla jsem vždy přesvědčena, že cíle, za nimiž jdu, jsou nadosobní, vyšší, posvátnější.“
Nedávno zaznamenala farářská dvojice vzpomínky, které jim jedna stará paní vypravovala o svých narozeninách. Vracela se k nim zřídka, ale nyní na sklonku života je chtěla odevzdat žijícím: „Za 2. světové války jsme byli s manželem zatčeni pro pomoc Židům a strávili jsme celou dobu v koncentračních táborech. V Terezíně jsem se setkala s Miladou Horákovou, jíž jsem si nesmírně vážila a vážím. Byly to zde i jinde nepředstavitelné podmínky, v nichž jsme musely žít. Na den dvě brambory, krmná řepa, pár gramů tvrdého chleba, celodenní dřina, hrubé zacházení dozorkyň. Stát na apelplacu do omdlení, mučení, výběr žen do plynu. Nakonec pochod smrti a záchrana nemocných. Radostné setkání s manželem, naděje do budoucnosti. A pak přišla komunistická éra, zatýkání známých, mučení, popravy těch, kteří zažili tolik utrpení a prokázali velikou osobní statečnost. Se vším jsem se vyrovnala, jen to nedokážu pochopit, jak mohli něco takového dělat Češi Čechům. To nedokážu odpustit.“
Po vynesení rozsudku smrti píše Milada Horáková rodině mezi jiným: „Velkou radost mi způsobilo, že náš pan farář z evangelického sboru na Smíchově projevil ochotu mne v posledních chvílích doprovodit. Požádám, aby mu to bylo dovoleno. Ale i kdyby nesměl přijít, už to, že se ke mně přihlásil, mne posílilo a potěšilo.“ Byla v tom velká rozhodnost, že onen farář tuto myšlenku pojal. Komunistický režim už s takovou možností, jinde běžnou, nepočítal, odsouzenec měl být vydán svým soudcům a katům bez duchovního doprovodu. Vzdělaná právnička a věřící křesťanka se podnětu horlivě chopila. Jako chtěla být po celý život v blízkosti slova Božího a ve společenství své církve, tak mělo světlo evangelia svítit i do temnot ne trestu za těžké zločiny, nýbrž vraždy za odlišné smýšlení a politické směřování a za nárok na svobodné přesvědčení. Nepochybně zde byla spoluúčastna i myšlenka, aby právo mít návštěvu duchovního nebylo ani dalším odsouzencům upíráno. Že budou další a další kruté rozsudky, o tom se tehdy sotva dalo pochybovat. Vskutku během pěti let došlo k 215 popravám, tresty vězení se počítaly na tisíce let, k tomu desítky trestů na doživotí. To vše ne z důvodů kriminálních, nýbrž politických či přesněji řečeno z důvodů svědomí.
Pozoruhodným způsobem obrátila Milada Horáková pozornost soudu k budoucnosti, jakoby s výčitkou, že vůbec tak svévolná a krutá justice může v zemi kdysi vzorně demokratické panovat, a s touhou, aby aspoň nejzákladnější meze byly respektovány: „Já mám jenom jednu prosbu: Aby ti, jejichž trestná činnost – pokud bude zjištěna a pokud by se ať už přímo či jenom mravním způsobem odvozovala ode mne – byli posuzováni s největší blahosklonností.“
Smíchovský farář Jan Kučera vždy zdůrazňoval důsledky víry v evangelium pro lidské vztahy, pro naprostou spravedlnost a rovnoprávnost ve státě, pro péči o slabé, postižené, nuzné a pro úctu k nim. Na Velký pátek v r. 1947 kázal v rozhlase o kříži jako vítězství v pokoře a trpělivosti, varoval před opouštěním mravních zásad ve veřejném životě a vyzýval církev, aby se nestarala o svůj prospěch a moc, „nýbrž hájila své poslání k nejnižším vrstvám a vedla svým příkladem lid na cestu poctivé práce a služby… Církev Kristovu poznáte v ochotě nést kříž vlastní i svého bližního.“ Komunistickému režimu byl farář nepohodlný pro úzké sepětí s rodinou Horákovou i pro kritický postoj vůbec. Když později ve velkopátečním kázání prohlásil, že místem utrpení nevinných, k nimž se přiznává Kristus, je dnes pankrácká věznice, byl ze svého místa sesazen a poslán na těžké práce.
Žádost odsouzené nebyla zcela zamítnuta, asi s ohledem na přečetné protesty světové veřejnosti. Byl však vybrán jiný, právě dosažitelný farář. Slavnostní vážnosti posledních okamžiků to nic neubralo, bylo přece jasné, že zvěst slova Božího není odvislá od osob a že středem pobožnosti je Kristus sám, který zaslíbil: „Kdežkoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem i já uprostřed nich.“
Proti odsouzeným byly inscenovány rezoluce s mnoha tisíci podpisy. Ale někteří se vzepřeli. Jeden farář zaznamenal nedávno vzpomínku z oněch let: Malorolnická rodina se přestěhovala po válce do pohraničí a napomáhala všemožně rozkvětu obce a prospěchu spoluobčanů. Snad proto byla vybrána delegací z okresu: „Chceme vás požádat, abyste se svým podpisem připojil k požadavku nejvyššího trestu pro Miladu Horákovou.“ Muž odvětil: „Počkejte, já tuto ženu neznám a život jsem jí nedal, jak bych pro ni mohl žádat trest smrti?“ – „Jste si vědom, že ponesete důsledky odmítnutí?“ – „Prosím, jen si poslužte.“ Na vyšších úrovních byly sankce tvrdší. Na Hlavní správě Státní pojišťovny se zvedl při hlasování les rukou. Jen jeden „zrádcovský hlas“ byl proti. „To tě přijde draho!“ Za čas byl Viktor Heller pro vykonstruovaná obvinění odsouzen na 10 let, po odvolání k Nejvyššímu soudu na 14 let. Už v mládí formulovala přemýšlivá Milada zásadní rozpor: „Proč je někdo lhostejný k bídě světa a jiný s ní bojuje na život a na smrt, ať ho to stojí cokoli?“ Situace rozhodnutí patří k našemu lidství, ovšem i s možností záporné volby, selhání, zapření. Boží vůle však je absolutní, nesmlouvavá, svatá. Přiznat se k ní znamená nárok, břemeno – a požehnání.
Už v začátcích své veřejné práce přijímala Milada Horáková tento úděl. Usiluje na příklad o stejná práva i úkoly pro muže a ženy právě v této perspektivě: „Chceme pracovat o pokrok ve svém okolí i pro veškeré lidstvo, pod zorným úhlem věčných hodnot, pravdy a spravedlnosti. Chceme radost a plnost života pro všechny.“ Vidíme příklad harmonie života a smrti, usilovné činnosti a těžkého utrpení, statečnosti v zápase a trpělivosti v prohře. Jestliže jedna osoba je víc známá a její příběh zevrubně dokumentován, nevytváříme kult hrdinky, nýbrž hledíme a myslíme na všechny, kdo žili a umírali pro spravedlnost a lidskost. Odtud přijímáme pro vlastní úděl svědectví o pravdě Páně, zůstávající na věky.
Připraveno původně pro pořad ČRo6 – Svobodné Evropy Víra a svět