Mikolajky jsou v Polsku

Číslo

Z pověření synodní rady jsem podnikl cestu do Mikolajek u Mazurských jezer, kde se ve dnech 11. až 14. května 2006 konalo 42. výroční zasedání Evangelického pracovního kruhu pro otázky vyznání. Tento podnik začal v roce 1961 v holandském Driebergen a šlo tehdy o to, jak protestanti budou jednat se zřetelem k 2. vatikánskému koncilu římskokatolické církve. Letadlem z Ruzyně a ve Varšavě autobusem jsem se dostal do centrály luterské církve v Polsku. A hned jsem spěchal na místa, kde bylo varšavské ghetto, do něhož nacisté v druhé světové válce natěsnali Židy. Starý pán mne tam ochotně dovedl a stanul jsem před velkým pomníkem židovského povstání v ghettu, které Němci v roce 1943 drtivě potlačili. Mezi jiným to líčí Szpilmanova kniha a Polanského film Pianista. Potkal jsem tam Izraelitku. Pomník má výjev povstání Židů, ale také odvádění Židů k transportu a tam jsem se zamýšlel nad tou hrůzou vyvražďování Židů, nad jejich vzpourou a nad tím, jak ji stoupenci Hitlera dovedli ukrutně potlačit.

Do Mikolajek jsme všichni jeli autobusem čtyři hodiny na sever a kdosi nás upozornil na potok, kterým vedla kdysi hranice mezi Polskem a Východním Pruskem (Ostpreussen), jehož větší část byla po válce při posunutí území Polska přičleněna k Polsku a menší část k Sovětskému svazu. Bylo nás celkem 22 a program byl bohatý a různorodý a umožnil nahlédnout do toho, čím se křesťané zabývají v zemích Evropy. Z projevů a diskusí vyjímám to, co mne nejvíc zaujalo.

Schultze z Magdeburku měl referát Vina a smíření jako téma v církvích Evropy po roce 1945. Připomněl divný výrok německého spisovatele M. Walsera, že nikdo nepopírá Osvětim, ale když je mu to stále vytýkáno jako hanba, začíná hledět stranou. To tehdy vyvolalo rozhořčení. Stuttgartské vyznání viny z roku 1945 bylo pro komparativ, „že jsme nevyznávali odvážněji“ kritizováno, myslím, zřejmě proto, že nejde o míru odvahy, ale o zásadní odpor. Vyznání ovšem zmiňuje boj proti duchu násilné vlády nacionálního socialismu. Na druhé straně, dodávám, se vyznání vůbec nezmiňuje o Židech. Kancléř W. Brandt při návštěvě Polska v roce 1970 kajícně poklekl před zmíněným památníkem, a mělo to velký ohlas. Bonhoeffer psal ve své Ethice o zajizvení vin (Vernarbung) na rozdíl od jejich odpuštění. Vzpomínám si, že J. B. Součkovi se tento výraz nelíbil. Řečník připomněl, že Britové a královna darovali kříž na znovuvybudovanou Frauenkirche v Drážďanech, kostel, který byl za války zničen při spojeneckém bombardování. Ve svém koreferátu Schwarz z Vídně mluvil o lži Rakouska, že země byla první obětí Hitlerovy útočné politiky, protože Rakušané byli i činiteli této politiky. K rozboru role církve v letech 1933–1945 nedošlo. Na synodu 1998 byla vyznána vina křesťanů na utrpení Židů a byl zavržen obsah pozdních Lutherových spisů s jejich požadavkem vyhnat a pronásledovat Židy. V diskusi se mluvilo o kolektivní vině a jak je to s dalšími generacemi, když Bůh navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení (Ex 20,5). Připomněl jsem naše Stanovisko k problematice vysídlení sudetských Němců z roku 1995 a jeho ohlas zvláště v Německu a výměnu dopisů rakouských církví a našeho synodu v roce 2004, které se týkají válečných a poválečných událostí a vzájemného porozumění. Holanďan řekl, že holandští policisté se omluvili, že pomáhali při transportech Židů.

Následovaly zprávy ze zemí: Finka mluvila o změnách v sousedství se Sovětským svazem dříve a po jeho rozpadu. Estonec hovořil o odchodu baltských Němců 1939, o obsazení Sověty a masových deportacích na Sibiř. Polák promluvil o otázce smíšených manželství. Náš známý A. Hess ze Švýcar řekl, že tam přibývá lidí bez vyznání, stále více Švýcarů se přibližuje k buddhismu, imigrace muslimů dosahuje 5 procent obyvatelstva, jedná se o školním předmětu „náboženství a kultura“. Já jsem předem písemně a pak ústně uvedl znetvoření Barthovy theologie do systému „jednak – jednak“ (sowohl – als auch), evangelikální proudy, Novou orientaci a civilní interpretaci, liturgisty, diskusi o homosexualitě, prohlášení synodu o německých antifašistech, fáze komunismu, disidentství a Chartu 77, rok 1989 a vliv StB v církvi. V diskusi jsem odpovídal na dotazy o působení J. L. Hromádky před válkou, v době války, po válce a v době komunismu a o činnosti Křesťanské mírové konference před invazí pěti armád 1968 a v následující době. Slovenský Maďar z Komárna hovořil o působení StB, Benešových dekretech, vztazích Maďarů a Slováků. Maďar z Maďarska o agentech tajné policie v církvi, o nechuti vypořádat se s minulostí. Hess varoval před juristickým ztvrdnutím při tomto zkoumání. Ital z Valdenské církve uvedl referendum o početí ve zkumavce. Belgičan hovořil o vztahu Vallonů a Flámů, tito spolupracovali s Německem a bojovali za Německo na východní frontě. Mluvil o Rwandě, o koloniálním období a co nastalo po něm. Od roku 1962 je Rwanda samostatná.. Došlo tam ke genocidě mezi kmenem Hutuů a Tutsiů v roce 1994.

Zástupkyně Ekumenické rady církví ze Ženevy referovala o valném shromáždění ERC v Porto Alegre. Nebyla tam patrná strategie cesty kupředu, ERC ztrácí svou relevanci, ale církve z Jihu vidí v kritice globalizace správnou analýzu. Berlíňan sdělil, že Společenství evangelických církví v Evropě chystá shromáždění s titulem „Evangelický profil v Evropě se zřetelem k otázce ospravedlnění.“ Holanďan mluvil o neochotě Japonců uznat viny z druhé světové války. Ve Srebrenici bylo vyvražděno 8 000 muslimů v oblasti, kde byl za bezpečnost odpovědný holandský batalion. Vláda řekla, jsme nevinní, ačkoliv jsme byli odpovědni. Lze odpovědnost oddělit od viny? Holandsko není zemí bez špinavých rukou. Němec řekl, že nový papež je Němec, neužívá slovo papežský úřad, místo papežské koruny používá mitru, mariánské zbožnosti přikládá menší význam. Adventista z Německa předložil pozoruhodné kající prohlášení o vztahu k Židům za druhé světové války. Celé zasedání bylo uzavřeno bohoslužbami s večeří Páně.

Podnikli jsme zájezd do Hitlerova Vlčího doupěte (Wolfschanze), kde jsme žasli nad velikostí železobetonových bunkrů, které měly chránit nacistické pohlaváry. Začali je budovat po napadení Sovětského svazu v roce 1941 a Hitler tam pobýval víc než v Berlíně. Viděli jsme také místo, kde von Stauffenberg spáchal atentát na Hitlera 20. 7. 1944. Jedním z důsledků této akce byla také poprava theologa D. Bonhoeffera měsíc před koncem války v koncentračním táboře Flossenbürg. Vlčí doupě prozrazuje bombastickou pýchu diktátorského režimu i strach jeho představitelů, ukrytých v monstrózních bunkrech. Také jsme ještě navštívili jezuitskou baziliku ve Svaté lípě, ale navzdory své velikosti neudělala na mne dojem.

Měl jsem mnoho rozhovorů a nahlédl jsem více do nižších poschodí polské existence, ze kterých se ozývají minulé děje. Dověděl jsem se, že území dnešního Polska je větší než území Německa. Probrali jsme povstání Židů ve varšavském ghettu v roce 1943, kterému nepomohl nikdo, a povstání varšavské v roce 1944, které nepodpořili Sověti za řekou Vislou a kterému prý ani Poláci v Rudé armádě nesměli přijít na pomoc. Cítit je problém posunu území, když Sovětský svaz po válce zabral polská východní území a Polákům připadla německá území až k řekám Odře a Nise. Také jsme pohovořili, v jakém smyslu jsou v proměnách a krizích dějin Poláci romantikové a v jakém smyslu jsou Češi realisté. Vliv katolické církve je v Polsku mohutný a prosazuje se i povážlivě v sociálních a politických tématech, protestantů je tam všeho všudy asi 80 000. Možná, že sekulární politikové v Polsku vidí problémy realističtěji. Náš zájem o Polsko je malý, a je to chyba. Zelovští a Volynští reemigranti nám připomínají, že bychom se měli o Polsko více zajímat a navazovat tímto směrem svá přátelství.