Číslo

„Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“

Tenhle text z 6. kapitoly knihy Genesis, který na první pohled vypadá zvláštně a bývá využíván různými ufology pro důkaz, že na začátku bible je popis nebešťanů, kteří přistáli z vesmíru, má i mnohem nudnější výklad. Popisují se v něm prostě činy věřících lidí – tedy synů Božích, což je v bibli běžné označení pro věřící (Mal 2,11; Ga 3,26). Prastarý text Starého zákona tedy nepopisuje ufony, ale věřící, kteří se oddali nezřízené promiskuitě, bezohledně uchvacovali ženy, znásilňovali je. Je to první biblický popis situace, kdy se věřící lidé zpronevěří tomu, čemu věří, a z náboženství se stane jen vnější obřad. Poslání cesty k Bohu se vytratí v bezohlednosti a násilí. Bůh potom rozhodne, že člověk žije moc dlouho, a to je nebezpečné. 120 let bude na lidské nevěrnosti bohatě stačit. Podle bible lidská vina ukracuje člověku život. Potomci zlého jednání jsou líčeni jako obři, bible tím chce říci, že jsou to lidé špatní. Lidé, kteří se vytahují k Bohu, zneužívají svou moc nebo utlačují slabé. Obr byl např. Goliáš. Nadčlověk, nadrasa.

Obr je tak podobenstvím pýchy, samolibosti. A bible ukazuje, že tato samolibost může vzniknout i z nevěry synů Božích – tedy věřících. Církev, která má mnoho darů, ale začne zrazovat své poslání, může také zplodit časem takové obry. Pokřivené polopravdy, které vedou k násilí i popravám. V tomto kontextu obři byli ti, kteří nechali popravit Mistra Jana Husa. Nebo možná celá křesťanská evropská civilizace, která dala povstat nenávisti k Židům. Antisemitismus je také jeden z mnoha obrů. Nenávist k menšinám další. Bibličtí obři jsou také pomluvy, myšlenky a ideje, které vedou ke smrti.

Hospodin viděl ty obry, viděl všechno to zlo, k jakému směřuje člověk a trpěl. Už ve Starém zákoně se objevuje silná idea trpícího Boha. Doslova tu stojí „měl bolest v srdci“. Bylo mu líto, že učinil člověka. (Pokračování naleznete v bibli.)

Obrazy Michala Tomka ukazují krajiny a děje. Je v nich napětí (činy lidí) i klid (krajina). Nevíme, jak staré výjevy to jsou. Možná prastaré, vždyť nám občas připomenou výjevy raného středověku (iluminované rukopisy), hmota skal jakoby se rodila z antického způsobu ztvárňování reality, šerosvitné pasáže nebo kompozice připomínají zas barokní divadlo. A nakonec monstra – idoly, znamení moderní civilizace. To vše nás přenáší do zvláštního mezičasí. Michal Tomek zaznamenává boje i vášně, a to vše proto, aby se ptal. Svými obrazy se ptá po smyslu naší tradice, zápasí sám se sebou, s vlastními nočními můrami, obnažuje člověčenství.

Nezačínal jsem biblickou citací náhodou, Michal Tomek je soustavný a soustředěný čtenář bible. A tak přejímá do svých obrazů nejen biblickou syrovost, ale také jízlivost a ironii – té je zejména na stránkách Starého Zákona hromady. Obři jsou sice nebezpeční, ale jsou popisováni s ironickou nebojácností, podobně jako obří zikuraty babylónské říše nebo státní božstva Egypta.

Michal Tomek se nebojí ptát způsobem, který je možná pro některé pohoršující. Svými obrazy se ptá po příčinách lidské potřeby vytvářet modly – idoly, kvůli nimž se pak vedou války. Neváhá kritizovat instituce.

Řada příčin zlého jednání křesťanů má jádro ve středověkém myšlení, např. víra, že nesení určitých symbolů – ať už se jedná o znaky-písmena (později: rovnice) nebo o ostatky ctihodných biskupů – může zaručit vítězství. Celé to vypadá křesťansky, ale je v tom samozřejmě pouze pohanská představa, že mohu ovlivnit svým jednáním božstvo. Podobně uvažoval Agamemnon, když nabídl božstvu svou dceru, aby mohl vyplout na Tróju.

Způsob nahlížení na bibli a základy naší civilizace Michala Tomka je velmi blízký otázkám, které klade jeden z nejvýznamnějších starozákoníků Walter Brueggemann, pro něhož jsou tím nejpodstatnějším etické

důsledky jakéhokoli uvažování. Ukazují totiž, kam směřujeme: zdali ke genocidě nebo k oběti. Způsob uvažování o bibli např. vede k tomu, zda se budeme chovat jako agresivní obránci tzv. křesťanské tradice, nebo budeme ochotni naslouchat našim nepřátelům. „Objektivita se rovná shodě těch, kdo jsou právě přítomni v místnosti. Problém ovšem je, že v průběhu slavných dějin západní objektivity bylo do této místnosti vpuštěno jen velmi málo lidí, takže se v ní vlastně pohybují jen bílí muži určité třídy a perspektivy.“ „My všichni, kdo žijeme na privilegovaném Západě, máme tento vysněný svět výhod a nerovností velmi rádi. Raději ho ovšem mají muži než ženy, raději ho mají bílí než barevní.“ (Walter Brueggemann, Bible a postmoderní představivost, Vyšehrad 2016, s. 36 a 52)

Právě z této perspektivy smíme nahlížet na obrazy Michala Tomka. Právě z této perspektivy se můžeme ptát po smyslu Bitvy na Bílé Hoře. Náhlá změna v boji, kde se prolíná téma spojení křesťanské symboliky a znamení touhy po moci. Podobně Bitevní krajina s doutnajícími hlavami: Mohou to být idoly, skrze něž zástupně doutná konflikt. Nebo to jsou lidé, v jejichž hlavách doutná zloba.

Obraz s archou. Scéna je zachycena jakoby v barokním divadle, kukátko na jeviště. Noe byl jediný, který si troufl věřit ve smysluplnost cesty hledání Boha, a je za to z dálky posměšně kritizován. Snění milovníka spikleneckých teorií. Jedná se o bitevní apokalyptickou krajinu, která odpovídá představám lidí, kteří šíří kolem sebe strach. Na obrazech Michala Tomka najdeme zástupce mocné instituce, jak vstupují do slávy. Nalezneme zde odkazy na novozákonní kritiku církevní instituce, podobenství o milosrdném Samařanu. Anebo na obraze nalezneme zástup. A ptáme se: vede ty lidi Bůh? Nebo falešní proroci?

M. Tomek také tematizuje problematiku internetových diskusí, kde se často setkáváme s šířením agresivních názorů. V pozadí obrazu Dva mudrci na facebooku – spor o pramen můžeme číst otázku: Jak je možné, že např. matka malého dítěte zanechá kojení, zasedne k počítači, napíše několik nenávistných vět a pak se zas vrátí ke kojení? Je tento způsob vedení války nový? Ve Francii bylo prý hnutí žen, které chtěly spravedlnost a chléb pro chudé a bojovaly, aby zbavily výstřelků Ludvíka XVI. Když byl nastolen teror, časně ráno chodívaly na náměstí, kde stála gilotina, obsadily místa v první řadě a čekání na odsouzence k smrti si krátily pletením. Jako matky možná po zbytek dne pečovaly o děti a manžela. Pletly, aby jim mezi dvěma sťatými hlavami ubíhal čas. Monstra Michala Tomka naznačují, že ten samý člověk má v sobě touhu po lásce i po smrti. A že má v sobě kromě bytosti schopné milovat také monstrum – jakéhosi Frankensteina, démona, dávného obra, jehož existence vede Pána Boha k bolesti v srdci.