17. října zemřel nečekaně ve věku 77 let farář Bernard Martin, který se „rád se považoval za českého bratra, i když jeho mateřštinou byla francouzština a byl vděčným občanem švýcarského spříseženstva.“ Patřil k „redakčním poradcům“ Protestanta a doufáme, že se podaří dotáhnout jeho projekt spolupráce s časopisem francouzských reformovaných Reformed. Jako připomínku jeho rozkročení, které sahalo až do Mexika, otiskujeme závěr jeho delšího zamyšlení o napětí mezi církevní institucí a ježíšovským hnutím. Vystihuje typické důrazy jeho myšlení. Celý text vyšel ve sborníku SpEKu č. 23 Jak se dělá sbor.
… Svou první idylu jsem zažil jako stipendista SRC v letech 1966 až 1971, kdy v Československu tály ledy a ze sněhu vykukovaly sněženky. V letech 2004 až 2012 jsem se pak směl účastnit mnoha skvělých akcí, navštívit asi 50 sborů, využít své diapozitivy z Mexika a zorganizovat tam tři nebo čtyři cesty, aby se setkali reformovaní z obou stran Velké louže. Zjistil jsem, že osou církve jsou stále sbory, tvoří její centrum securitatis. Dnes jsou sbory obětí rozkladné síly internetu. Internet sice poskytuje informace, kde se co duchovního děje: kláštery, kurzy, různá shromáždění, týdenní cvičení, přednášky a návštěvy. Specializované služby církve jsou jistě nutné. Ale zcela nezastupitelné zůstávají sbory jako velké rodiny.
Ježíš se pohyboval mezi lidmi, mezi malými komunitami, které se vždy někde znenadání objevily. Toto hnutí pokračovalo po jeho smrti. Také apoštol Pavel oslovoval menší skupinky lidí. Za Konstantina se církev stala velikou, téměř imperiální institucí. Jean-Louis Leuba, švýcarský theolog z Neuchâtel, napsal knihu nazvanou L’institution et l’événement, „Instituce a událost“. Popisuje dva póly existence církve. Místní sbor zůstává nezbytný jako centrum securitatis a jako místo, kde se setkávají, nebo by se alespoň měly a mohly setkávat různé generace. Jak píše Zygmunt Baumann, „rozdíl mezi opravdovou komunitou a sociální sítí spočívá v tom, že ke komunitě musí jednotlivec patřit, zatímco sociální síť vždy patří jednotlivcům.“
Naše Vaudská církev vynaložila hodně sil na obnovu organizace, neměla už ale tolik síly ani chuti, aby dala zelenou svým sborům: aby se v nich lidé shromáždili kolem slova, svátosti a služby, aby měli čas na solidaritu s křesťany ve světě, kteří jen přežívají a nemají čas na organigramy a schematismy. Reorganizace církve způsobila trauma. Líbí se mi výrok Helmuta Schmidta: „U Poppera jsem se naučil, že pro adekvátní demokratickou praxi platí v ekonomice, ve společnosti i v politice princip postupných reforem. Velké a převratné změny ohrožují svobodu občanů, protože v případě nezdaru stojí jejich náprava mnohem více obětí, než kdyby se postupovalo menšími kroky.“
Dějiny církve nejsou psány jen ze shora. Sbory je píší ze zdola. Dějiny tvoříme my, a děláme to proto, abychom nenechali místo mocenským šílencům, trůnům, panstvům, vládám a mocnostem. Máme dělat malé věci na malých místech a s malými lidmi, a to s nadějí, že to světu bude pomocí.
Ve Francii působí Mission Populaire de France, „Miss Pop“. Tvoří ji malé jádro dobrovolníků a jeden farář na plný úvazek. Toto jádro žije jako sbor: bohoslužby, biblické hodiny, modlitební chvíle. Jejich cílem je ale služba chudým, bezdomovcům, uprchlíkům, prostitutkám a všem slabým na okraji společnosti. Neposkytují jenom konkrétní pomoc. Zvou také ke společnému slavení s radosti.
Oslavili jsme výročí reformace. Luther našel osvobození od Zákona. Organizace a reorganizace se mohou stát takovým Zákonem, kterým se církev bude chtít spasit. Národní církve byly jistě nádherné, ale dnes už nežijí. Představitelé národních církví jsou z toho v depresi. Je třeba začít z jiného konce. To jsem se naučil od mexických evangelíků i od českobratrské církve zde.
Zeptal jsem se jedné mladé teoložky z naší ČCE, zda by nebylo dobré, aby se církev rozmnožila. Udiveně se na mne podívala a pravila: „A proč bychom se měli množit?“ Překládám si to polopaticky: Sůl země neznamená polévku ani kaši. Je pouze tím, co dodává chuť!
Ve stopách Komenského, Husa i Chelčického jsem zažil bratrské křesťanství, které nebylo omezené hranicemi. A také sílu reformační tradice a smysl pro odboj, tak jako v reformované církvi ve Francii, jejíž vývoj je velmi obdobný. Ve Švýcarsku jsem zažil občanské křesťanství. V Mexiku pak hluboké přátelské křesťanství mimo jakékoli viditelné struktury církve, v nichž bude mít ekumenismus ještě hodně práce. Jeden mexický bratr se mě ptal, proč u nás ve Švýcarsku chodí tak málo lidí do kostela. Odvětil jsem trochu provokativně: „To bude tím, že u nás nejsou zkorumpovaní starostové.“ Následovala bouřlivá debata.
Církve, sbory, křesťanské komunity a skupiny se dávají do pohybu tím, že vytvářejí obrovskou síť víry, v níž se navzájem jedni od druhých učíme. Vyžaduje to obdiv i kritiku. Ale jen tak můžeme prohloubit svou věrnost. Bratrství, občanství a přátelství, to trojí, by nebylo možné bez toho, že „vidín jest“ či „ukázal se“. (1K 15,5n) Náš praotec Jákob se probudil u nebeských schodů a prohlásil: „Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl.“ (Gn 28,16) Je to výkřik, který nám pomáhá ve chvílích smutku. Je to můj častý zážitek. Bohu díky.