Meditace o lavičkách

Číslo

Co je veřejný prostor, když jej vnímáme čistě fyzicky? Jednoduchá úvaha mě vede k tomu, že veřejný prostor začíná tam, kde odcházím ze svého bytu. Do veřejného prostoru se vrhám. Ve srovnání se soukromým prostorem je veřejnému prostoru vlastní nejistota a určitá nebezpečnost, ale na druhou stranu také svoboda. Jak v knize Vita activa píše Hannah Arendtová, spočívá svoboda veřejného prostoru v tom, že se v něm setkávám s dalšími lidmi, mohu s nimi mluvit, sdílet názory a zájmy, ovlivňovat dění. Fyzická sféra se tu volně prolíná se společenskou.

To znamená, že fyzické uspořádání ulic, náměstí a otázky na první pohled banální, jako kde jsou nebo nejsou lavičky, nějakým způsobem vypovídají o společenském uspořádání a nějakým způsobem ho ovlivňují. A tak i obyčejná procházka po městě může vést k zásadním otázkám. Začněme u laviček. Pokud se člověk pravidelně pohybuje po Praze (nevím, jaká je situace v jiných městech), brzy jej začne rozčilovat, že si na mnoha místech není kam sednout. Při čekání na tramvaj, na autobus, na vlak. Můžeme to chápat jako nedbalost a rozčilovat se, že zastupitelé a radní opomíjejí tak důležitou věc. To ovšem zůstáváme právě v té banální rovině. U stížností na věci, na něž si stěžují lidé, kteří nemají co na práci. Řekněme, že absence laviček na místech, kde byste je čekali (a kde svého času i byly!), něco znamená. To také není úplně složitá nebo nelogická úvaha. Co to znamená? Proč nejsou?

Lavičky ve veřejném prostoru nejsou tak klíčovou otázkou pro člověka, který cestuje do školy či do práce a zpět. Důležitější jsou například pro lidi bez domova. Člověk, který nemá svůj soukromý prostor, do kterého by se mohl schovat před ruchem toho veřejného, lavičky venku potřebuje. K odpočinku. Ke spánku. A když někde není lavička, není tam ani bezdomovec, který by na lavičce spal.

Nenápadné mizení laviček, které jistě musí rozčilovat i všechny „slušné“ lidi, je jen jednou z mnoha ilustrací toho, jak jsme se naučili řešit problém bezdomovectví. Rozhodli jsme se předstírat, že se nás bezdomovectví netýká. Podobně jako vytěsňujeme nepříjemné myšlenky do nevědomí, vytěsňujeme i lidi bez domova z „našeho“ veřejného prostoru. Člověk bez domova, který s námi jede tramvají, se pro nás stává problémem. Třeba proto, že zapáchá. Proto řidiči bezdomovce vyhazují z tramvají a městští policisté vlastně odevšad. Ať jdou pryč. Ať zmizí. Ale kam?

Úvahy o lavičkách najednou dostávají velmi znepokojivý rozměr. Pokud chceme z veřejného prostoru vytlačovat lidi, kteří nejsou dost „slušně“ oblečení a nemají dost peněz, jak moc je ještě veřejný? Pokud vnímáme bezdomovce jako problémy, kterých je potřeba se nějakým způsobem zbavit, vnímáme je ještě jako lidi?

Bezdomovectví je problém, ke kterému je potřeba se nějak postavit. Postihuje čím dál víc lidí a není výjimkou, že se člověk ocitne na ulici zničehonic. Přibývá i lidí, kteří sice nejsou bez domova, ale to, že mají kde bydlet, závisí na faktorech, které je mohou kdykoli zradit. Na tom, že dnes někdo přijde o práci, není nic zvláštního, jakkoli je to hrozivé.

Podobně jako nepříjemná myšlenka vytěsněná do nevědomí nemizí úplně, ale může se kdykoli vynořit, nevyřeší se ani problém bezdomovectví, budeme-li ho odsouvat z místa na místo a mrzačit přitom veřejný prostor. Přitom zdaleka nejde jen o špatnou strategii řešení nějakého problému. Špatná a strašidelná je logika celé věci. Problém bezdomovectví přeci nespočívá v tom, že nám v „našem“ prostoru zaclání tolik špinavých postav, které tam nechceme. Lidé, kteří v Praze ruší lavičky, jej tak ale podle všeho vnímají.

Absence laviček tak nakonec svědčí o problému, který nás svírá a vzdaluje Bohu. Absence laviček ve spojení se svou nanejvýš pravděpodobnou příčinou je hřích, a to hřích velmi závažný. Svědčí totiž o tom, že lidi vnímáme podle jejich užitečnosti nebo neužitečnosti. Člověk bez domova je vnímán stejně jako harampádí, které je potřeba někam odklidit, aby nekazilo dobrý dojem.

To, že ve jménu tohoto uklízení trpí veřejný prostor jako celek, je vlastně jen taková ironie, mlhavá nepříjemnost navíc. Jsem za ni ale nakonec vděčný. Protože možná jen díky té troše nepohodlí dokážeme postřehnout realitu hříchu, ve kterém jsme zapadlí. Hříchu odlidšťování.