Před několika lety se mi stala nepříjemná a zároveň poučná příhoda. Byl jsem na letním výletě v krajině svého dětství. Rozhodl jsem se navštívit všechna stará známá místa a oživit si tak příjemné vzpomínky. Všechno kolem se mi zdálo důvěrně známé. Jak kdybych tady byl naposledy před několika dny. Jenže stačilo hodinka chůze a já jsem zjistil, že jsem někde úplně jinde, než jsem se domníval. Kopce, skalky, stromy – všechno bylo podobné obrazu mojí paměti, ale všechno bylo také trochu jiné. Po několika dalších marných pokusech jsem si uvědomil, že mé spoléhání na známé orientační body absolutně pohořelo a já se ztratil.
Proč se vlastně o tomto svém bloudění rozepisuji? Velmi podobně jsem se totiž cítil v posledních týdnech nad stránkami novin a časopisů. Jak kdyby se všechny známé orientační body a všechny jistoty nějakým záhadným způsobem proměnily v nečitelné přeludy.
Oblastí, ve které taková matoucí hra zdánlivostí příliš nepřekvapuje, je politika. České, americké i ruské prezidentské volby se, jak se dalo očekávat, staly bohatou přehlídkou nejasných postojů a pokusů zavděčit se všem. U nás je už výsledek této volby znám. Prezidentští kandidáti v USA se ale ještě stále ucházejí o přízeň voličů. Hillary Clintonová sází především na lákavost možnosti, že by poprvé v dějinách obsadila prezidentský post USA žena. V případě jejího protikandidáta se má obdobným trumfem stát jiná genetická danost – barva kůže. Co už záleží na tom, že reálný význam těchto „orientačních značek“ je zanedbatelný. Clintonová po celou dobu kandidatury vytrvale dokazuje, že se v „mužských“ politických metodách cítí jako ryba ve vodě a nehodlá na tom příliš měnit. V druhém případě se nelze ubránit dojmu, že barva pokožky je coby politický program poměrně nedostatečná.
O ruském favoritovi Dmitriji Medveděvovi a jeho reálné roli téměř škoda mluvit.
Vlna zdánlivostí a klamů se ale nepřevaluje pouze po politické hladině. Dobrým příkladem může být probíhající výstava Milana Knížáka Podivný Kelt v pražské galerii Vernon. Náhodný návštěvník může získat dojem, že se jedná o další výstavu známého českého výtvarníka a ředitele Národní galerie. Skutečnost je ale docela jiná. Za jménem Milan Knížák se ukrývá umělecká skupina Guma Guar, která touto formou vyjadřuje své postoje ke stejnojmennému umělci. Zmatek, klam a zdání…
Dá se vůbec v takovém bludišti zdánlivostí udržet potřebná životní orientace? Nejsme nakonec odsouzeni k nevyhnutelnému bloudění v poušti rozporuplných informací? Možná ano. Ale je také možné, že zmatenost naší současnosti může být pobídkou k tomu, abychom se přestali spoléhat na to, co je nejisté a nespolehlivé a orientovali se na tom, co za to skutečně stojí.