Máme po volbách, a tak nás napadlo vám napsat, přesně vysvětlit proč neumíme. Nejdřív jsme to napsali delší. Pak jsme ale nevěděli, jestli je to pozdrav, úvaha nebo kázání. Tak jsme napsali ještě jedno kratší a dali ho před to první. Možná, že teď přemýšlíte podobně jako my. A že vás naše psaní trochu potěší. To bychom byli rádi.
Vaši Svatopluk Karásek a Tomáš Cejp
V Praze dne 1. dubna 2018
II.
Přátelé.
Po prezidentských volbách.
Jsem zvyklý ve volbách s masou voličů prohrávat. Město Praha taky. To si říká o útěchu, o naději. Předně – profesoru Jiřímu Drahošovi chyběl jen kousíček – 160 000 hlasů, to bylo o prsa, o kuřecí prsa. Pavel Rychetský na český lid pěl chválu. První volbu prezidenta v roce 1989, kdy byl zvolen Václav Havel, označil za „hvězdnou hodinu“ nás Čechoslováků. A řekl to známé: „Za 40 let od éry komunismu doroste nová generace.“ A hleďme: jen za 28 let je to při prezidentských volbách jen o kousíček, jen o prsa. Není to skvělé? To je ten zápas o naději, o nové nadšení. Lidi rozumnými dělá nadšení Boží. Nezbývá nám jen partyzánština, jde o normální život. Peníze nebo život. Připomenu píseň, kterou mám na mysli: „Ó, jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál, já vím.“ Anebo druhou verzi: „Ó srdce mé to ví, už s tím počítá, my to vyhrajem v ten den.“ To byla útěcha. Ulevilo se Vám?
I.
Milí,
no a co?! No a co, že jsme v sobotu prohráli (těm kteří vyhráli, se samozřejmě omlouváme za hrubé zjednodušení, ale nevíme, jak to pojmout do jednoho dopisu) a dostali na hubu?! Učitelé musí dál učit, popeláři vyvážet odpad, doktoři léčit, maminky rodit, porodníci jim při tom asistovat… A z těch sedmi podstatných věcí, na kterých nesmíme přestat pracovat my, je tahle ta nejméně důležitá.
A vůbec…, na to, že bojujeme proti celé divizi padlých andělů nebo (sami si vyberte) celé divizi rozvědky nepřátelské velmoci, na to je výsledek voleb neuvěřitelně dobrý. Je nás polovina, vůbec ne malá bublina, která už nemá nic společného se svým lidem – jak by to chtěla ta divize.
Je to jako v pohádce Jak dědeček zasadil řepu a vyrostla veliká, převeliká… Nepodařilo se nám prezidenta a jeho сортир (sortír) z hradu vytáhnout. O fous. Ale i v té pohádce se to přece podařilo až na poněkolikáté, vždycky ještě museli někoho přizvat – bábu, vnoučka, vnučku, pejska, kočičku – a nakonec myšku. Až s myškou se to konečně podařilo. Samozřejmě nám nikdo nezaručí, že příště už se to podaří. Ale je na nás, jestli to zkusíme a jestli o tom s myškou budeme mluvit. V pohádce je rozhodující, že se na tahání řepy nakonec domluvili i pejsek s kočičkou a s myškou. Přitom pejsek by měl kočičku honit na strom a kočička by se měla pokoušet myšku sežrat, ne s ní spolupracovat. Když jsme sledovali diskuzi ve společnosti a v naší církvi evangelické, jak spolu neumí mluvit liberálové a tradiční, leví a praví – a s pietisty se nebaví vůbec nikdo, zdálo se nám, že se ještě bába hádá s dědkem. Po nečekaném jednání poražených prezidentských kandidátů po prvním kole voleb se ukázalo, že až po pejska už táhneme spolu, přidává se snad kočička a hledáme myšku. Převeliká řepa nemusí být hradní pán. Může to být celý ten zdánlivý marasmus, bujení lží, posměch pokusům žít v pravdě. Řepou může být i naše slabost a podléhání deziluzi, temnota post-pravdivé doby, opoziční smlouva…
Samozřejmě víme, že v současném způsobu volby vítěz bere všechno – a on opravdu bude brát! – a uvědomujeme si tíhu toxického mraku, který na nás jakoby sedá na příštích pět let. Kdo znáte ságu Pán prstenů, budete možná souhlasit, že jsme na tom po sobotě trochu jako nesourodé společenstvo ve chvíli, kdy Gandalf padl do tmy pod horami v Mórii a šokovaní zděšení přátelé prchnou ven, padnou na kameny kolem a jen pláčou, dospělí i malí. Hraničář Aragorn je v té nejtěžší chvíli nepříjemným hlasem zvedá, aby utíkali dál. „Pro smilování Boží, nech je chvíli být,“ říká jeden z bojovníků, ale on je žene bez oddechu do dalšího – bezpečí? nebo nebezpečí? Stejně tak my teď nemůžeme zůstat stát a fascinovaně hledět na to hradní politické sovětsko-čínské porno. Musíme okamžitě vstát a dát se na cestu. Nepodléhat beznaději – přesně to by se jim totiž líbilo! To, jak se zachováme ve chvíli na dně, je důležité. Je důležité nepřestat pracovat na těch zbylých šesti důležitějších věcech.
Možná jsme v situaci Izraelců,
ještě kdysi bez krále, kteří nemužně brečí, protože Náchaš Amónský s přesilou jim chce každému vyloupnout jedno oko, zotročit je a oni se bojí a ohýbají. Když to uslyší Saul, sedne na něj děsivý svatý vztek, zvedne mandle nejdřív svým a pak nepřátelům. To je král! Takového nám, Samueli, dej! Možná jsme v situaci Saule a jeho mužů, kteří stojí před zdrcující přesilou Pelištejců a nechají se urážet a ponižovat obrem Goliášem a natahují moldánky. Tentokrát se „bohovsky“ navzteká David a urazí posměvači palici. To je prezident, Samueli! Toho nám dej za krále! A Samuel nerad – a Hospodin velmi nerad.
Ani kdybychom totiž minulou sobotu vyhráli, neměli bychom nic vyhráno. Protože to není v králi ani v prezidentovi. Je to totiž v každém případě na nás.
Není proto žádný čas opíjet se po porážce. Není čas vrhnout se na chalupy jako za Husáka, i když mnohé tu Husáka připomíná a něco tu smrdí skoro podobně jako známý zvací dopis. Je čas jednat ještě víc než před tím. Naše víra přece není víra mocných a vítězů. Ježíš byl přece looser. Narodil se skoro na hnoji a popravili ho a jako odpad vyhodili za hradby na smetiště. Naše víra nás nepřivede na trůn. Spíš naopak. Takže je vlastně všechno… celkem v pořádku. I když to zní blbě.
A cože jsou ty jiné věci,
o tolik důležitější, než jakého má český národ prezidenta? Na čem to máme dělat? No, proč Samuel s Hospodinem nechtěli krále? Protože důležitější je důvěřovat a hledat Boží věci, které jsou mezi námi ne mocné, ale bezmocné:
1. Zkoušejme znovu a znovu mírnit a napravovat všechna nepřátelství a rozbité vztahy, ve kterých jsme. Pokud jsme někteří blízko rozvodu, ještě jednou se zkusme dohodnout. Třeba jen kvůli dětem, které jinak poraníme. Hledejme jejich radost. Když chceme přemluvit myšku, aby táhla spolu s námi, musíme se k ní konečně začít chovat slušně.
2. Pečujme o své děti. Své i ty, které máme všichni spolu.
3. Víc než včera potěšujme druhé, opuštěné, trápící se. Pro samou starost na ně nezapomeňme.
4. Radujme se v Pánu vždycky – to je prosté.
5. Starejme se o vdovy, staré a sirotky. Starejme se o hosty mezi námi, aby nám byli jako domorodci. Zkusme je milovat. I když se to prezidentovi ani lidu nelíbí. Ježíš byl cizincem v Izraeli, v Egyptě a vůbec v našem světě.
6. Měřme poctivými mírami na trhu i u soudu atd.
8. Nelžeme.
9. Rozdávejme své peníze, zkoušejme to. Zkusme aspoň 17× za život zaplatit desátky. I my faráři.
10. A modleme se. Třeba i za lakomou Barku. Klidně skrytě v komůrce.
11. Zkoušejme milovat své nepřátele, nebo o tom zkoušejme aspoň vážně přemýšlet. Zní to nemožně, ale je na to jednoduchý fígl, známý už před rokem 1415: Milujme hriešnika. Nenáviďme pouze jeho hriecha.
12. Ze všeho nejdřív hledejme Království nebeské a Lásku nebeskou.
13. Hlavu vzhůru. I srdce. Máme je, sakra (svatá), u Pána.
14. Čtěme Magorovy labutí písně, které napsal v díře – v třetí nápravné ve Valdicích mezi vrahy. Pokud nějaký máme, smekněme klobouk před tím magorem, dojemným looserem a svatým vojákem.
15. Buďme dobrovolně pravdoláskaři. Je to sice nadávka,… ale je něco víc mezi námi než pravda a láska?
16. Mějme soucit s panem prezidentem, je starý a nemocný. Nenáviďme jen jeho lhaní, pomstychtivost a vulgaritu, jeho způsob bytí prezidentem a jeho kolaboraci. Jeho ne.
17. Žijme v lásce Boží.
18. Atd. (doplňte)
Za sedmé: nerezignujme na politiku.
Že je těch důležitějších věcí před tou sedmou důležitou věcí víc než šest? Samozřejmě, že je! A to nejsou zdaleka všechny! A k tomu to máme celé na přeskáčku, vůbec to není systematické!
Sestřičky a bratři, dostali jsme nakládačku. Ale teď je čas omýt si obličej, obléci si čisté šaty a vyrazit ven jako David, když prohrál boj o život Batšebina děťátka. Není možné zapomenout se radovat. Ve skutečnosti žijeme úžasnou dobu, stejně ohroženou a stejně skvělou jakou byla legendární první republika.
Tak se radujme. Dokud je čas. I kdyby lásky poslední den měl bejt. Tak se tulme. Jako magoři. K sobě navzájem, k svobodě a k Božím věcem.