Proč parafráze právě Písně písní?
Dostalo mě to a zasáhlo, tak prudce, jak jen láska může. V mém případě je to vždy spíš blesk a hrom. Bouřka, která zanechá škody, přesto zůstane chuť na jazyku, kterou neumím spolknout.
Bude nejspíš nejcitovanějším oddílem Bible ve svatebních kázáních. Trochu nečekaně opěvuje především tělesnou krásu, a tím upozorňuje na to, že i sex je Božím darem. V židovské tradici i u křesťanských otců je Píseň písní vnímaná jako metafora. Nevykládají ji doslovně a berou ji jako popis Božího působení ve světě. V židovské teologii popisuje vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou). V křesťanství se používá často jako paralela vztahu Ježíše Krista a církve. Není to celistvý kus, ten z něj udělalo seřazení různých svitků svatebních písní z různých období do jednoho celku.
Moje parafráze je vyznáním lásky, ale i přiznáním bolesti, kterou láska přináší. Píseň písní mě znovu oslovila během jednoho večera v Nekostele z úst farářky Martiny Kopecké. Když jsem se do ní večer sama začetla, ucítila jsem všechny vůně, viděla jsem obrazy. Procházela jsem se v horách, zahradách a viděla jsem ženicha i nevěstu, kteří byli tím nejúžasnějším obrazem v mé hlavě. Krásní a jemní koloušci jsou nejen prsa nevěsty, ale také vidina páru, kde jeden patří neodmyslitelně druhému.
I v lásce platí, že sdílená radost je dvojnásobná, co teprve trojnásobná? Jaká je šance, že člověk najde toho pravého, tu pravou? Jaká je možnost, že najdete ji i jeho?
Touha
Kéž políbí mě polibky svých úst –
nad víno lahodná jsou vaše milování!
Oleje tvé tolik lahodně voní,
jak olej se line jméno tvé –
to proto tě panny milují.
Vezměte mě s sebou, poběžíme,
do svých pokojů kéž uvede mě král!
Veselit a radovat se budeme z tebe,
nad víno vychutnáme milování tvá –
ach, po právu tě milují!
Nejistota
Pověz mi ty, kterého z duše miluji,
kde paseš stáda svá,
kde o polednách uléháš?
Proč zahalená bloudit mám
kolem tvých druhů a jejich stád?
Setkání
Ach, jak jsi krásná, lásko má,
ach, jak krásná, oči máš jako holubičky!
Ach, jak jsi krásný, milý můj,
jak jsi líbezný!
Cedrové krovy má váš dům,
jeho trámy jsou z cypřišů.
Láska je moc
Je jako ta růže šáronská,
jako lilie mezi bodláky,
tak je milá tvá mezi dívkami.
Jako jabloň mezi stromy lesními,
tak její milý mezi mládenci!
Osvěžte mě rozinkami,
posilněte mne jablky,
neboť jsem láskou nemocná.
Neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve než sama bude chtít.
Láska je jaro
Toužila jsem, aby ke mně promluvil:
„Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď!
Hle, zima už skončila,
průtrž přestala a je pryč.
Kvítí se ukazuje po zemi,
čas prozpěvování je tu,
hlas hrdličky zní po kraji.
Fíkovník nasytil své plody mízou,
révový květ svou vůni vydává:
Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď!“
Láska je píseň
Holubičko má v rozsedlinách skalních,
ve skrýši nad srázem,
dopřej mi, dopřej uslyšet.
Tvůj hlas je tolik lahodný,
tvůj obličej tak líbezný!
Můj milý je můj a já jsem jeho,
když pase v liliích.
Ještě než s vánkem přijde den
a rozprchnou se stíny,
vrať se, můj milý!
Srnci či kolouchu se podobej
na horách béterských!
Milý vede dívku na horskou túru. Cesta je náročná a dívka je zde poprvé nazvána nevěstou. Nemusí se bát. Je to silný vztah, který obveseluje víc než víno. Víno nás přivádí do povznesené nálady, otevíráme se a naše emoce jsou silnější. Podobně funguje zamilovanost, proto se říká, že byli opilí láskou.
Odvaha lásky
Na lůžku jsem toužila za nocí
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.
A tak už vstanu a město prochodím,
pátrám po ulicích i náměstích
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.
Průvod lásky
Kdopak to z pouště přichází,
jako když vzhůru stoupá dým?
Prodchnutá myrhou a kořením,
celičká voní dálkami.
Vyjděte a pohleďte, dcery sionské,
na krále Šalomouna v koruně,
jíž jeho matka zdobí jej
v den jeho svatební,
v den, kdy má v srdci veselí!
Krása mé milé
Ach, jak jsi krásná, lásko má,
ach, jak jsi krásná!
Tvé oči pod závojem jsou jako holubičky,
tvé vlasy jako stádo koz,
jež sbíhá z gileádských hor.
Tvé zuby jsou jak stádo ovcí skvoucích,
když vycházejí z koupadla:
jak párky dvojčat kráčejí,
ani jediné nechybí.
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,
tvá ústa tolik líbezná!
Jak plátky granátových jablek
jsou pod závojem spánky tvé.
Jako věž Davidova je tvoje šíje,
jak zbrojnice se tyčící;
na tisíc štítů je na ní zavěšeno,
pavézy všech mužů udatných.
Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je,
srnčí dvojčátka,
jež pasou se v liliích.
Ještě než s vánkem přijde den
a rozprchnou se stíny,
na horu myrhy vyjdu si,
na pahorek vonných koření.
Celá jsi krásná, lásko má,
jsi dokonalá, bez vady!
Půvab nevěsty
Se mnou z Libanonu, nevěsto má,
se mnou z Libanonu kéž bys šla!
Z vrcholku Amany by ses rozhlédla,
z vrcholku Seníru, z Hermonu,
z doupat lvů, z těch leopardích hor.
Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto,
srdce mé zajalas jediným pohledem,
řetízkem jediným na hrdle svém.
Tvé rty, má nevěsto, kanou nektarem,
mléko a med máš pod jazykem,
libanonská vůně jak šatem halí tě.
Vůně lásky
Zahrada zamčená jsi, má drahá nevěsto,
studnice zamčená, pramen zapečetěný.
Tvé údy jsou sadem jabloní granátových
s rozkošným ovocem,
s henou a nardem,
s nardem a šafránem,
s puškvorcem a skořicí,
se všelijakým kořením,
s myrhou a aloí
a nejlepšími balzámy.
Jsi pramen zahradní, studnice živých vod,
bystřina proudící z libanonských hor!
Láska je v Písni písní přirovnána k vůni. Lze k ní přivonět, ale nelze ji uchopit. Můžeme se do ní ponořit, ale může se rozplynout. Strach, že se vůně vypaří, je někdy tak velký, že zabrání jejímu rozvinutí ve vztah.
Opojení láskou
Do zahrady tvé vchází, má drahá nevěsto,
sbírá svou myrhu i své koření,
svou plástev medu jí,
své víno i mléko popíjí.
Jen jezte, přátelé, a pijte,
milováním se opijte!
Spím, ale mé srdce bdí.
Slyšte – už klepou moji milí!
On:
„Otevři, má drahá, lásko má,
holubičko má, má dokonalá!
Hlavu mám rosou pokrytou,
kadeře plné nočních krůpějí!“
Košili jsem si už svlékla,
mám se snad oblékat?
Nohy jsem si už myla,
snad špinit si je mám?
Můj milý protáhl ruku otvorem,
mé útroby se pro něj zachvěly.
Milému svému jsem vstala otevřít,
z mých rukou myrha stékala,
myrha kanula z prstů mých
až na rukojeť závory.
Milému svému jsem otevřela,
můj milý však zmizel, odešel –
duše mě opustila spolu s ním!
Hledala jsem ho, ale nenašla,
volala jsem ho, a on se neozval.
Našli mě strážní, co město obcházejí,
surově zbili mě a zranili.
Šaty z ramenou mi strhli
ti strážci hradební.
Setkání zabrání zastrčená závora. Váhání a vnitřní zápas způsobí, že nedojde k setkání. Motiv zápasu a váhání, které provází začátek každého vztahu. Láska je odvážná, nehledí na sebe, na svou čest, riskuje a nedokáže zůstat pasivní. Zároveň je láska popisována jako nemoc. Je tajuplná, spalující a může přivést člověka až do blízkosti samotné smrti. Je nebezpečné milovat!
Krása milého
Čím je tvůj miláček zvláštní,
ty nejkrásnější z žen?
Čím je tvůj miláček zvláštní,
že nutíš nás k přísaze?
Ona:
„Můj milý září jako rubíny,
vyjímá se mezi tisíci!
Jeho hlava je zlato nejčistší,
jemné kadeře jak černí havrani.
Jeho oči jsou jako holoubci
mezi vodními potůčky;
v mléce se koupají,
vsazené jako klenoty.
Jeho tváře jsou jak záhon koření,
jak pokladnice voňavek.
Jeho rty jsou jako lilie
myrhou kanoucí.
Jeho paže – zlaté pruty
osázené chrysolity.
Jeho břicho – plát slonoviny
pokrytý safíry.
Jeho stehna – mramorové sloupy
na zlatých podstavcích.
Jako Libanon je pohledný,
jak cedr ztepilý.
Jeho ústa jsou nejsladší,
celý je tolik žádoucí!“
Jaký je tvůj milý, že ti to všechno stojí za to, ptám se jí? Milá v rozhovoru opěvuje tělesnou krásu. Bílá a červená barva ukazuje, že milý je čerstvý, svěží, plný životní síly a energie. Celé tělo je bez jediné chybičky, krásné na pohled, jako by šlo o sochu z nejdražších materiálů. Ale i nitro je krásné, plné citu. Milý je překrásný a po všech stránkách přitažlivý, svým zevnějškem i svým nitrem. Krásný je láskou sdílenou a opětovanou. Láskou, která je jako Boží dar, tvoří partnerské společenství a proměňuje i další vztahy.
Zahrada lásky
Kam odešel tvůj miláček,
ty nejkrásnější z žen?
Ona:
„Můj milý sešel do své zahrady
k záhonům koření,
aby své stádo pásl v zahradách sbíral lilie.
Já patřím svému milému a můj milý je můj,
když pase v liliích.“
Jak Tirsa jsi krásná, lásko má,
jak Jeruzalém líbezná,
jak hvězdné šiky úchvatná!
Milá se přirovnává ke dvěma městům: Jeruzalému a Tirse. Jeruzalém bylo hlavní město Judského království. V Bibli je přirovnáváno k žádoucí a krásné nevěstě. Tirsa bylo hlavní město severní říše. Slovo „tirsa“ znamená půvab.
Hrozivá tvář lásky
Své oči odvrať ode mě,
vždyť už jsem jimi přemožena!
Tvé vlasy jsou jak stádo koz,
jež sbíhá z gileádských hor.
Tvé zuby jsou jak stádo ovcí březích,
když vycházejí z koupadla:
jak párky dvojčat kráčejí,
ani jediné nechybí.
Jak plátky granátových jablek
jsou pod závojem spánky tvé.
Jedinečnost lásky
Kdopak to září jako jitřenka?
Jak luna překrásná,
čistá jak slunce zář,
jak hvězdné šiky úchvatná!
On:
„Do sadu ořešáků sešel jsem
spatřit, co raší v údolí,
zda pučí réva, pohlédnout,
jabloně granátové zda rozkvetly.
A hle, než nadál jsem se,
posadila mě do vozů knížecích!“
Jedinečnost lásky
Sbor:
„Dokola, dokola, Šulamitko!
Dokola, dokola, ať si tě prohlédnem!
Copak vidíte na Šulamitce,
když mezi námi tancuje“
Ve čtvrté části tanečníci vyzývají dívku k tanci, aby ji viděli v celé kráse a mohli ji oslavit. Pokud by se jednalo o bojový tanec před zástupy bojovníků, je to obraz zápasu se silami ničícími lásku.
On:
„Jak krásné jsou v sandálech krůčky tvé,
dcero knížecí!“
Ona:
„Křivky tvých boků jako šperky
mistrnou rukou tepané.
Pupek tvůj – číše okrouhlá,
kořeněné víno v ní nikdy nechybí!“
Podbřišek tvůj – kupka pšenice
ztrácející se v liliích.
Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je,
srnčí dvojčátka.
Tvá šíje, věž z kosti slonové.
Tvé oči – rybníky chešbonské
při bráně Bat-rabim.
Tvůj nos jak libanonská věž
k Damašku hledící.
Tvá hlava vysoko jak Karmel tyčí se,
kadeře ti z hlavy jak roucho splývají –
král je polapen v těch pramíncích!
Útočnost lásky
On:
„Jak krásná jsi, jak půvabná,
lásko, ve svých rozkoších!
Tvá postava se palmě podobá,
tvé prsy hroznům datlovým.
Dovol mi prosím na palmu šplhat,
její ovoce vzít do dlaní.
Tvé prsy kéž jsou mi hrozny vína,
tvůj dech ať voní jabloní,
tvé polibky ať jsou mi vínem lahodným!“
K mému milému už to víno proudí,
plyne mi po rtech, po zubech.
Já patřím svému milému
a jeho touha patří mně!
Pojďte, milí, do polí pojďme,
mezi trsy heny budem nocovat!
Ráno si přivstaneme, k vinicím zamíříme,
zda pučí réva, se půjdem podívat,
révové květy zda se již otvírají,
zda kvete granátový sad –
tam milováním oslavím vás!
Milostná jablíčka svou vůni vydávají,
na našem prahu všechny rozkoše,
nové i staré, čekají –
pro tebe, milý můj, jsem je šetřila!
Láska silnější než smrt
Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve než sama bude chtít!
Dívka je v jednom z chvalozpěvů označená za „strašnou“. Strašná není dívka, ale strach vzbuzuje její odhodlání. Mocná síla, s kterou je připravena jít do boje za svoji lásku. To je vidět na jejích očích. Jediným pohledem lásku vyznává, vyhlíží ji, obdivně vzhlíží k milému a vpíjí se do jeho tělesných půvabů. On musí očekávat děsivý útok pod praporcem lásky, který ho ochromí a podobně jako uhranutí ho navždy změní. Milá je připravena ze všech sil bojovat o svoji lásku a svého milého.
Kdopak to z pouště přichází,
se svým miláčkem v objetí?
Ona:
„Pod jabloní jsem tě vzbudila,
tam, kde tě počala matka tvá,
tam, kde počala tvá rodička.
Jak pečeť na srdce si mě vtiskni,
jak pečeť, co nosíš na paži.“
Láska je silná jako smrt,
vášeň neúprosná jako hrob.
Její plameny šlehají
žárem nejprudším.
Lásku neuhasí spousty vod,
neodplaví ji říční proud.
Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit,
jedině by se zesměšnil!
V posledním oddílu si dívka přeje, aby její láska k milému byla veřejně oznámena a bylo jí požehnáno. V samotném závěru se píše o lásce silné jako smrt. To je zvláštní přirovnání, které vyzdvihuje sílu a moc lásky a zároveň bezbrannost člověka vůči ní. Čeho se smrt zmocní, to nevydá zpět! Podobně jednoznačná a mocná je čistá láska. Člověk ji může přijmout jen jako dar. Vždy bude v nebezpečí, ohrožována různými „přítelíčky“.
Když jsem si jen z vlastní potřeby vypořádat se s pocity uvnitř vydala po slovech Písně písní a hledala v ní ten svůj příběh, došlo mi, že láska má spoustu odstínů a stínů a mluvit o nich i třeba takto provokativně dává smysl. Mezitím se odehrál děsivý útok v Bratislavě a i já jsem pocítila potřebu jít s barvou ven. Prosím, kéž umíme vidět barevnost lidí jako dar Boží.
Láska musí být přijímaná, darovaná, zápasící i vítězící, ale nejdůležitější je, aby byla svobodná.