„Má někdo z vás chuť vyzkoušet si klec?“

Číslo

Těm, kteří jsou naladěni na frekvenci Kafkových textů, se bude hra Zpráva pro Akademii ve Studiu Hrdinů líbit. Hra v režii Kathariny Schmitt je vizuálně poutavá inscenace, v níž vystupuje Zuzana Stivínová a Ivan Lupták. „Drama opice“ se začíná odvíjet v předsálí. Před diváky ční klec, z níž zaznívá, že diváci coby členové Akademie budou seznámeni s předchozím opičím životem tvora, o kterém se neví, nakolik je opicí a nakolik člověkem.

Otázka, zdali má někdo z diváků chuť si vyzkoušet klec, předjímá přesun do sálu, kde se drama opice odehrává v kleci o mnoho větší. Od počátečního oholení srsti, které má být „krásným obrazem evoluce“, přes bezeslovnou komunikaci vyznačenou rozcvičkou artikulačního aparátu: „a, e, i, o, u“ má příběh opice povahu boje o nalezení východiska. Opici, která už není ani opicí, ani člověkem, mučí pocit bezvýchodnosti. Nejde jí ani tolik o získání svobody, jako o to, aby si opatřila „východisko“.

„Svobodu jsem nechtěla, jen východisko.“

A tak se uchýlila k napodobování. „Napodobovala jsem, protože jsem hledala východisko.“ Zuzaně Stivínové nelze upřít bravurní schopnost, s jakou hraje trýznivé napětí mezi opičáctvím a lidstvím, které si je v mnohém podobné. Například v plivání. „Bylo tak snadné napodobovat lidi. Plivat jsem uměla hned první dny.“

Je to otázka svobody a identity člověka, která proniká Kafkovými texty, a hra Zpráva pro Akademii ji skvěle vystihuje. Meze svobody, snahu po překročení biologického naprogramování herci autenticky vystihují způsobem specifické komunikace, z níž vyplývá otázka po tom, co je v možnostech zvířete a co v možnostech člověka? Člověk jako sociální zvíře není totožný se zvířetem. Co by na to asi řekl Darwin?

Zpráva pro Akademii, režie Katharina Schmitt, hrají Zuzana Stivínová, Ivan Lupták, Studio Hrdinů