Lustrace, frustrace – aneb Krize teologie

Číslo

Můj první článek na toto téma mi Kostnické jiskry loni v září neotiskly. Pokud ani tentokrát nepochodím lépe, těžko se už ubráním podezření, že církevní tisk pokračuje ve starých praktikách, tj. že vydává jenom to, co se hodí a může, neboť o problematice lustrací zveřejnil církevní tisk pouze to, co mluvilo proti nim. Taková jednostrannost neohrožuje pouze pověst redakčních rad. Ohrožuje celou církev, která si nemůže udělat ani přibližný obrázek, o co vlastně jde. Skupina lidí, která obhajuje lustrace, je představena pouze interpretací (snad výstižnou z pera br. Smetany) a několika zvláštními „hlasy mlčící většiny“ v mimořádném čísle Českého bratra. Čtenář vidí karikaturu a znovu se vše obrací proti církvi, která jen ukazuje, že není schopna věcně probrat problém, který nás frustruje.

Chápu presbytera i jeho pocity, slyší-li slova o spolupráci s StB na adresu faráře, kterého si váží. Totéž však bolí všechny nás ostatní – ty, kteří lustrací projdou i ty, kteří neprojdou. Spolupráce farářů s StB je bolavý omyl, týkající se všech. Bolest nezmizí, budu-li ji ignorovat. Musíme si dát práci zjistit příčiny této bolesti. Nemuselo jít jen o důvody, které uvádí br. Smetana ve svém článku – osobní krize či zištné úmysly. Spolupráce faráře s StB je také problém víry a teologie, a tak je také třeba k lustracím přistupovat. Nejde o vynesení soudu nad bratrem, o ochranu před možným vydíráním, o nalezení určité lidské viny, ani o právo vinu vyhledávat. Jde o něco jiného-zjistit, proč k takovým teologickým omylům došlo. Proč se to stalo v té které konkrétní církvi. To je podstata problému a nelze jej vyřešit tím, že jej obejdem. Jde o budoucí dny církve – dny, v kterých bude církev opět plná Ducha, lásky a odpuštění. Máme-li si odpustit, musíme vědět naprosto přesně, co si odpouštíme.

Druhý důvod, proč jsem pro lustrace – naše odpovědnost a závazky vůči ekumeně. Zahraničí nás podporovalo, dostali jsme mj. miliardové dary. Poznali jsme solidaritu a bratrství. Západní církve se u nás učily, co to znamená být církví v socialismu. Získané zkušenosti jsme předávali během celé doby (ukazuje se nyní, že dosti zkresleně.) Jedna epocha skončila, problémy s ní spojené ještě přežívají. Musíme se s nimi vyrovnat, to je naše povinnost vůči Evropě a světu. Církve v zahraničí se zajímají, jak budeme řešit otázku „zkompromitovaných církevních funkcionářů“ (takto jsem to slyšel na vlastní uši na listopadové konferenci Reformovaného svazu). Nejde jen o českobratrskou církev evangelickou. Jde o celou tzv. východní Evropu. Tyto bolesti v ní nyní řeší všechny církve. Mohli bychom (jako Češi, kteří občas byli i na špici) pomoci ostatním – nalezením moudrého řešení.

Na listopadovém synodu jsem nebyl. Mimořádné číslo ČB však svědčí dokonale o jeho atmosféře, vyjevuje i další zádrhel v církvi: propast mezi faráři a presbytery. Neptám se teď po příčinách, je však zřejmé, že na řešení jistých věcí společně zatím nemáme. Proto by asi bylo vhodné, aby otázka lustrací farářů byla dobře promyšlena nejprve mezi – faráři. (Třeba na kursu či ve spolku.)

Přečtěte si ještě citát z r. 1919: „Věrnost k sobě náležející v přísnosti k sobě jest však jen předpokladem dalšího vývoje a stupně k dokonalosti duchovní: býti k sobě nemilosrdným. Činiž pokání. Pak-li nebudeš, přijdu na tebe brzy. Odpověď se zajisté vztahuje na celý sbor, i na ty nevěrné, ale předně na jeho věrné. Jejich pokáním je podmíněno, aby nedošlo k soudu nad nevěrnými… Toť první efekt věrnosti dokonalé: vlastní pokání, na sebe nemilosrdné a k sobě nelítostivé zachraňuje a uchovává propadlé trestu.“

Ano, moudře zvládnutý problém lustrací v církvi může být návodem i pro ostatní. Je omyl v článcích o lustracích dělit faráře na dvě linie stojící proti sobě. Spolupráce farářů s StB je teologický omyl, a proto se týká všech – těch, kteří spolupracovali i těch, kteří je nechali napospas „démonským“ silám. Nejde o vítězství jedné linie proti druhé, ani o jména čí skandály. O nás všech má totiž platit, že „není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží“ (Ef 6). Neskládejme tedy zbraně – ani útočné, ani obranné (ty dnes vypadají o to silnější, o kolik víc jim přeje církevní tisk). Otočme je společně správným směrem.

5. 1. 1991 (pro Kostnické jiskry)