Toto setkání, nazývané podle sboru ČCE, okres Semily, se konávalo v době minulé jednou, dvakrát či třikrát do roka na různých místech. Setkávali se tu faráři, vikáři, diakoni a další pracovníci, na které se většinou nedostávalo slovo v oficiální struktuře církevní práce. Vedli spolu rozhovory o teologii, církvi, společnosti a státu, ale také ne v nepodstatné míře o kultuře, literatuře, překladech apod.
Doba se změnila a nastala nová situace. Z „libštátských“ farářů jsou nejednou senioři, konsenioři, z kotelníků faráři na sborech, aktivně působící i v jiných evangelických zařízeních. Již se nemusejí scházet tajně po bytech, potkávají se na chodbách synodní rady, fakulty a jiných důstojných úřadů. Jsou plně vytíženi svou prací, ke které se vzdělávali, přáli si ji dělat a někteří na ni také dlouho čekali.
Po několik let se libštátské setkání nekonalo. Teprve nedávno přišel dopis, který vyzýval k obnovení těchto schůzek a položil tak vlastně otázku – co dál? Má cenu scházet se v nové situaci?
Postlibštát se uskutečnil 25.–26.9. v Širokém Dole. Hojná účast ukázala, že zájem nechybí. Ač nebyl předem stanoven přesný program (jen pestrá paleta nadhozených problémů) a nikdo si nepřipravil žádný referát (jak bývalo dříve dobrým zvykem), diskuse se rozproudily s obvyklou vehemencí. Diakonie, vikariát, odluka církve od státu, publikační činnost, růst církevní byrokracie, hospodářská situace církve a možnosti řešení – to vše byla témata, nad nimiž se jiskřilo dlouho do noci. Součástí setkání vždy bývalo kázání některého z účastníků a kritická diskuse nad ním – ani tentokrát tomu nebylo jinak. Objevily se tu i nové tváře: Libštátu se účastnili i někteří bohoslovci ETF UK, kteří přijeli se „svými“ faráři, u nichž vykonávali bohosloveckou praxi. Měli tak výbornou možnost poznat neformální, ale „našlapanou“ diskusi v kolegiálním prostředí, zapojit se do hovoru a přednést své problémy.
Přesto všechno zůstala však ve vzduchu viset nezodpovězená otázka: Bylo to jen milé setkání po letech, anebo se podaří obnovit pracovní a vzdělavatelný charakter libštátských sejití, který byl dříve pro mnohé naprostou nezbytností? Poutá nás k sobě jen přátelství a často dobrodružná tradice Libštátu, anebo tato setkání budeme v budoucnu opravdu znovu potřebovat?
Ani v disidentské minulosti nesetkávali se zde teologové jednotných názorů. Dnes, kdy je práce nepoměrně pestřejší a posty rozmanitější, může „postlibštát“ svou nejužitečnější polohu teprve nalézt.
šB, ek