Liberální demokracie, protestantská církev a filosof s obrazem Stalina nad botníkem

Zatímco liberalismus akcentuje možnost sladit zájmy jednotlivců do harmonie (nebo alespoň relativní vyváženosti), marxismus zase klade důraz na střet zájmů a společenské rozpory. Tak zní celkem všeobecná poučka.

Pavel Keřkovský v minulém čísle Protestantu publikoval text (Veřejný prostor se zneužíval již za úsvitu evropské civilizace), ve kterém se vyrovnává s některými myšlenkami filosofa Slavoje Žižeka a nastiňuje možnou budoucnost naší společnosti a roli náboženství, potažmo církve, v ní. Slavoji Žižekovi, který se rozhodně hlásí k marxistické tradici, vyčítá Pavel Keřkovský právě to, že si všímá jen společenských rozporů a lidského egoismu. Sám se hlásí ve výše zmíněném smyslu k liberální tradici, společenským vztahům založeným na empatii a vzájemné spolupráci, a vyzývá k aktivitě církve na cestě k mocensky vyváženému společenskému uspořádání liberálního typu; s právním státem, silnou občanskou společností a tolerantním náboženstvím.

Formulovat budoucnost církve a společnosti je nanejvýš potřebné zvlášť v době, kdy se zdá, že na rozcestí stojí jak společnost, tak i církve. Za šťastné považuji i spojení problematiky s myšlenkami Slavoje Žižeka. Nemíním zde vést polemiku o Žižekově filosofii. Za prvé jí dostatečně nerozumím a za druhé nemám ani chuť stát se advokátem filosofa, který svými sklony k provokacím a exhibicionismu šíří napětí a emoce přímo programově. Chtěl bych spíš poukázat, kde vidím meze a slabiny konceptu Pavla Keřkovského, který je, jak se domnívám, pro českobratrské evangelické prostředí v mnohém typický.

Harmonie nebo rozpory?

Co patří k naší realitě? Střet protikladných zájmů nebo empatie a spolupráce? Vztah pán–rab a přítel–nepřítel nebo učitel–žák a partner–partnerka? Samozřejmě obojí. Otázka zní, jak s touto míchanicí vztahů a souvislostí naložit. A jak s ní naložit jako křesťan. S marxistickou tradicí spojuje křesťanství (zvláště to protestantské) vědomí základní narušenosti nevykoupeného světa (marxismus se ovšem soustředí hlavně na její společenský rozměr). Zároveň však křesťanská cesta rozhodně netkví ve vyostřování společenských rozporů (ať už v marxistické podobě pán–rab nebo konzervativní přítel–nepřítel), ale spíše v liberálním důrazu na smíření a spolupráci.

Jsem přesvědčen, že naším úkolem je vnímat obě stránky reality. Už proto, že uměle harmonizovaný výklad společenské reality zneviditelňuje utrpení těch, kteří se ocitají na té špatné straně společenských rozporů. Je důležité tyto rozpory vidět a odkrývat a zároveň se jimi nenechat pohltit. Právě náboženství může člověku pomoci ustát napětí mezi tím, jaká realita je a jaká by měla být, aniž by podléhal slepému optimismu, cynické skepsi nebo fundamentalistické absolutizaci rozporů a jejich převedení na boj dobra a zla. To vše s vědomím, že konečné smíření těchto napětí není v lidské ruce, ale v ruce Boží, proto však ještě jejich řešení nekoření ve snech a náboženském blouznění, ale naopak v realitě reálnější a realističtější než jsou lidské ideologie a koncepty.

Někomu to možná bude znít divně, ale právě v tomto ohledu nám jako křesťanům mohou marxističtí myslitelé dobře posloužit. Ano, i exhibicionista a provokatér Slavoj Žižek, který má doma nad botníkem obraz Stalina. Jejich pomoc spočívá právě v tom, že usilují odhalovat skryté zájmy, mocenské vztahy a rozpory ve společnosti a kultuře. Právě tuto roli přisuzuje marxismu i psychoanalýze (tedy myšlenkovým proudům, z nichž Žižek vychází) ve své hermeneutické koncepci protestantský filosof Paul Ricoeur, na kterého se odvolává i Pavel Keřkovský. Prvním krokem při úsilí porozumět a uchopit text i svět je pro něj nástroj zvaný hermeneutika podezření, spojované právě s Freudem a Marxem. Ta předpokládá v každém vztahu a za každým jevem souvislost s mocí, ideologií, která nahrává „pánům“ na úkor „rabů“. Tyto podezíravé otázky nám mohou pomoci, abychom očistili svůj obraz světa od ideologických příměsí. Po první fázi musí přijít fáze druhá a zde už musíme Marxe, Freuda i Žižeka opustit. Jejich analýzy jsou sice ostrovtipné, ale neúplné a nutně jednostranné. Druhou fází je konstituce smyslu; smyslu, který je v rámci možností očištěn od nánosu ideologie. Smyslu, který neslouží mocným, ale pravdě.

Druhý krok je rozhodující, ten první však není radno přeskakovat. K tomu nás přitom nezavazují levé ani pravé politické priority, ale křesťanský realismus založený na základním poznatku biblické a reformační zvěsti.

Občanský sektor a neziskovky jako zóna Dobra?

Naivita některých politických liberálů je někdy opravdu překvapivá, zvlášť, když se člověk rozhlédne po stavu české liberální demokracie 23 let po převratu. Dobrému fungování právního státu v České republice věří málokdo. Nemluvím přitom jen o hospodských skepticích, ale i o fundovaných odbornících na dané téma jako je například Vladimíra Dvořáková. Důvěru občanů ztrácejí nejen tradiční politické strany postupně nahrazované populistickými subjekty typu TOP 09, VV a ANO, ale parlamentní politika jako taková. Člověk opravdu nemusí číst Žižeka, aby viděl, že dnešní společnost nevzkvétá, ale prochází krizí.

Krize je ovšem pojem převzatý z lékařského slovníku a ukazuje se při něm, zda a co je životaschopné a co ne. Pro Pavla Keřkovského, který si je společenské krize vědom, je životaschopnou nadějí občanský sektor naplněný prací neziskových organizací, diakonií, kulturními aktivitami a občanskou angažovaností. To jsou nejspíš ony obory a regiony lidské práce, kde stále „fungují humanitní principy solidarity a tolerance, které jsou právně zabezpečeny právě jen ústavně deklarovanými závazky práv a svobod pro každé společenství i každého jedince“. Stačí si přečíst prohlášení Synodní rady ČCE, aby člověk zjistil, že i vedení církve upíná zrak tímto směrem. Ať už jde o neoliberální reformy nebo anticiganismus, na závěr se vždy zájem, dík i naděje autorů prohlášení obrátí k neziskovým organizacím.

Je to pochopitelné. V marasmu české politiky posledních let lze právě zde rozpoznat smysluplnou činnost ve prospěch druhých, zaslechnout upozorňování na důležitá společenská témata. Souhlasím také s tím, že vývoj ve společnosti nezávisí jen na politické moci, ale také na kultuře, která se ve společnosti pěstuje, k čemuž právě tzv. třetí sektor přispívá. Jsem ale přesvědčen, že neziskové organizace nejsou zónami dobra, které by mohly činit opozici ke „zlé“ mocenské politice.

Rozpory a dvojznačnosti se týkají všech oblastí lidské činnosti a všech společenských oblastí. Je omylem antipolitické politiky popularizované Václavem Havlem, že občanský sektor je jakýmsi lidštějším a méně hříšným prostorem než oblast stranické politiky, kde se zachází s mocí. Pavel Keřkovský na závěr varuje křesťany před útěkem z reality do zbožného snu. Bojím se však, že podobnou iluzí a útěkem může být i taková míra důvěry v neziskový sektor.

Negativní aspekty moci a lidského hříchu nelze jednoduše identifikovat s jednou oblastí. Občanskou angažovaností není jen demonstrace za lepší ovzduší na Ostravsku, ale také demonstrace propouštěných horníků. Není už zde rozpor? A kde vzít nástroje k pochopení a vyřešení tohoto rozporu, aniž bychom se ušpinili mocenskou politikou? Kdo rozhodne o tom, od koho může nezisková organizace přijímat peníze a od koho už ne? A je v pořádku, když humanitární organizace slibují konkrétním diktátorským režimům, že je nebudou kritizovat, aby mohly pomáhat tamním lidem? A rozpory a paradoxy jsou ještě bolestnější. Občanskou angažovaností totiž nejsou jen blokády neonacistických pochodů. Vždyť prvními demonstracemi v menších českých městech od sametové revoluce byly právě anticiganistické pochody, které často málem přerostly v pogromy.

Uchránit liberální demokracii před námi samotnými

Pavel Keřkovský nabízí církvi roli náboženství, které respektuje právní řád a chová se tolerantně a svou aktivitou přispívá společně s občanským sektorem k rozvoji komunity. Přispět k tomu má i penězi, které církev získala od státu.

Ani tato role nemusí být tak jednoznačná. V postsekulární společnosti (viz rozhovor s Milenou Bartlovou v posledním čísle Protestantu) získávají církve nový vliv a sebevědomí a není přitom vůbec jisté, jakým ho napřou směrem. Ruská pravoslavná církev podporuje otevřeně tamější režim a stojí za perzekucemi alternativních umělců i sexuálních menšin. Slovinská katolická církev zbankrotovala na základě spekulací na finančních trzích. Opravdu nám nic podobného nehrozí? Zákon o církevním majetku není kvalitním právním rámcem pro budoucí soužití církví a společnosti a nebezpečně připomíná divokou privatizaci z devadesátých let, jejíž následky neseme doposud. Kam potečou peníze od státu a kdo z nich bude mít užitek, neví zatím nikdo. Křesťané se mýlí, když předpokládají, že účast na strukturách mafiánského kapitalismu a podkopávání právního státu se týká jen jakýchsi nemorálních druhých a oni s tím nemohou mít nic společného.

Neměli bychom místo výzev k aktivismu křesťanů ve společnosti raději nejdřív přemýšlet, jak uchránit společnost před námi samotnými?

Jednej, nemluv!(?)

Slavoj Žižek kritizuje občanské aktivisty, kteří odsuzují levicové intelektuály za to, že sedí a nic nedělají. Žižek nám připomíná, že aktivismus bez reflexe končí ve slepé uličce. Politický boj se odehrává v boji o jazyk a o pojmenovávání světa. Církev se nemá účastnit politického boje. Má ale svědčit o zvěsti, která nabízí nový pohled na svět a možnosti orientace v něm. Nejprve hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno. Neměli bychom se jako křesťané především odvážit domýšlet zvěst o Božím království radikálně do všech oblastí lidského života? Neustrnout u občanského aktivismu řešícího partikulární otázky a problémy a odvážit se myslet univerzálně, tedy i politicky?

A až začneme o oněch souvislostech křesťanské zvěsti a dnešního světa přemýšlet, měli bychom začít u sebe. Možná budeme překvapeni, v kolika případech jsou v našich myšlenkách za rouškou křesťanství schovány tradované předsudky, ideologické fráze a falešné představy světa. Věřím, že biblická zvěst má sílu nás od těchto představ očišťovat a zároveň nabízet představy nové a nosné.

Ty se mohou stát životním horizontem, který pomůže člověku nezavírat oči před rozpory v tomto světě a zároveň si zachovat sílu ke smíření. Mohou se stát životní orientací jak pro ty, kteří věří v budoucnost liberální demokracie, tak pro ty, kteří zvěstují její neodvolatelný pád. A i pro ty, kteří ji mají sice rádi, ale začínají se o její osud vážně obávat.