V událostech poslední doby, které spolu možná souvisejí jen volně, ale možná také úžeji než se zdá, hraje opět velmi důležitou roli určitá lhostejnost nebo, chcete-li, shovívavost tam, kde rozhodně není na místě.
Jde především o aktuální dění v severních Čechách a o Ladislava Bátoru, který stále úřaduje na ministerstvu školství. Zajímavé je sledovat to v kontextu poměrně nedávných teroristických útoků v Norsku, protože ty – jakkoli jistě neexistuje příčinná souvislost mezi nimi a čímkoli, co se teď děje v naší zemi – vnášejí do hry ještě další faktor. Přímou reakcí na teroristické činy islámských fundamentalistů bývá globální nárůst islamofobních nálad a jisté nedůvěry vůči všem muslimům, případně dokonce všem, kteří třeba jako muslimové mohou vypadat. Samozřejmé generalisování, kterého se v takových situacích mnozí lidé dopouštějí, je děsivé a taková atmosféra nepřátelství a strachu může být svým způsobem sebenaplňující. To ovšem není předmětem tohoto textu. Jde mi zde o určité srovnání. Po teroristickém činu, který spáchal nacionalista a kulturní konservativec Anders Breivik, k ničemu takovému nedošlo. Reakcí analogickou k reakcím na teroristické útoku islamistů by byla atmosféra nepřátelská k jakýmkoli projevům vlastenectví a konservatismu. To by samozřejmě k ničemu dobré nebylo, ale jako připomenutí toho, že vypjatý nacionalismus a obrana „našich hodnot“ může být (a často je) kořenem závažného zla, a snad i jako určité varování pro celou Evropu Breivikův případ posloužit mohl.
V době norských útoků už ve funkci poradce ministra školství Josefa Dobeše působil Ladislav Bátora, tedy člověk, jehož názory a hodnoty mají zcela objektivně k těm Breivikovým výrazně blízko. O to, že tuto funkci Bátora získal, i o to, že na ministerstvu školství setrvává, se značnou měrou zasloužil Václav Klaus, který jej ocenil jako „hluboce konservativního, autenticky pravicového člověka“. Ministr školství Josef Dobeš necelé dva týdny po Breivikových útocích prohlásil, že Bátoru z funkce neodvolá, protože je „svědomitý národovec a katolík“. Jistě jsem nebyl jediný, koho překvapilo, že svědomitost v oblastech národovectví a katolicismu nějak souvisí se způsobilostí člověka k práci na ministerstvu školství. Smutná pravda je ovšem taková – a tím se nechci nijak dotknout národovců ani katolíků – že ve mně, a určitě zdaleka nejsem sám, Dobešem použité spojení nevyvolává ani trochu positivní asociace.
Ladislav Bátora v minulosti kandidoval do Poslanecké sněmovny za Národní stranu, jejíž program i rétorika byly v mnoha ohledech daleko za hranicí přijatelnosti. Je předsedou občanského sdružení Akce D.O.S.T., která v praxi odmítá toleranci k menšinám a „multikulturní společnost“ jako něco škodlivého a nebezpečného. Jako skvělou knihu hodnotí antisemitské dílo Rudolfa Vrby s názvem Zkáza Slovanů, v němž se mimo jiné píše o židovské zvířecí chlípnosti a bastardech, kteří chtějí ovládnout svět. To, že takový člověk s vydatnou podporou presidenta republika vykonává veřejnou funkci – navíc ve školství, k jehož úkolům patří vychovávat mladé lidi – je skandální. Proti působení Ladislava Bátory se ohrazuje několik občanských iniciativ a sdružení, kterým za to patří dík. V situaci jako je tato by se ovšem dala očekávat daleko výraznější odezva veřejnosti. I s ohledem na relativně nedávnou historii by se proti působení ultranacionalistického aktivisty ve vysoké státní funkci měli ohrazovat i jiní lidé než ti, kteří se bezprostředně zabývají problematikou lidských práv, nebo ti, kterých se Bátorův aktivismus takřka osobně dotýká, tedy mimo jiné Židé a homosexuálové. Taková věc se ve skutečnosti týká všech a do značné míry je pro všechny potenciálně nebezpečná minimálně v tom, že se povážlivě zvyšuje celospolečenská tolerance vůči antisemitismu, homofobii a šovinismu, což jsou postoje, které by měly být u veřejně činné osoby naprosto nepřípustné.
Ladislav Bátora přitom není jedinou nedůvěryhodnou osobou na nepochopitelném místě. Stačí vzpomenout Romana Jocha, který je poradcem premiéra Nečase v oblasti zahraničí a lidských práv. Jeho názory přitom vyrůstají z ultrakatolického fundamentalismu a mezi jeho výroky patří mezi jiným to, že by plné občanství mělo být uznáno jen mužům, kteří slouží v armádě, a ženám, které mají děti, a že celá pravda nesmíchaná s omyly je jen v katolické církvi. Samozřejmě jsem přesvědčen o tom, že na podobné názory má každý člověk právo, ale mám značné pochybnosti o tom, jestli jsou takoví lidé vhodnými kandidáty na příslušné funkce.
Dalším člověkem, o němž mám čím dál větší pochybnosti, je Václav Klaus. Není důležité, že v Chile ukradl protokolární pero, i když to je zrovna věc, kterou se dobře baví celý svět. Smutné je to, že Václav Klaus zneužívá svou funkci presidenta republiky k tomu, aby své podivné názory na úplně všechno šířil všude, kde je ho ještě někdo ochoten poslouchat. A protože se jedná o presidenta republiky, jsou zkrátka a dobře situace, kdy jej ignorovat nelze. Václav Klaus přitom na rozdíl od Bátory nebo Jocha zachází při svém zneužívání veřejné funkce tak daleko, že docela běžně porušuje ústavu tohoto státu. Jako president, k jehož povinnostem patří být nadstranický, poměrně jednoznačně chválí Věci veřejné. Jako president, k jehož povinnostem patří representovat Českou republiku, útočí na diplomaty, kteří hájí oficiální politiku země v podstatě za to, že to dělají, a zesměšňuje celý řecký národ. To jsou věci, které si president České republiky, chce-li jednat v souladu s ústavou, dovolit nemůže. Zdá se, že se Klaus pozvolna vydává na cestu ultrapravicového populismu. A jediný odpor vůči tomu všemu spočívá v tom, že po každém dalším skandálu, kterého se dopustí, napíše několik lidí trefné články nebo komentáře. Skutečně je většině Čechů jedno, co president provádí? Každopádně to tak působí.
V této atmosféře se v severních Čechách vzdouvají rasistické nepokoje. Lidé, kteří mají jistě celou řadu důvodů k nespokojenosti, obracejí svůj hněv vůči Romům v ghettech, kteří jediní jsou snad ještě slabší a bezmocnější. Za tím, co se děje, je frustrace a zoufalství. To ovšem nic nemění na tom, že naprosto nepřipadá v úvahu jasně a ostře nezareagovat na to, když se rozvášněný dav pokouší o pogrom v romském ghettu. Když se dnes mluví o holocaustu, zdůrazňuje se často, že se něco podobného už nikdy nesmí a nemůže stát. Lidé se z historie poučili, takže už se nemůže stát, že by dopřáli sluchu nenávistným štváčům. To se často říká. Když ale člověk vidí lidi, kteří skandují „Cikáni do plynu!“, a tím se dokonce přímo hlásí k asi největšímu zlu, které Evropu ve dvacátém století potkalo, zákonitě jej napadne, že to není tak jednoduché. Není to přitom hrstka neonacistů a příznivců prapodivně legální strany DSSS, ale „slušní a spořádání“ občané, kteří vedle těch Romů, které chtějí lynčovat, často žijí desítky let. Nevadí jim, že je do boje vede podvodník Lukáš Kohout, který připravil Českou republiku o daleko větší částku peněz než kdokoli, kdo v nouzi pobírá sociální dávky. Neuvědomují si, jak divné je to, že ženou Romy do práce a sami přitom žádnou nemají a že většina z nich by Roma nikdy nezaměstnala, kdyby tu možnost měla. A člověk prostě nutně pochybuje o tom, že se holocaust v žádném případě nemůže opakovat. Když tolik lidí plane vlastně bezdůvodnou nenávistí a mnohonásobně víc lidí se prostě dívá jinam. Snažit se něco dělat je možná nebezpečné, ale nedělat nic je mnohem nebezpečnější.