Číslo

V posledních týdnech se stal světově proslulým případ čtyřiadvacetileté Belgičanky známé pod pseudonymem „Laura“, která požádala o eutanázii kvůli depresím. Tato žádost jí byla schválena. Eutanázie kvůli duševnímu onemocnění je již delší dobu v Belgii možná. (Psychiatrička Lieve Thienpont obhajuje tuto praxi v čerstvě vydané knize Libera me.) Případ Laury se stal precedentním kvůli nízkému věku žadatelky. Rád bych jej alespoň zběžně analyzoval, protože podle mě symbolizuje celospolečenské tendence, k nimž nechci být lhostejný. Můj názor není nezaujatý. Avšak mrzelo by mne, kdybych vyvolával dojem, že Lauřino intenzivní utrpení zlehčuji. Nechci ji soudit, přeji jí pokoj a opravdové vyslyšení jejích nejniternějších přání. Raději bych je měřil sedmdesát sedmkrát a neřezal bych vůbec.

Laura poskytla rozhovor pro belgický list De Morgen. Vzpomíná na bolestné dětství a na problematické rodinné poměry. Již od prvních let na základní škole pomýšlela na sebevraždu. Skončila v psychiatrickém ústavu, z něhož se nyní stěhuje na několik dní v týdnu do podporovaného bydlení. Nenachází však motivaci k dalšímu osamostatňování. Říká, že smrt pro ni není volba – kdyby měla možnost volby, volila by snesitelný život. Konstatuje však rezolutně: „Život není nic pro mě.“ Je umělecky tvořivá, fotografuje, miluje divadlo. Po určitou dobu ji naplňoval milostný vztah, který však později pominul. Některá období prožívá Laura klidněji, jindy ji deprese opět intenzivně sráží. Proto považuje svou nemoc za nevyléčitelnou. Rodina i přátelé její rozhodnutí prý chápou. Laura připravuje vlastní pohřeb.

Na otázku, jaká budou její poslední slova, posléze odpovídá: „Myslím, že nakonec si uvědomím citát: Morituri te salutant – Ti, kdož jdou na smrt, tě zdraví.“ Přemýšlím, zda v těchto slovech lze tušit počátek pokračujícího dialogu. Koho zdraví? S jakými dojmy? Jaké odpovědi se dočkají?

Mrzí mě, že Laura zajisté velmi trpí. Netuším ani, zda je doposud naživu. Podle francouzského listu Le Figaro někteří zahraniční odborníci nabídli pomoc a mnoho lidí zareagovalo pohnutými vzkazy. Přemýšlím, zda se Laura ocitla v jakési slepé skvrně současné belgické sebereflexe, přičemž sousedé z globální vesnice naopak dávají najevo upřímný zájem – což je nadějné. Citlivě píší lidé ze všemožných koutů světa, kteří procházeli podobným zápasem, ale nakonec se rozhodli pro život. (Popřípadě svolili, aby se život rozhodl pro ně.) Vůči Lauře je jistě adekvátním postojem soucit a hluboká sounáležitost.

Jaké postoje jsou však nejadekvátnější vůči tendencím společnosti reprezentované v tomto případě lékaři, kteří eutanázii schválili? Laura předala odpovědnost za svůj život druhým. Jak bude znít jejich odpověď? A nakolik pokryje její tak mnohovrstevnaté přání?

V první řadě se ptám, co vlastně si přeje. Nevolá paradoxním způsobem o pomoc? Nevolá někoho, kdo by jí duchapřítomně odpověděl: „Neodcházej, prosím, jsi pro nás vzácná“?

I kdyby nevolala nyní… Zohledňuji navíc, že duševní onemocnění můžeme též nahlížet jako dlouhé přechodové období na cestě od troskotajícího starého života skrze jakousi provizorní smrt po znovuzrození v jiné podobě. Například Robert J. Barret upozorňuje, že hospitalizace je odloučením od přirozené komunity, aniž by bylo zvykem ritualizovat návrat, a že člověk s duševním onemocněním se mnohdy jeví svým příbuzným i sám sobě jako mrtvý a váznoucí v meziprostoru. (BARRETT, Robert J. The „Schizophrenic“ and the Liminal Persona in Modern Society. Culture, Medicine and Psychiatry. Netherlands: Kluwer Academic Publishers, 1998, roč. 22, č. 4, s. 479–481.) I z této perspektivy by bylo vhodnější hledat cestu, jak trpícího nově a plněji přijmout. Nepřipadá mi však adekvátní zabít člověka, jenž by si mohl smrt odžít.

Bytosti žijí v čase. Nikdy nevíme dopředu, zda kdokoliv po letech svůj postoj k „nevyléčitelnému“ duševnímu onemocnění naprosto nepřehodnotí na duchovní rovině. Pak by se (exaktně nepostihnutelně) uzdravil. Je tedy velmi ošidné redukovat člověka na biologickou soustavu. Je velmi ošidné redukovat lidskou bytost na její nemoc.

Obecně považuji za značně problematické schvalovat sebevraždu člověku trpícímu onemocněním, jehož základním symptomem je touha po sebevraždě. Lze jistě odkazovat na autonomii pacienta a na svobodu jeho vůle. Ptám se však, zda si právě zde nenastražila individualistická společnost zákeřnou past na sebe samotnou. Zda právě zde odlidštěný Moloch nepozře prvorozené nejzranitelnější…

Dále se ptám: Kudy se bude dál ubírat společnost (a kudy by se ubírala například česká společnost), pokud dostane do rukou tak silný mocenský nástroj? Jak se pak budou lidé z jejího centra vztahovat ke značně oslabeným, ale ne všemi vítaným souputníkům se schizofrenií a s dalšími podobnými diagnózami? Mediální obraz těchto lidí je již nyní pošramocen a znatelně zúžen na okrajové případy vrahů a nevyzpytatelných násilníků (jejichž nebezpečnost ostatně leckdy vzroste v důsledku narůstající izolace; jde o začarovaný kruh). Dosud se tedy mnozí lidé ke svým duševně nemocným spoluobčanům, příbuzným a pacientům nestavějí vždy s nadšením, avšak před sebevraždou je ochrání. Co vše se ovšem obrátí naruby, až se sebevražda stane hodnou podpory? Znamenalo by to posun ještě o kousek blíž k civilizaci připomínající Huxleyho Brave new world, v níž vládne především spokojenost, prosperita a zábava? V níž je utrpení považováno za nejpodezřelejší jev? Začnou si stále mírněji duševně nemocní lidé připadat jako již smrtelně nemocní, již za hranou, již potenciálně odepsaní? Nechtělo by se mi v takovém světě příliš žít, pokud bych přicházel o svoje anděly šířky a hloubky, kteří mě samotného mnohdy podrželi nad vodou, když jsem se necítil plnohodnotně lidsky v přespříliš zábavných kolektivech.

Kéž bych už dávno maloval čerty na zeď. Ptám se však, jaký je líc nastíněného rubu. Oč je stěžejní usilovat? Co je smrtelně důležité zachovat?

Trvám na tom, že bychom mohli především dávat všem lidem s duševním onemocněním razantněji najevo, že jsou bezpodmínečně vítaní a chtění, že jsou pro ostatní důležití. Zaprvé samozřejmě jako lidé, z nichž každý je jiný. Zadruhé ostatně i jako minorita vyznačující se značnou citlivostí, a také minorita prorocky zrcadlící odvrácenou tvář společnosti ve vlastních rozšířených zornicích…

Realita je taková, že i v mém angažovaném známém vyvolalo tvrzení o jeho potřebnosti údiv: „To si nedovedu představit, že jako duševně nemocnej jsem pro někoho důležitej.“ Jaký údiv by podobné tvrzení vyvolalo v mnoha lidech pobývajících trvale na chronických pavilonech psychiatrických nemocnic?

Jistě, konkrétní mezilidská setkání komplikují různá nedorozumění a nesrovnalosti v komunikaci a ve vztazích. Ale přesto stojí za to stále dokola rozjímat nad otázkou, čím jakýkoliv člověk, s nímž se setkám, nezastupitelně dotváří mozaiku lidství.

Neřkuli mozaiku boholidství. V tomto směru vnímám výjimečnou pozici církví. Jednotlivé sbory již nyní obhajují smysl své existence, když v nich i chronicky duševně nemocný člověk nalézá stálé místo u nedělní kávy. Je to jen první krok na cestě? Lze stále cíleněji doceňovat spolubytí druhého? Zajímat se hlouběji o jeho životní příběh? Nechat se obohacovat jeho vírou, krystalizující často v mezních situacích – čímž může inspirovat i víru naši? Nechat se obohacovat jeho estetickým citem? Neobvyklým smyslem pro metafory, jenž bývá druhou stranou mince psychotické nesrozumitelnosti? Zajímat se nikoliv o to, čím si druhého ochranitelsky podrobím, ale o cesty, na nichž se setkám s bytostí rovnocennou? Ochránit ovšem v nejidášovské sounáležitosti křehkost a vydanost?

Naznačuji jen úzký výsek možností. Navíc se omlouvám vám všem, kdo sami nějakým duševním onemocněním trpíte, za odcizenou řeč ve třetí osobě. Každý z nás koneckonců trpí těžším či lehčím duševním onemocněním. V intencích apoštola Pavla lze pouze dodat, že nejzranitelnější údy Kristova těla si zaslouží zvláštní pozornost.

Domnívám se, že zajímavějším precedentním případem se stane Laura, jež nakonec prohlásí: „rozmyslela jsem si to, a prosím vás, nehazardujte s tím tolik“, než Laura, jež skutečně zemře a stane se precedentním případem belgické „dobré praxe“, k níž sama již nedodá nic.

Domnívám se, že v tomto případě nabývá zvláště zřetelných obrysů idea zástupnosti. Jako by nyní ubohá Laura chtě nechtě zastupovala osud jednoho světa. Nebo přinejmenším jeho padesátiny, nebo alespoň desetiny, nebo alespoň zástupné jedniny… Kdyby přežila, byla-by-pro-druhé hrdinkou, stávala by se čím dál vtělenější nadějí.