Nedávno jsem zpracovával život a dílo Petra Brandla pro jednu přednášku. Co je na Petru Brandlovi zajímavé? Leckdo by asi řekl při vyslovení jeho jména, že je to jeden z nejslavnějších českých malířů. Problém nastane, když se rozhodneme podívat na reprodukce jeho obrazů. Zkuste to, moc jich nenajdete. Další problém nastane, bude-li chtít čtenář zjistit nějaké uměleckohistorické skutečnosti ohledně malířova díla. Např. jaký je jeho vztah k italské malbě, popř. k severské. Jedinou možností tak do loňského roku bylo nalistovat v tzv. akademických dějinách umění příslušnou stať od Jaromíra Neumanna. Zvláštní je, že tato situace platí o dalších géniích českého barokního umění, např. o vynálezcích tzv. dynamického radikálního baroku v architektuře. Zkuste najít monografii o Kryštofu či Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi (není náhodou, že ji najdete spíš za hranicemi). Monografie od M. Horyny je v mnoha ohledech nedostatečná (byť spíše vinou vydavatele, než autora).
Neexistence kvalitně zpracovaných monografií o špičkových dílech českého baroka (které je spolu s karlštejnskou gotikou a funkcionalistickou architekturou jediné období, kdy naše umění promlouvalo do dění ve světě) mi nepřipadá náhodná. Jedno z možných vysvětlení se opírá o jistou nevyváženost v identitě českého národa stále ještě ovlivněného nacionalismem devatenáctého století. U geniálních umělců barokní doby nelze totiž určit jednoznačně národnost. O Brandlovi (stejně jako o Dientzehoferovi nebo Halbaxovi či Janu Kupeckém) můžeme prohlásit, že to byli Němci, popř. Rakušané. V zahraničních publikacích jsou tak i často označováni. Navíc dodnes nemáme naprostou jistotu autorství u některých jejich děl. Popř. donedávna kolovaly pochybnosti o vzdělání a kompetenci Kryštofa Dientzehofera.
V případě Petra Brandla tak v Čechách nastala až patologická situace. Všichni ho znají, existují o něm dokonce dva romány, existuje kniha z pera historika (Jaroslav Prokop). díky Brandlovu rozháranému životu máme naštěstí veliké množství archiválií. Poslední velkou výstavu měl ale v roce 1968. Je to náhoda?
Naštěstí se zdá, že se situace obrací. Loni totiž Národní galerie vydala monografii z pera historičky umění Andrey Rousové. Kniha (ač určená pro širokou veřejnost) obsahuje veliké množství kvalitních reprodukcí a závěry moderního bádání za posledních asi 60 let. Sama autorka v jednom rozhovoru popisuje poněkud schizofrenní situaci, vyplývající právě z toho, že vlastně o Brandlovi nikdo nic neví: „To je náš problém! Když provádím zahraniční kolegy v expozici Národní galerie, kolem pláten malíře Karla Škréty projdou mlčky, jakmile však stojí před obrazy Petra Brandla, slyším věty jako ‚český Rembrandt‘ a dotazy, proč o něm nikdo neví. Snažíme se to změnit a galerie připravuje i velkou výstavu. Výzkum jeho tvorby je nyní navíc podpořen grantem. Již v tuto chvíli máme deset zcela nových, dosud neobjevených maleb a věřím, že jich bude ještě více. Rozhodně chceme malíře Petra Brandla uvést do evropského kontextu, kde má právo na své místo.“
Nezbývá, než věřit, že se tak stane a těšit se na zmíněnou velkou výstavu.