Kus cesty s Janem Šimsou

Čerstvě patnáctiletý, vydal jsem se v pátek 27. října 1961 autostopem do Kláštera nad Dědinou. Rodičovský souhlas k opuštění domova jsem získal snadno, stačilo nahlásit, že jedu na setkání evangelické mládeže. Na místo srazu, o němž jsem věděl jen tolik, že je to někde u Opočna, jsem dorazil z Prahy v luxusu osobního vozu Spartak, s pouhým jedním přesednutím za Třebechovicemi na traktor Zetor. Ten mne zavezl až do cíle, neboť stavení sousedící s traktorovou stanicí v polích na okraji nestřediskové vesničky byla evangelická fara. Mládežnický ryk a rej ale z budovy slyšet nebylo. Nikoli proto, že jsem přijel první, nýbrž jediný. Akce z nějakého důvodu byla odvolána a ke mně se zpráva o tom nedonesla.

Mé zklamání se však pomalu proměňovalo v pocit právě opačný, neboť o faráři Janu Šimsovi a jeho ženě Mileně jsem do té doby toliko slýchával, nyní pak jsem byl jimi vlídně přijat, přizván ke stolu a zapojen do chodu domácnosti. Nevím už jistě, zda to bylo večer nebo druhý den ráno před mým odjezdem, ale pamatuji si, že v rámci domácí pobožnosti jsme zazpívali žalm 96, ve starém zpěvníku píseň číslo 12. Je to jeden ze slavných ženevských žalmů, přebásněných Jiřím Strejcem, s velmi mužným, tvrdým nápěvem v dórické tónině. Možná jsem ho neslyšel poprvé, ale na faře v Klášteře ho objevil. Brzy na to jsem ho uměl zpaměti a když se někdy v kostele zpívá, u některých slok se odmlčím, abych nerušil ostatní při zpěvu podle mne zbytečně až škodlivě upraveného textu z roku 1970, a v duchu si přeříkávám verš původní „neb již se béře bez meškání ortelů svých k vypovídání“, jak jsem se to naučil u Šimsů.

Někdy kolem deváté večer mne Jan Šimsa vzal na asi půlhodinovou vycházku k železniční stanici Očelice, kde vystoupil z vlaku Milenin bratr Jaromír Procházka. Při cestě tam jsem toho Janu Šimsovi stačil napovídat hodně, při zpáteční cestě jsem jen poslouchal. Švagři si vyprávěli o posledních personálních změnách v Kremlu, utkvělo mi v paměti, že ze strany čerstvě vyloučený někdejší sovětský premiér Malenkov prosazoval v zemědělské politice větší volnost pro soukromé záhumenkové aktivity kolchozníků, zatímco destalinizátor Chruščov hájil tuhou centralizaci. Poprvé v životě jsem slyšel takto zasvěcenou debatu o věcech, které se nás všech tehdy týkaly, ale ani trochu nezajímaly.

Osobní podobenku Jana Šimsy, kterou jsem si tehdy vytvořil, jsem v dalších letech už jen drobně dokresloval. Jan Šimsa pro mne byl a zůstal tradičním českobratrským evangelíkem, který se rozhodl najít ve farářské službě smysl svého života. Má-li to být někde v zapadlé vísce bez pošty a bez nádraží, nechť je to tak, však všude žijí lidé. Za nimi se chodí pěšky nebo jezdí na motorce, v létě i zimě, až se i zhuntujeme, ale o to přece jde, aby se služebník evangelia rozdával, zůstal věrný svému povolání a na své zdraví moc nedbal. Českobratrská církev evangelická mu byla strukturou, kterou nepotřeboval nijak zásadně měnit. O to víc hleděl, aby vše, co se v ní děje, bylo poctivé a opravdové. Jeho příklon k „civilní interpretaci“, tedy ke snaze tlumočit evangelium jazykem, kterému by rozuměli i lidé neseznámení s církevnickou hantýrkou, nijak neznamenal opuštění zbožnosti tradované v evangelickém církevním prostředí. Naopak, zdálo se mi, že Šimsa patří spíše k těm vykladačům Písem a tradice, kteří ze svého pokladu vynášejí spíše staré věci než poslední novinky (Mt 13,52).

Farář Jan Šimsa byl zároveň homo politicus. Sledoval dění kolem sebe, informace ze světa politiky třídil a ty významné promýšlel a komentoval. Rádi s ním hovořili všichni politicky přemýšliví lidé, nejen historik a evangelík Jaromír Procházka, ale spisovatel a komunistický disident Ludvík Vaculík či politik a komunistický disident Jaroslav Šabata. Příznačné je, že politickým vězněm se Jan Šimsa stal díky korespondenci s filosofem Janem Patočkou. V Šimsově občanské angažovanosti jsem nacházel podobný motiv jako v jeho farářování: být věrný nad málem – a co si tím člověk vyslouží, to nechat na instanci vyšší a spravedlivější než jsou lidé.

Jan Šimsa byl věrný a vytrvalý, ve svých vlastních očích jistě nad málem. Nejen pro brněnský disent však jeho věrnost byla ohromně důležitá: Volfova 12, dům rodiny Šimsových, byl místem setkávání lidí, kteří se setkávat potřebovali, ale neměli kde. Sám jsem několik takových setkání u Šimsů zažil a vytvořil si na základě toho prý mylný dojem, že v Brně jsou chartisté čilejší než v Praze.

S odstupem času někdy člověk zjistí, jak je dobře, že některé odeslané zprávy nedošly vůbec nebo alespoň ne včas. Kdyby zpráva o odvolání mládežnického srazu na faře v Klášteře ke mně byla dorazila před odchodem z domu na hradeckou výpadovku, nebylo by možná žádné pozdější souputnictví s Janem Šimsou, a zcela jistě by nebylo zahájeno večerní vycházkou z Kláštera do Očelic a zpět. Ale povedlo se, zpráva nedošla, takže „zvuk veselý moře vydej, pole, i což na něm, plesej, i dříví Páně k poctivosti.“ (Zpěvník ČCE, píseň č. 12)