Kurzgespräch, víc než jedno německé kompozitum

Číslo

V posledním lednovém týdnu se už tradičně koná farářský kurz Spolku evangelických kazatelů. V rámci kurzu byla představena metodika obsažená v nové emanovské knížce Krátký rozhovor v pastoraci a poradenství. Autor Timm H. Lohse nakonec nepřijel, ale do metody zasvěcoval skupinu farářů jeho blízký spolupracovník Karl Menger (autor jedné krátké kapitoly knihy). Otiskujeme text, který pro prezentaci knihy připravila překladatelka, Monika Žárská.

Od vydání knížky už uplynula nějaká doba, prozradím, že jsem vůbec nepřekládala rychle, a k rozhodování, jestli se do překladu pustím, došlo tedy dost dávno: na přelomu let 2012 a 2013. Byl to právě Nový rok, 1. leden, když jsem se na jednoho člověka obrátila s jednou svou starostí, čili vznikl krátký rozhovor charakteristický pro tuto knížku: člověk hledající radu se obrací na člověka, od něhož radu očekává. V knížce se upozorňuje na to, že když pracujeme s pojmem krátký rozhovor, Kurzgespräch, neznamená to vždy, že rozhovor bude krátký, spíše jde o to, že vzniká spontánně, je nepřipravený. (Vlastně ten pojem není precizní.) Rozhovor, který se odehrál tehdy na Nový rok, byl ale skutečně krátký – až bleskový: dostala jsem takzvaný sprduňk, že jsem použila nesprávná slova, jsem drzá; a vůbec ať se nad sebou koukám zamyslet. Rychle jsem se vzdálila, s pocitem a žel myslím i s vzhledem, postojem (Němci tomuhle říkají Gebärde) „zpráskaného pejska“. Syndrom zpráskaného pejska jistě všichni znáte, podobně jako situace, kdy se obrátíte třeba na nějakého úředníka a místo rady či informace inkasujete úder. Proč o tom mluvím zde? Protože osoba, která prokázala neschopnost druhého člověka vyslechnout a naopak schopnost ho bleskově a účinně uzemnit, byla příslušníkem pomáhající profese! Tehdy jsem měla už přečtené úvodní kapitoly knížky a řekla jsem si, ano, teď právě jsem si ujasnila, že stojí za to tohle přeložit. Proběhl přesně takový Kurzgespräch, jaký být nemá, a Lohseho knížka právě proto není špatná příručka, že rozumně počítá i s tím, že se rozhovor nemusí povést.

Vlastně nemám ráda příručky, kromě těch nesporně užitečných, jako jsou návody, jak používat třeba koření nebo něco vyrobit nebo opravit. Vyslovenou nedůvěru chovám k příručkám, které se týkají duchovního života. Samozřejmě je lze číst s nadhledem a něco užitečného z nich přijmout, oni to nejsou žádní blbci, ti lidé, co je píšou. Ale čtenář, který je jim vydaný napospas, nemá schopnost kritického nadhledu, nemá možnost vyvážit, korigovat příručkovost jiným kvalitním slovem, se stává obětí manipulace nebo přinejmenším zploštění. Ono se dá nakonec příručkově i myslet. Příručky milují věřící lidé se sklonem k zákonictví.

Příručka pana Lohseho však nic výslovně duchovního nemapuje a nerozebírá. Zůstává při zemi, dokonce ani moc nepsychologizuje, přinejmenším v těch praktických kapitolách ne. Drží se toho, co si lidé řeknou. Až nutkavě se v jeho minipříbězích od toho, co se řekne a jak se na to reaguje, míří k tomu něco udělat. Nemíří se k dalšímu rozebírání situace, pocitů, ale k něčemu, co se udělá. Může to být jen malá akce – napsat třeba někomu dopis – ale je to vykročení novým směrem.

Autor si občas hraje se slovy (a notně tím potrápí překladatele), hlavně však několik rozhovorů, které bych nazvala „páteřní“, uvádí i v nových souvislostech, vrací se k nim, a tak, aby i v nové souvislosti, nové kapitole všechno „sedlo“, několikrát jsem je předělávala. Krátký rozhovor je v tomto německém textu Kurzgespräch, ne ein kurzes Gespräch. Chtělo by to český jednoslovný ekvivalent, viďte. Německá kompozita, složeniny, to je fenomén, přes který vlak nejede. Jsou výborným kondenzačním prostředkem, ale – a to je velice zajímavé – někdy zas rozřeďují. Kdyby se tak dalo v češtině říkat „krátkorozhovor“, to by mi usnadnilo práci, říkala jsem si nejednou. Ale nejde to. Čeština také umí utvořit kompozita, která v její slovní zásobě dobře fungují, ale je to v příběhu české slovotvorby přece jen řídký jev. Knížka o krátkorozhovoru, to prostě nejde. Na druhou stranu na mnoha místech překladu píšu prostě rozhovor, bez přívlastku, a zcela to postačí, záleží na kontextu.

Respektovat kontext je v překladu stejně důležité jako usilovat o přesnost a věrnost výchozímu textu. Výsledek překladatelovy práce totiž má být nejen přesný a věrný, ale i funkční; má posloužit příjemci v jeho kultuře. Tu a tam vznikl malý problém a text jsem upravila nebo si dovolila i malou vynechávku. Některé odlišnosti života u nás a v Německu, třeba ve školním provozu, nebylo potřeba přizpůsobovat, nikdo není tak hloupý, aby si je neuvědomil. Ale například Lebensberatung jsem nepřeložila jako „poradenství pro zvládání krizových životních situací“, jak by to ve věrném překladu mohlo být. Nejen proto, že by to bylo neúnosně dlouhé, ale i kvůli tomu, že podobné poradenství není u nás zavedeno tak jako v Německu. Čtenář by se na takovém pojmenování zbytečně zastavil, nešlo přece o nic jiného, než že ta paní potřebovala radu odborníka přesně v tom smyslu, jako by se u nás někomu svěřila slovy: Začala jsem chodit na psychoterapii. Proto jsem nakonec použila slovo psychoterapie, i když je mi známo, že to je něco jiného než Lebensberatung. Všechno jsem konzultovala s Pavlem Říčanem, který také napsal ke knize předmluvu. Korespondenci, která během našeho domlouvání vznikla, myslím ani nevyhodím, je místy velmi půvabná. Stojí to za to, radit se s odborníkem, a chci na tomto místě Pavlu Říčanovi co nejsrdečněji poděkovat.

Vrátím se zpět k novoročnímu rozhovoru nerozhovoru. Vy, kdo pracujete v profesích, kde se od vás čeká pochopení a rada, zejména vy faráři, dávejte si dobrý pozor. Je velmi lákavé využít převahy, kterou dává postavení a také zkušenost a trénink. Zpacifikovat toho, kdo „zlobí“, pro vyškoleného profesionála nemusí představovat žádný problém. Dávejte si na to při těch vašich školeních a kurzech a exerciciích pozor. Máte velkou moc nad lidmi.