Čítanka židovsko–křesťanského dialogu
Britská židovská aktivistka na poli židovskokřesťanského dialogu, Helen P. Fryová, shromáždila ve své antologii texty, zabývající se všemi hlavními tématy židovskokřesťanského dialogu. Ke každému z témat ovšem nenechala zaznít jen jeden hlas, nýbrž pestrou paletu názorů – liberálně židovský pohled na mnoho věcí se totiž liší od ortodoxního stejně zásadně, jako se liší názory pravoslavného křesťana od anglikánského či katolického od evangelikálního. Autorce se podařilo uspořádat tuto polyfonii názorů tak, aby byla přehledná a srozumitelná. Dosáhla toho na jedné straně důsledným psaním předmluv před jednotlivá témata a vysvětlujícím uvedením a zařazením každého příspěvku (přičemž zachovává „zdravou neutralitu“), a na druhé straně vhodným krácením – většina příspěvků ve sborníku nepřesahuje tři strany, které však obsahují to podstatné z názorů autora. Výsledkem autorčina snažení je neobyčejně zdařilá čítanka, zpracovávající jak obvyklá témata židovskokřesťanského dialogu (antisemitismus, holocaust, Izrael, vzájemné svědectví), tak i rozdíly v chápání základních teologických pojmů (misie, spása, Písmo, „židovský Ježíš“), ale i témata neotřelá (ženy, úkoly do budoucnosti).
V českém prostředí je židovskokřesťanský dialog ovlivněn naší národní perspektivou, v níž se prolíná pohled „německý“ (vyrovnání se s tématy z pohledu „pachatele“) a „izraelský“ (pohled „oběti“). Proto je přínosem také „angloamerický“ původ většiny židovských i křesťanských autorů Čítanky, v němž menší míra „bolestné zúčastněnosti“ dialog poněkud osvobozuje.
Podnětný je však i pohled na témata „z ženské perspektivy“ autorek některých příspěvků (ženy, od ortodoxních Židovek až po liberální křesťanky, tvoří jen menší část autorů sborníku, v knize lze však pozorovat, jak celou diskusi kultivují a zušlechťují).
Sborník však českého čtenáře poučí ještě o něčem dalším – jak vypadá kultivovaný rozhovor, v němž zaznívají protikladné pohledy na věc, přičemž účastníci hovoru navzájem akceptují své pozice. Tak se například k tématu křesťanské misie mezi Židy vyjadřují Židé i křesťané, kteří tuto misii zásadně odmítají („V židovské komunitě není pochyb o tom, že křesťanská misie je nechutná.“ /Susannah Heschelová, s. 93/ … „Pokusy o zřizování jakýchsi organizací, především vzdělávacích a dobročinných, za účelem „obracení“ Židů, je … nutné odmítnout.“ /Tomasso Federici, s. 104/), ale i ti křesťané, kteří ji pokládají za nezbytnou součást křesťanského svědectví (David Rausch, Vernon Grounds). K tématu „Izrael“ je dokonce připojen i příspěvek palestinského křesťana, který se v židovskokřesťanského dialogu neostýchá mluvit ani o „teologii osvobození Palestinců“ (s. 123). Domnívám se, že zvláště této schopnosti přátelského nadhledu a akceptace se musíme učit i v našich rozhovorech.
Místy je tento dialog různých názorů obveselující (např. rozhovor mezi Karlem Rahnerem a Pinchasem Lapidem: (KR) „Musíte mi odpustit, když nepřestávám chovat naději, že budete ještě v tomto čase pokřtěn“ … (PL) „Vaši naději přijímám, přestože ji s Vámi nemohu sdílet … I já v sobě živím naději … že i vy, drahý otče Rahnere, se spolu se svými bratřími křesťany stanete takovými monoteisty, jak to hlásá judaismus.“ (s. 214)). Jindy naopak budí zveřejněné příspěvky ve čtenáři pocity chmurné (zvláště témata antisemitismus a holocaust). Tyto pocity však pravdivě odpovídají i současné nelehké situaci židovského národa v Izraeli i mimo něj (např. výrok J. Ch. Jerušalmiho „můj lid je nyní, tak jako byl v minulosti, ve vážném ohrožení života“ /s.52/ je dnes stejně aktuální, jako byl v době svého vzniku před třiceti lety). Ve sborníku však nechybí ani vzácný povzbuzující tón na adresu evropských křesťanů („v práci na mezináboženské vinici se většinou angažují křesťané, žijící v cizině … Jejich úloha při rozvíjení většího porozumění mezi křesťanskými Araby a jejich židovskými spoluobčany je velmi významná.“ /David Rosen, s. 135/).
Společné vydání Čítanky nakladatelstvími Vyšehrad a Kalich napovídá, že otázky, nad nimiž se čítanka zamýšlí, přesahují konfesijní rozdíly i v českém církevním prostředí. Je vidět, že redaktoři obou vydavatelství si uvědomují to, co trefně vyjádřil v předmluvě k Čítance rabín Jonathan Sachs: „Přátelství, nebo bratrovražda – to jsou alternativy, které dvacáté století klade před náboženství. Nikdy předtím nebyly tak absolutní. … Pokud je v dějinách lidstva možné slyšet hlas z nebes, ať zní jakkoli slabě, tak nás posledních padesát let volá, abychom se setkali na rozbouřené hranici mezi vírami a naučili se společně žít, což znamená porozumět jeden druhému, objevit, co máme společného, v čem spočívají naše odlišnosti a vidět v obojím stvoření našeho společného Boha.“ (s. 14)
Jako dodatek jsou k Čítance připojeny ještě tři kapitoly – významné „Židovské prohlášení o křesťanech a křesťanství“ – „Dabru emet“, jeho komentář z pera Petra Slámy a „Prohlášení synodu ČCE o vztahu křesťanů k Židům“, jež lze „bez přehánění označit za výjimečný plod nejenom českého, ale i světového židovskokřesťanského dialogu“ (s. 13).
Komu bych doporučil tuto Čítanku? Kromě očekávaných čtenářů – zájemců o židovskokřesťanský dialog – také studentům teologie, učitelům na školách, kteří se zabývají občanskou výchovou či multikulturním soužitím a v neposlední řadě i evangelickým duchovním a laikům. Již zmiňované Prohlášení synodu ČCE totiž vyzývá sbory, „aby pod zorným úhlem biblického svědectví pokračovaly v diskusi o vztahu křesťanství k židovství a aby promýšlely otázky a postoje vyjádřené v tomto prohlášení i v podobných dokumentech církví a církevních svazů z poslední doby.“ (s. 295) Čítanka Helen Fryové je k tomuto promýšlení i diskusi neobyčejně vhodnou pomůckou.
Helen P. Fryová, Čítanka židovskokřesťanského dialogu, Kalich/Vyšehrad, Praha 2003, 295 stran