Na obalu desky undergroundového písničkáře a harmonikáře Jima Čerta „Světlu vstříc“ není kromě nezbytných informaci žádného zavádějícího textu a výtvarná podoba jakýkoliv úvod zastane.
Jako vysvobozeni od všudepřítomných „popíků“ připadlo mi to, co se ukuchtilo 5. května 1990 v soukromé hospodě pana Františka Šmída v Dolních Štěpanicích. Těžko si nyní dovedu představit tuto nahrávku bez alkoholické mlhoviny roztomile nechápavé hospody a onoho dojemného fandovství. Při poslechu nepociťuji však žádnou skepsi či depresi, spíše jako kdyby malíř vzal uhel a šrafoval stíny temné a dlouhé a linie snad i vznešené, jako by jen naznačoval směr a intenzitu světelného zdroje. Také to všelijak vyřčované „memento moci“ nemá barokně manipulační charakter, ale spíše je to směrovka, nebo lépe směřovadlo k neuchopitelnosti meritu. Řekl bych, takové patetické šmátrání.
To jsem však téměř vůbec nepřiblížil podobu písni a to je v pořádku, od toho je gramofon. Toto je vlastně jenom takové malé doporučeni pro ty, kdo undergroundové či folkové sešlosti nevyhledávají. Nenechte se sami sebou odradit a zkuste taky, jak šťavnatý bývá syrový brambor – i když víme, že nakonec budeme zase jíst jen tu ušlechtile měkkou, polosuchou hmotu.
Hynek Merta
V dnešní Moskvě člověk zažije skvělé přijetí na pracovišti, prázdné špinavé obchody a odpudivé oslavy MDŽ. Noviny se věnují vnitřním problémům, skoro žádné zprávy ze zahraničí. Pořady v rádiu jsou zaměřeny na „hledání ruské duše“. Převládá pocit, že ani zastánci totality, ani zastánci demokracie nejsou v pořádku, protože nechápou „ruskou duši“. Takový stav má ovšem blíž k totalitě než k demokracii, a tak je důvod k obavám.
-rŽ-