Konzumenti „romantické literární pilulky“ nebo mravně-duchovní nadšenci pro pravdu?

Příliš dlouhá otázka pro tak rychle se proměňující dobu 21. století. Žijeme v přelomové době a jsme vystavováni možnostem volby a konfrontacím. Ty nás mnohdy staví do rozporuplných situací. Náš život je určován drobnými i výraznějšími zlomy. Zakoušíme stále nějaké nové či staronové krize – od partnerských přes generační až po ty globálního rozsahu. Proč o tom píšu? Nedávno jsem znovu otevřela knihu „Boj o náboženství“. T. G. Masaryk se tu zamýšlí nad fenoménem náboženství a jednu kapitolu věnuje náboženské krizi, kterou prý cítíme všichni, třebaže jí ještě málo rozumíme. Jak nadčasové, říkám si. Tím spíš, že Masaryk uvádí aspekty, jež v rámci krize zakoušíme, a varuje před přijímáním náboženství ve formě „romantické literární pilulky“ slibující spásu. Krizi spojuje se strachem a s rozpadem starého řádu, přičemž uvádí její symptomatické jevy: duševní neklid, nervozitu, psychózu, pesimismus a sebevražednost. Na vině této krize jsou prý násilí, lež a určitá mravní malomocnost církve, která se stále nachází na cestě k obrození. Masaryk ji spojuje s nedotažeností reformačního úsilí a s opomíjením podstatného aspektu náboženství, kterým je „životní praxe“. Nadto uvádí, že na vině krize je „jesuitismus“. Projevuje se v obecné rovině, i bez vazby na konkrétní církev, a bere na sebe podobu pokrytectví, touhy po moci nebo snahy udržovat rigidní řád, přestože koliduje s aktuálními požadavky doby.

Masarykův požadavek živého a moderního náboženství

je apelem na sociální angažovanost náboženství, potažmo církví, které by měly vnášet přikázání lásky do celkové životní praxe. O té Masaryk uvažoval ve smyslu kosmopolitismu a kulturního univerzalismu, který ovšem nevylučuje národní a kulturní svébytnost. Národnost považoval za výraz člověčenství, které nabývá širšího rozměru v mezinárodním kontextu, konkrétně v organizaci národů, v jejíž ideu a naplnění v praxi Masaryk věřil. Domníval se, že národnost a mezinárodnost se nevylučují a že vzájemnost je třeba pěstovat globálně, stejně tak jako přikázání lásky. Apelativní charakter tohoto přikázání se nemá omezovat pouze na konfesijně zakotvené jedince. Ani politika by neměla být s tímto přikázáním v kontradikci, protože v ní toto přikázání lásky nachází svůj výraz v demokracii, kde člověk člověku nesmí být prostředkem. V politice, zejména v té české, se má pěstovat svébytné české evropanství, nikoli ulpívání v nacionalistické koncepci češství, na což upozornil E. Kohák, když se zamýšlel nad Masarykovým pojetím náboženství a demokracie. (Smolík, J.; Štěpán, J. TGM ve třech stoletích. Viz Masarykův Jan Hus: Naše demokracie a otázka náboženská, E. Kohák, s. 278–282.) Masarykova idea humanitní je ideou podporující hodnotu sounáležitosti mezi jednotlivci i národy. Ideji humanitně pojatého náboženství dával přednost před institucionálně provozovaným náboženstvím, v němž viděl jakéhosi strašáka a bariéru na cestě k vyšší humanitě. Jeho nedůvěra vůči institucionálně žitému náboženství vyplývá z jeho zkušenosti s Rakouskem, jehož spojení státu s církví považuje za odstrašující příklad. Naopak kladně hodnotí Ameriku, kde odluka státu a církve podporuje ideu demokracie a parlamentarismus a kde se také zformovala myšlenka lidských práv ve formě deklarace nezávislosti.

Skutečnost, že protestantství

se Masarykovi jevilo demokratičtější, pramenilo z jeho zkušenosti s praxí parlamentarismu reprezentovanou zeměmi, k nimž řadil Anglii a Ameriku. V pravém parlamentarismu, jak věřil, se jednotlivec oprošťuje od závislosti na církevní autoritě, což se z jeho hlediska neděje v katolických státech, kde prý hrají parlamenty ubohou úlohu. V odpolitizování náboženství viděl Masaryk způsob, jak jej povznést k vyšší mravnosti, očistit od dogmatismu a motivovat k akci v aktuální životní praxi, tedy ke konkrétní službě v reálném čase a prostoru. Masaryk chápal náboženství jako integrální součást kultury a života v jeho pluralitě a aktualitě problémů, které vyžadují řešení a od každého z nás jistou míru angažovanosti. Odkazoval k náboženství, které nenechává člověka spát, ale pobízí ho k utváření života a jednání v případě, že jednat je třeba. Náboženství není tišícím prostředkem bolesti, protože ten neřeší podstatu problému, ale jen jeho následky. Náboženství není náhražka za prázdné místo v životě, naopak, náboženství je organickou součástí života duchovního a kulturního a nutnou komplementaritou života v jeho komplexitě. Nadto se náboženství vyvíjí a reflektuje zlomové okamžiky v dějinách lidstva. Masarykovo tvrzení o přelomovosti doby je stále aktuální, protože konfrontace starého s novým není žádné novum, ale lidstvo ji zažívá neustále. Půtky ohledně naplňování života zde nebo tam – mimo tento svět – zatím nikdo s konečnou platností nevyřešil – neusmířil, a tak stále platí výrok typu „žijeme v přelomové době“. Ano, žijeme v přelomové době a s ohledem na náboženství a církve lze konstatovat, že se církve ocitly v situaci, kdy se musejí vyrovnávat se svým původním posláním, čili s tím, o čem čteme v evangeliích, se službou potřebným, „maličkým“. Církve si ovšem stále osobují roli instituce prostředkující spásu, a tím si činí nárok na exkluzivitu. Latentní přítomnost výroku „mimo církev není spásy“ stále prosakuje do současných snah o vpravdě ekumenický dialog. Ten zůstává vzdálenou metou v případech, kdy se církve předhánějí, čí licence na pravdu a spásu je konkurenceschopnější, a zapomínají přitom na své ústřední poslání, totiž na službu „maličkým“ a potřebným a na službu sobě navzájem.

Masarykův kritický tón vůči církvím

byl jistě trefný a účinný. Církve, respektive jejich věřící jsou na dobré cestě, i přes názorovou diversitu nebo právě kvůli ní. Právě věřící mají projevovat ochotu k setkávání, která je teprve předpokladem dialogu a spolupráce. Důkazů skutečného setkávání je nemálo. Z nedávné doby bych připomněla společnou modlitbu křesťanů a muslimů v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Právě zde se lidé sešli, aby dali najevo, že i přes zjevné násilí a teroristické útoky má smysl vyznávat hodnoty reprezentované náboženstvími světa a jejich dílčími institucemi, pokud se tak činí ve jménu lidství, lidské důstojnosti, lidských práv a tím i povinností. Rozpad starého řádu, který nyní zakoušíme, se odehrává jako komplex sil. Je to zápas o dosažení jednoty. Doufejme, že jednoty vedené v duchu setkávání a dialogu, nikoli jednoty ve smyslu uniformity, která zavání rigidními postoji a totalitou. Život je určován proměnlivostí a variabilitou a ztrácel by na živosti, pokud by se měl odehrávat v mantinelech řádu starého.

Nad rozpadem starého řádu

se Masaryk nepozastavuje s negativním povzdechem. Naopak, hodnotí takovou zkušenost kriticky a rozpoznává v ní revoluční momenty a kreativní potenciál. Ten má šanci se projevit ve vyšší mravní a duchovní síle, pokud nachází zdroj potravy ve věčnosti slibující spásu, nikoli jen v tišících prostředcích. Opravdový život, jak Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem uvádí, žijeme jen „sub specie aeterni“ (Čapek, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Fr. Borový v Praze společně s nakladatelstvím ČIN. 1935. s. 66.), proto také přikládá velký význam zbožnosti, když mluví o náboženství. Zbožnost ovšem neztotožňuje s církevnictvím, ale připisuje jí praktickou hodnotu, která obsahuje i respekt a úctu k bližnímu. Zbožnost vyplývá z uznání Boha coby nejvyšší autority. Masaryk vystihuje esenci náboženství odkazem k Ježíšovu vzoru. V něm vidí učitele zbožnosti. Rozpoznává v něm někoho, kdo svým jednáním demonstruje lidskost v té nejčistší podobě, a tím i definuje podstatu náboženství. Snaží se varovat před kvazi-náboženskostí, které jsme denně vystavováni a jíž podléháme tehdy, když nejsme dostatečně stabilní. V takovém případě přijímáme náboženství ve formě tišící pilulky. Náboženská krize, o níž Masaryk v souvislosti s přílišným klerikalismem církví mluví, spočívá v absenci sociálního cítění a především angažovanosti. Církve mají zodpovědně přebírat ty funkce, na které stát nestačí. Masaryk připomíná nikoli Husovu víru, ale jeho přesvědčení a jednání. Příklad Jana Husa spočívá v tom, že nám ukázal vzor jednání, které není v rozporu s náboženskou svobodou a celkově se svobodou svědomí. Hus se nenechal paralyzovat klerikální pilulkou otupující rozum a navozující duchovní strnulost, ale měl odvahu jednat a čelit problémům. Když Masaryk mluvil a psal o nutnosti nového náboženství, chtěl tím, dle mého názoru, ukázat na jeden z jeho aspektů. Tímto aspektem měl na mysli jeho otevřenost a konzistentnost, která se projevuje v podvojnosti postoje: vůči Bohu, který je jeden („Bůh je jen jeden, ale osobní poměr k němu je různý podle dob a lidí.“ In: Hovory, s. 147.), a člověku, jehož hodnota a rovnocennost má univerzální rozměr a platnost

Fenomén náboženství zahrnuje dvojí poměr,

a sice poměr člověka k Bohu a poměr člověka k člověku. Obojí představuje plnost lásky a možná, že jedno bez druhého by bylo jen imitací této lásky a tím i zbožnosti, protože „ve zbožnosti samé je uznání světa mimo nás, světa božího a světa bližního.“ (Čapek, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Fr. Borový v Praze společně s nakladatelstvím ČIN. 1935. s. 151) Nemělo by nám jít právě o tento svět zejména? Pokusit se o exodus z vnitřní zahleděnosti směřující k exitu není snadný úkol. Třebaže k exitu směřujeme všichni, byť v nestejném časovém limitu, o jehož trvání stejně nic nevíme, není na škodu zkoušet variantu exodu. Všichni jsme přece na cestě bez ohledu na to, zda usazeni v teple vlastních domovů nebo na útěku z domova, který z různých důvodů přestal být domovem.