Kontroversní

Číslo

Modní alibi. Stačí je použít a ta tam je odpovědnost za nehorázný výrok, za uvádění toho, co je ubohé, za šíření hanebností. Nač si lámat hlavu s rozlišováním vysokého a nízkého, s kritickým myšlením, s odmítnutím lži a hledáním pravdy, když na druhé straně šokující, dráždivé tak účinně přitahuje pozornost.

Současná většina v senátu si chce postavit pomník Albrechta z Valdštejna. Josef Pekař ve své knize psal o cestě s tímto hrdinou „chaosem zrady.“ (J. Pekař: Valdštejn, I, 155, Praha 1933) Původně z Jednoty bratrské, v roce 1612, v době, kdy katolické vrchnosti v českých zemích převážnou většinou ponechávaly své poddané při jejich náboženství, pokusil se o pokatoličtění vsetínského panství.

Jako plukovník moravských zemských stavů se roku 1619 zmocnil zemské pokladny v Olomouci a ujel s ní do Vídně. Tím začala kariéra, „jejíž neslýchaný vzestup by nebyl možný bez katastrofálního vyvrácení majetkového i právního řádu, jejž v českém státě přivodila Bílá hora.“ (Pekař, I, 49)

Když se mu podařilo ovládnout Německo, narazila jeho snaha o nastolení absolutismu na odpor bavorského vévody a kurfiřtů-arcibiskupů a císař r. 1630 Valdštejna zbavil místa generalisima. Ten od té doby žil pomstou, již neuhasilo, že za následující švédské ofensivy „císař již prosil, aby rozhněvaný velikán zapomněl a odpustil“. Valdštejn se stal opět generalisimem, ale zrazoval v obmyslných jednáních císaře dále, stejně jako Švédy a české exulanty.

„Vévoda neměl k dílu, jež osnoval, ani potřebné povahy ani odvahy. Nebyl hrdina, dávající vše v sázku a vzývající osud odhodlaným skutkem. Jen ve velkých slovech, ve výbuších hněvu… byl hrdinou. Ale vskutku byl jen počtář, jenž chtěl jíti bezpečně a jenž pro samá bezpečnostní opatření a pro vyčkávání nejvhodnější příležitosti se k činu vůbec nedostal – opatrný spekulant … vypočítavý politik dvojího želízka a snad i dvojí duše a dvojího cíle … Jenž si dával od nepřítele slibovat českou korunu a ve Vídni žádal zveličení svého Fridlandského knížectví o země sousední.“ (Pekař, II, 322)

Konec zachycuje slovy: „Co jsme nalezli? Slabocha zhrouceného tělesným utrpením, zmateného pověrou a štvaným titánskými plány msty a slavomamu, plachého zrádce a pošetilého intrikána. … Muž násilný a prchlivý, nelítostný a nenasytný, … ten vztahuje žádostivé ruce po tajemstvích nebeských, naslouchaje dychtivě mystické mluvě hvězd, jindy podléhá návalům hněvné těžkomyslnosti.“ … (Pekař, II, 318)

Valdštejnův historik je dalek toho, aby zamlčel jeho budovatelské dílo, avšak facit zní: „Valdštejn je synem té části tehdejší české společnosti, jež byla v těle národa symptomem úpadku a nákazy.“ (Pekař, II, 325) A jmenuje šlechtice, jejichž hrabivost, nenasytnost a pošetilost se mstivostí a pletichářskou náruživostí je v něm spojena.

Charakteristiku Valdštejnovu doplňuje poukazem, že nešlo o povahu „zcela normální. Postřehli to již v mládí jeho spolužáci v Košumberce, přezvavše jej potrhlý nebo splašený Valdštejn … Byl asi z těch nadměrně nadaných mužů, u nichž není bezpečná hranice mezi rozumovou pronikavostí a duševní poruchou. … I jeho neobyčejná podrážděnost a popudlivost, záchvaty hněvu s bouří nadávek, jeho tyranská přísnost pohotová hned k rozsudkům smrti, a vskutku budící hrůzu mezi vojáky i úředníky, ukazují na muže ne zcela normálního.“ ( Pekař, II, 323)

Pekařův závěr je monumentální: „Za osobním dramatem fridlandského vévody zdvíhá se a roste do daleka drama mohutnější, tragedie poraženého národa, jejíž poslední výkřik ozývá se na chebském, hradě v zoufalém pláči paní Kinské. V nářku ženy, jež byla nejhorlivější vyznavačkou emigrantských idejí a jež plakala v krvavé té noci nad mrtvolami bratra a chotě, v nářku tom chvěl se také stesk, že sny a naděje bloudící emigrace byly nadarmo, že císař zvítězil po druhé …“ (Pekař, II, 330)

12. 6. 2009