Konformita je nebezpečná

Číslo

Americký výtvarník Arturo Vega v sedmdesátých letech vystavil sérii hákových křížů ve fluorescenčních barvách. Na vlnu pobouření, která následovala, reagoval tvrzením, že skuteční nacisté jsou ti, kdo proti jeho obrazům rozčileně protestují. Je to problematický výrok, ale jsem přesvědčen o tom, že se za ním skrývá důležitá myšlenka. Vedle Vegy může me postavit Havlovo slavné podobenství o zelináři, který si heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ vyvěsí prostě proto, že má pocit, že se to od něj čeká. Jak spolu souvisejí Vegovy svastiky a Havlův zelinář? A jak to obojí souvisí s tím, co se děje teď a tady v České republice?

Na našem území se celá čtyři desetiletí udržel systém, v jehož rámci – jakkoli se během těch čtyřiceti let měnil – bylo mnoha lidem těžce ublíženo a mnozí další žili ve strachu, v různé míře přicházeli o svou důstojnost a s lidskými právy si obecně vedení komunistické strany příliš nelámalo hlavu. Bylo by krásné, kdybychom mohli jednoduše ukázat na konkrétní lidi, kteří jsou za to zodpovědní, a postavit je před soud. Možná ještě krásnější by bylo, kdybychom mohli říct, že za to můžou Rusové a hotovo. Celé je to ale trochu složitější. Kdyby byl celý systém závislý na přesvědčených komunistech, zhroutil by se mnohem dřív, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech jich už moc nebylo. I když měl režim v rukou zbraně a mučící nástroje, nedá se říci, že by právě ony měly na jeho fungování hlavní zásluhu. To by to celé přeci jen vypadalo jinak. Domnívám se, že klíčovou – byť samozřejmě ne jedinou – roli hráli lidé, kterým se fungování socialistického státu možná úplně nelíbilo, ale nebylo v jejich zájmu říkat to moc nahlas. Kdyby náhodou. Nebo lidé, kteří si řekli, že nic lepšího beztak k dispozici není a člověk by měl být spokojený s tím, co má. Mnozí koneckonců opravdu spokojení byli.

Konformita je nebezpečná. Nezáleží na tom, jestli jde o komunismus, nacismus nebo třeba něco úplně jiného. Člověk musí být připraven vidět chyby systému, ve kterém žije, i kdyby se nakrásně zrovna jemu žádná křivda neděla a měl se po všech stránkách dobře. I když jsme na tom s lidskými právy, svobodou jednotlivce a demokracií mnohonásobně lépe než před rokem 1989, rozhodně to neznamená, že není co zlepšovat. A ta největší nebezpečí a bezpráví dnešní doby nesouvisejí s komunismem, i když by to taky asi bylo krásné.

Pokud vyhlásíme, že komunismus je zlo a kapitalismus proti němu namířené dobro, máme jasno v jakékoli situaci. Naším měřítkem se stává tržní hospodářství, kdežto sociální stát je špatný, protože je vlastně komunistický, celá Evropská unie je zlá, protože apeluje na vzájemnou hospodářskou pomoc mezi členskými státy (a záměrně zde používám zprofanované slovní spojení). To ale není tak důležité. Důležitější je, že Havlův zelinář není mrtev, jen tu původní ceduli vyměnil za novou. Spousta nešvarů, které si spojujeme s komunismem, funguje stejně v boji proti levici, kterému se nepřesně říká antikomunismus. Hodně se mluví o kádrování. O posuzování lidí podle jejich rodičů. Tuto praktiku přebírá Jan Rejžek – a zdaleka není sám – když historiku Pullmannovi předhazuje, že jeho otec v osmdesátých letech pracoval v Moskvě pro RVHP. Jindy k diskreditaci člověka bez ohledu na okolnosti stačí informace, že byl členem KSČ. Příliš jasná kritéria toho, kdo je dobrý a kdo špatný, aniž by se kdo zajímal o detaily, jsou vždy podezřelá a zrovna tohle dnes cítím velmi výrazně skoro na každém kroku.

V podstatě se nabízejí dvě možnosti. Buď tento typ myšlení skutečně vzešel z komunismu a my jsme jím deformováni natolik, že se jen změnil obsah a forma zůstala stejné, nebo tu prostě byl, je a bude a komunismus se o něj jen důkladně opřel. Ať je to jak chce, je třeba zabývat se dobou před rokem 1989 ne jako dobou temna a strašidlem, ale jako důležitou etapou našich dějin a klást si přitom podstatnější otázky než jestli to opravdu byla totalita nebo „jen“ autoritativní režim. Stejně tak nelze zavírat oči před tím, že ani tržní hospodářství nepřinese ráj na zemi a člověk by se měl kriticky (byť samozřejmě ne nutně negativně) stavět na prvním místě ke světu kolem sebe.