Komu patří Evropa?

Na příchozí a hosty z jiných zemí, kteří se chtějí usadit v Evropě, se díváme s pocitem majetníků, kteří jsou nepříjemně rušeni. Násilí v Nizozemí, Londýně a Paříži nás utvrzuje v naší ostražitosti a vyvolává pocity marnosti. Dialog není možný. Každá mince má dvě strany, a ve společenských záležitostech to platí bohužel také. My se považujeme za líc mince, kdežto oni jsou rub, to jsou ti přistěhovalci. Naše vědomí nadřazenosti spočívá na přesvědčení, že Evropa náleží nám, kteří zde již staletí bydlíme. Jistě jsme hluboce zakořeněni do evropského prostředí, nicméně nás tento fakt neopravňuje k pocitům nadřazenosti vůči jiným. Každá civilizace se musí dosti složitě učit otevřenosti vůči cizincům a žadatelům o azyl. Přiznejme si, že stále neumíme být tolerantní a že to neumí ani generace mladších, ani nás starších – a týká se to celé Evropy, nejen té postkomunistické.

Když se Kryštof Kolumbus vydal s flotilou od španělských břehů směrem na západ, nebyl pouhý dobrodruh. Vezl si pověřovací listiny krále Filipa II. Aragonského a královny Isabely I. Kastilské, měl se totiž stát místokrálem na těch územích, které dobude. Vezl si sebou také dohodu o tom, kolik procent z utrženého obchodu poplyne do jeho kapsy. Navíc byl vybaven papežovým a královským pověřením ke křesťanskému zvěstování. Když přistál na prvním bahamském ostrově, nezeptal se pokorně domorodců, jak se to zde jmenuje, ale imperiálně pokřtil ostrov na San Salvador. Jmenuje se tak dodnes – ostrov Spasitele. Vědomí nadřazenosti měl zdůvodněné nábožensky i politicky: svět patří nám a naší kultuře. Jsme k tomu pověřeni vyšší instancí.

Nemáme své předsudky o právu na Evropu zdůvodněny tak dokonale jako Kryštof Kolumbus. Naše přesvědčení o naší nadřazenosti se ovšem občas prozradí v našich obavách, že muslimové chtějí islamizovat Evropu, a že jim tedy nedovolíme, aby stavěli hřbitovy pro své pravověrné, protože tak by se začal uskutečňovat jejich sen o znovudobytí Evropy. Jejich plány mohou být takto jednoznačné, mohou být samozřejmě také mnohem mírumilovnější. Není přece rozhodující, co mají v plánu jejich menšiny. A my nejsme v pozici Indiánů, kteří netušili, jaké genocidy je čekají. Nejsme bezbranní kulturně, nábožensky, ani hospodářsky. A muslimové zatím nemají tak šílené nápady, jako křesťané, že by v milionech začali převážet odolnější pracovní síly z afrického kontinentu, když Indiáni se na těžkou práci tolik nehodí. 20 milionů černých otroků přežilo, 10 milionů cestou zahynulo. Za takový výsledek by se nemusel stydět ani Hitler, a Stalin by musel ještě několik miliónů přidat. Neměli bychom se neustále ptát, zda jde o evropeizaci islámu nebo islamizaci Evropy – navzdory všem bombovým útokům v Londýně či Madridě, podřezávání hrdel v Nizozemí či požárům v Paříži. Soužití je možné, katastrofy pominou. Pokud na obou stranách pominou předsudky, že evropský svět patří nám. Jsme přece v jiné situaci než Evropa před čtyřmi staletími nebo islámský svět před třiceti lety – tehdy doznívala dekolonializace světa a Evropa se soustředila na jiný způsob dobývání či spolupráce s ostatním světem. Nejsme bezmocní, ani si nemusíme hrát na imperátory, natož omezovat svobody ve jménu přístrachu terorismu. Je možné najít společnou řeč, když v demokratických a nekonfesních státech se naučily po staletích žít různé konfese vedle sebe, je možné v demokratických a nekonfesních státech najít společný modus vivendi, a neodsouvat Turecko na druhou kolej. Naše a turecká historie i přítomnost jsou pošramoceny stejně.