Kolik nás je – a co s námi bude?

Číslo

Když zisk výrobního nebo obchodního podniku z roku na rok klesne o 6 %, akcionáři řvou. Když českobratrské církvi o tolik klesne počet členů, pokýváme jen smutně hlavou – Bůh dal, Bůh vzal.

Údaj o celkovém počtu členů lze najít jako každoročně v Evangelickém kalendáři, v oddíle „Synodní rada“, v nenápadném odstavečku spolu s počtem sborů a s rozlohou České republiky. (Ze sborů ubývá zhruba jeden ročně, rozloha ČR zůstává stejná a ještě pořád připadá na kilometr čtvereční víc než jeden evangelík.)

„Akcionáři“ ČCE – považujme za ně faráře a jiné aktivní pracovníky v církvi – by především rádi věděli, co přesně znamená číslo „počet členů“ – ať už jednotlivých sborů, seniorátů nebo celé církve. Řada sborů má možná dosud v kartotéce „mrtvé duše“, pak by pokles mohl znamenat jen tolik, že si děláme v kartotékách pořádek. Důležitější než formální členství je účast na sborovém životě, především na nedělních bohoslužbách. Klesá také, a také tak prudce jako udávaný počet členů? Většina farářů i laiků naříká nad úpadkem, jiní myslí, že sice část sborů skomírá, jiné ale naopak rozkvétají, a pokud zde byl dlouhodobý celkový pokles, snad jsme se už „odrazili ode dna“. Dovedeme to spočítat?

Ubývá-li vcelku účastníků evangelických bohoslužeb, „akcionáři“ chtějí vědět, proč tomu tak je. Je to jen proto, že umírá víc evangelíků, než se jim rodí dětí? Jestli ne, tak proč naši členové přestávají chodit? Přecházejí do jiných církví, a do kterých? A které jiné církve než tu naši volí konvertité, noví křesťané? Co vadí těm, kteří se postupně posouvají k okraji našich sborů? Proč se některé děti brání účasti na bohoslužbách a přestanou chodit, jakmile se dokáží vzepřít rodičovské vůli?

Takové a podobné otázky se v církvi těžko kladou, pro mnohé je osobní náboženství velmi intimní oblastí, a mnozí vlastně ani neznají skutečné příčiny a důvody svého jednání. Snad bychom ale dali dohromady alespoň přibližné věrohodné odhady, a snad bychom si mohli dovolit alespoň orientační sociologickou sondu.

Celkový odliv hlásí velká většina lidových církví v Evropě (nikoli v „třetím“ světě!) a sociologové nabízejí různá vysvětlení: Mizí tradiční životní styl a s ním i tradiční, setrvačná podoba náboženského života; celý život se atomizuje, lidé jsou stále méně ochotní odcházet od obrazovek a počítačových monitorů kamkoli, tedy i do kostela; žitá spiritualita je jinde než v církvích, atd.

Jsou to zajímavé hypotézy, ale máme se s nimi spokojit, máme je přijmout jako omluvu toho, že se nám nedaří? Nechejme na chvíli stranou ty globální a evropské trendy, podívejme se na situaci v této zemi. Je to situace jedinečná i proto, že jsme v tom zpohanštění, jak to nazval Petr Příhoda, došli dál než ostatní země.

Jak jsme na tom my evangelíci ve srovnání s jinými českými církvemi? Úpadek naší katolické církve (ne že bychom se od ní ještě stále neměli co učit, a ne že by i v ní nepučilo něco nadějného!) je možná do značné míry zaviněn jejím lpěním na známých těžkých bludech a její podřízeností Římu. Úpadek církve československé husitské je možná vysvětlitelný tím, že jí chybí kořeny. – Ale co „naše milá ČCE“, se svou nádhernou vnitřní svobodou a tolerancí, se svou skvělou tradicí české reformace, zvláště Jednoty bratrské, církev laických písmáků a špičkových teologických biblistů? Proč ztrácíme i my?

Ladislav Hejdánek nedávno řekl o křesťanské Evropě – po zralé celoživotní úvaze – že buďto přijde nová reformace, „anebo je konec s touto záležitostí.“ Sváťa Karásek nám zazpíval: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám / přijď, nebuď skrytý, / vždyť panny už jsou zemdlené, / blázince nabitý!“

Teolog může říct, že budoucnost církve není jeho starost: Je třeba držet se věrně toho, co nám bylo svěřeno, a ostatní nechat na Pánubohu. A přece, možná by stálo za to vzít na chvíli do hrsti ten nejobyčejnější zdravý rozum a podívat se na naši malou církvičku jako na docela obyčejný podnik, jehož zboží nejde na odbyt tak, jak by mělo.