Kolik lidí se ještě bude muset rozčilovat kvůli nespravedlnosti v Americe? Rozhovor s Curtisem Hayesem

Číslo

Na konci května se na sociálních sítích nejen ve Spojených státech začalo šířit virální video z protestního průvodu na okraji města Charlotte v Severní Karolíně. Video zachycuje zoufalého muže, který říká, je vyčerpaný z nespravedlnosti, které se americká společnost na Afroameričanech dopouští, a je připraven kvůli tomu zemřít. O něco mladší muž opakuje, že mu rozumí, a nakonec apeluje na třetího aktéra, šestnáctiletého účastníka demonstrace, že situace je zoufalá, lidé frustrovaní a právě nejmladší generace musí najít nový způsob, jak to změnit. Časopis Charlotte, který ve městě vychází, následně udělal rozhovor s oním prostředním mužem, Curtisem Hayesem.

Co celé situaci předcházelo?

Na začátku byli dva policisté uprostřed demonstrace a já jsem tam stál jako demonstrant a dost mi záleželo na tom, aby se ani na jedné straně nikomu nic nestalo. Pak jsem se otočil a viděl mezi spoludemonstranty mladého muže. „Kolik ti je?“ zeptal jsem se ho. „Šestnáct,“ odpověděl. A pak jsem se otočil ještě trochu jinam, a tam byl naopak o něco starší muž, úplně rozzuřený, protože těm problémům čelí už spousty let.

A mezi nimi stojím já, je mi 31, a vidím toho rozčileného

staršího muže. A na druhé straně je ten mladší, taky rozčilený. Z toho pak nějak vzešel ten dialog tří různých generací, kde je v podtextu ta zásadní otázka: jak dlouho to ještě budeme muset snášet? Kolik let a kolik generací? Kolik lidí se ještě bude muset rozčilovat kvůli nespravedlnosti v Americe?

Co jste se snažil říct tomu staršímu muži?

Že musíme jít příkladem. Je starší než já a moji rodiče jsou podobně staří jako on. Úplně chápu, že je naštvaný. Ale snažil jsem se mu říct, že se nemůžeme obracet jeden proti druhému, nebo se tvářit, že někdo z bratří, kdo se snaží zabránit násilí, je kvůli tomu hned zrádce. Jako příslušník své generace by měl vést komunitu správným směrem. Měl by jít příkladem nejen mně jako jednatřicetiletému černochovi, ale i tomu šestnáctiletému černochovi za námi, který sleduje, co děláme a jak se chováme, a bylo by dobré, kdyby jeho generace byla silná a věděla, co chce, ale místo násilí se prezentovala jasným cílem, aby jí lidé rozuměli. A takhle toho nedosáhneme.

Byl s námi jeden člověk, Velký Mike, který chránil lidi – a já neříkám, že by k něčemu nutně došlo, protože si to úplně nemyslím – ale dost lidí tam bylo hodně naštvaných. A my jsme se vytvořili lidský štít, abychom ochránili tu druhou stranu, ale i sebe, protože jsme nakonec všichni lidé. Každá akce vyvolá reakci a ta další reakci a to fakt není to, co potřebujeme.

A on se naštval na jednoho z bratří, který stál před těmi policisty, protože mu přišlo, že se stavíme na jejich stranu. Pro mě v tom ale není žádný konflikt a uznávám jenom jednu stranu, což je usilování o rovnost všech lidí na světě. Není to nic proti nikomu. Ani proti policii. Je to mnohem hlubší.

Mluvíte v množném čísle. Jste členem nějakého hnutí nebo organizace?

Ne. Byl jsem tam jako aktivní občan, otec, strýc, bratranec, synovec, syn. To je moje organizace.

V rozhovoru do televize jste pak taky mluvil o policejním násilí a řekl jste: „Berou nám víc, než můžeme zachránit.“ Jak jste to myslel? Přijde vám, že kvůli incidentům jako je vražda George Floyda byly všechny snahy o zlepšení fungování policie marné?

Nechci zpochybňovat nic, co se dělá dobře. Kdybych říkal, že bylo všechno marné, shazoval bych ze stolu dobrou práci mnoha lidí, kteří se před námi snažili věci zlepšit. Nemyslím si, že bylo všechno marné a k ničemu.

Přijde mi ale, že jsme v situaci, kdy se sice vždycky něco stane, ale nestačí to, aby se správný směr udržel. Dává to smysl? Opravdu nechci shazovat ze stolu ničí práci. Jenom prostě musí být všem jasné, že se něco musí dělat. Lidé vědí, v čem je problém, ale změnilo se toho pořád málo. Něco se podařilo, ale nestačí to, aby se dlouhodobě udržel dobrý směr. Vždycky se nakonec vrátíme k tomu, co dobře známe, a zapomínáme, že změna není důležitá, jen když se zrovna stane něco strašného, ale neustále.

Co bude dál?

Vždycky, když s někým mluvím a on se mě zeptá na tohle, řeknu mu, ať se zkusí zeptat sám sebe. Ať se zkusí zamyslet, jak může sám podpořit aktivisty a aktivistky v jejich snažení a jak se může sám zapojit do boje proti té všudypřítomné slepotě k nespravedlnosti. Protože všichni známe lidi, kteří vidí svět jinak. Každý jsme trochu jiný, rozumíme si s jiným typem lidí. To k tomu patří. Ale myslím, že je to důležité.

Rád bych tohle vzkázal všem lidem. Nakonec jde v první řadě o to, co můžu já sám udělat jako černoch, běloch, Asiat, Hispánec, to je jedno. Co můžu já sám udělat pro svoji komunitu? Vyzývám tak všechny bělochy, které neznám, i ty, které znám, a i ty, které znám a mám rád. Říkám to všem svým přátelům, protože nejde jenom o černošské komunity, ale i bílé komunity potřebují změnu. Právě to nám už spoustu let chybí, mimo černošské komunity je moc málo lidí, kteří podporují hnutí za naše práva – a nemusí to být nutně jenom Black Lives Matter, protože solidárně se zapojit může úplně každý jako jednotlivec. To nás jako lidi hodně posune.

Z angličtiny přeložil Jan Škrob.