Kázání otiskovaná v Protestantu nepředstavují nediskutovatelný žánr, právě naopak. Otevřou-li diskusi, rádi jí uprostraníme. Diskutující pouze prosíme, aby respektovali, že publikovaná kázání nejsou psána pro Protestant, ale pro konkrétní společenství, čas a místo. Publikováním jsou tohoto kontextu vytržena. Janu Čapkovi pak děkujeme, že obratem reagoval, diskusi tím ovšem nepovažujeme za uzavřenou. (red)
Nebývá myslím ani v (nezávislém evangelickém…) Protestantu zvykem reagovat na kázání. Přesto bych to rád udělal, protože kázání Jana Čapka se pro mne stalo podnětem k delšímu – homiletickému – promýšlení.
Dobrou zvěstí tohoto kázání (nad Ž 118,5: V úzkosti vzýval jsem Hospodina a vyslyšev, uprostranil mi Hospodin) je především to, že Bůh skrze modlitbu rozšíří prostor v lidské duši. – To kázání je pro mne i vyzněním velmi široké – široce lidské. Určitě by ho mohl slyšet také například žid a muslim, a nad ničím by se neurazil. Kazatel uvádí pro ilustraci příběhy Izáka a Josefa, a to jsou postavy populární v celé abrahamovské ekuméně. Snad by toto kázání ovšem mohl poslouchat i takový buddhista, ten důraz na rozšíření duše by se mu líbil určitě, jen by nepoužil slova modlitba, ale místo toho by mluvil například o meditaci. A jako poslední citaci uvádí J. Čapek úryvek z básně V. Holana, krásný citát – poetickou psychologizaci o šíři zdravé lidské duše, která má svůj „vrchol ve slovech – jsem tady, vy jen přecházíte. Člověk má v sobě místo, prostor pro jiné, oni přicházejí a zase odcházejí, ale já jsem tady.“ Tak k tomu se určitě může přiznat i nevěřící posluchač. I ten si tak z kázání něco silného odnese. A ani on by ničím z toho, co (by) slyšel 8. května ve sboru ČCE v Liberci, nemusel být uražen či zaražen. Vždyť i neznaboh ze své zkušenosti ví, že když se člověk ztiší a zamyslí, hodně mu to pomůže, poskytne nový náhled na život.
O Ježíši Kristu v kázání nepadne ani zmínka. Sice se myslím přímo vnucuje odkaz na Ježíšovu modlitbu getsemanskou („přepadla ho úzkost“ – Mk 14,33); také fyzicky se jeho prostor zúžil: už jsou blízko ti, kdo ho přicházejí zatknout (v. 43); a závěr „ale ne co já, Bože, chci, nýbrž co ty chceš“ (v. 36) by pak byl příkladem takového rozšíření srdce jako užitku z modlitby). O Kristu však opravdu ani slovo. Zase se mi zde potvrdila má stará obava: my chceme být jako církev široce otevření, Kristus je však pro mnohé (posluchače i kazatele) „kamenem úrazu“. (Někteří kazatelé to nazývají jako svou obtíž, že by měli přidávat ke každému kázání „christologický apendix“.) A tak je v tomto kázání J. Čapka vyvrcholením velmi zřetelně právě onen citát z Holana. A v něm zase (symptomaticky?) slova: já (člověk) jsem tady.
Přiznávám, píšu tento svůj ohlas trochu jako provokaci: abych se něco dověděl. Kážeme přece evangelium, ne starozákonní moudrost. Zvěst kázání má být poměřována naší vírou v Ježíše Krista. Už jsme možná mnozí upustili – poznávám to v církevní praxi – od toho, že musí být jméno Ježíše Krista v naších kázáních přítomno explicitně. Snažíme se pak o to, aby kázání bylo křesťanské nějak implicitně, jaksi – ale kde to má své meze a nějaké obrysy? Jak bychom to dovedli říci: kdy je promluva „křesťanským kázáním“? A konkrétně: co v tomto kázání Jana Čapka je charakteristicky křesťanské? Já sám to nedovedu rozpoznat. Prosím především zkušenější kazatele o radu. A jsem připraven snést i vaše břitká pera.
Aleš Wrana
Vyjádření Jana Čapka:
Mluvím-li o Bohu, rozumím mu vždy trojičně, Hospodin Bůh Izraele je Otec Ježíše Krista a přibližuje se k člověku v Duchu svatém. I když v kázání není jméno a dílo Ježíše Krista přímo uvedeno, je tam po obsahové stránce přítomno. Proto je považuji za křesťanské. Také myslím, že evangelium není v rozporu se starozákonní moudrostí, navazuje na ni. Vladimír Holan má na mysli něco podstatně hlubšího než „poetickou psychologizaci o šíři zdravé lidské duše“. Jeho báseň chápu mezi jiným jako připomenutí naší pastorální otevřenosti. Vyvrcholením kázání jsou slova „smíme očekávat, že nám Bůh uprostraní.“