Číslo

Letos slavíme třicáté výročí pádu komunistické totalitní moci, ale je stále nutné uvádět na pravou míru názory, které ukolébávají mladší i starší generaci tvrzením, že to tehdy nebylo tak zlé, jak o tom svědčí i článek paní Aleny Wagnerové (Prot 10/18). Někde to skutečně nebylo tak zlé, ale někde to bylo děsivé.

Souhlasím s autorkou, že plán na sovětizaci Československa se zrodil v Sovětském svazu (Rusku), pouze upřesňuji datum vyhlášení tohoto plánu: 15. května 1944, a souhlasím, že plán na sovětizaci společnosti (ignorování zákonů i lidských práv a přinucování k poslušnému dodržování nařízení státní administrativy) exportovali z Ruska do Československa komunisté vyškolení ruskými komunisty v Moskvě.

Sovětizace společnosti byla cílem, ale na stranickém aktivu tři dny po přijetí Košického vládního programu tišil Klement Gottwald horké hlavy, které ji chtěly provést hned. Všude totiž nemohly být zavedeny národní výbory. Zejména v oblastech s německým obyvatelstvem musely být zaváděny ministerstvem vnitra správní komise. Začátkem července 1945 jich fungovalo na 450 a nahradily odbojové skupiny a Rudé gardy. Národní výbory byly zakládány někde spontánně, někde s postupem Rudé armády, tak vznikal nový státní aparát. Konkrétně v Brně národní výbor, který vystoupil z ilegality, byl záhy zrušen a za podpory Rudé armády byl nahrazen novým, v němž dvanáct míst dostali komunisté, šest sociální demokrati, čtyři lidovci a dva nestraníci. Asistenci Rudé armády na mnoha jiných místech nelze popřít, byli to přece osvoboditelé, tak někteří legitimizovali jejich přítomnost, jak připomíná Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí.

Činnost národních výborů Klement Gottwald mezi svými souvěrci komentoval slovy: „Začínáme budovat znovu a zdola … právní kontinuita republiky je přerušena, za pomoci Rudé armády vzniká nový státní aparát, sovětská republika čili socialistický stát se uskuteční až později, pro nejbližší budoucnost strana využije ‚taktiky Národní fronty‘.“ V červenci 1945 prohlásil Gottwald, že „státně politicky se náš režim vyznačuje tím, že není prostým novým vydáním předmnichovské republiky, nýbrž že vytváří demokratický režim nového typu.“ Tak mluvil Gottwald na veřejnosti. Mezi svými se vyjadřoval určitěji: „Když vám starý zákon překáží v revolučním opatření, tak jej prostě porušte!“ Komunista Alexej Čepička, budoucí ministr vnitřního obchodu, později spravedlnosti a posléze národní obrany, prohlásil jakožto předseda národního výboru v Kroměříži, že národní výbory mají veškerou moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a zastavil činnost okresního soudu („notorických reakcionářů“) a zakázal církevní sňatky. (viz Hejl)

„Desetitisíce československých občanů – nekomunistů,“ píše Ota Hora, „se ocitlo ve věznicích, v nelidsky vedených koncentračních táborech, mnoho jich bylo ubito nebo umučeno k smrti. Jistý podíl na teroru měly sovětské bezpečnostní orgány, např. jejich skupina, usazená v pražských kasárnách Jiřího z Poděbrad. Bylo by však mylné přeceňovat jejich význam, i když se nahromadilo brzo dost zpráv o zatýkání čs. občanů sovětskými orgány. Ty by se bez domácích pomocníků neobešly … v kasárnách Jiřího z Poděbrad se popravovalo, (kolaboranti) – většina těchto lidí měla na čele vypálené znamení ‚N‘ (Němec). Totéž se dělo i jinde v republice, např. v Kolíně, České Kamenici, České Lípě, Kladně, Varnsdorfu a Rýmařově.“

K hanbě naší polistopadové žurnalistiky náleží historická nedovzdělanost a nepoučenost o úloze a činnosti národních výborů po roce 1945, a též po roce 1948. Občas se dozvíme něco o hrůzách šoa, bestialitě některých Čechů při trestání kolaborantů a divokém odsunu Němců, ale téměř nic nevíme o hrůzných činech komunistů a některých členů Rudé armády.

K činnosti národních výborů je nutné poznamenat, že způsob ovládání společnosti se odehrával nikoli s pomocí veřejně vyhlášených zákonů, ale výkonem administrativních nařízení politbyra KSČ a příslušných ministrů. Veřejná i důvěrná nařízení prosazovaná krajskými, okresními a místními národními výbory měla větší váhu než psané zákony. Národní výbory „makaly“ jak dobrá firma, protože dbaly na rozkazy šéfa. Výkonná moc pracovala z pozice moci, podpořená národní hysterií, často beze stop, pouhým ústním nebo telefonickým příkazem. Právní kultura prostě dostávala na frak a oběti, „zpátečníci“, „kontrarevolucionáři“, se neměly čím bránit. Viz např. 50 tisíc odsouzených během „rozkulačování vesnice“, tj. zakládání Jednotných zemědělských družstev (do roku 1951). O uvěznění bez řádného soudu zásahem zástupců krajských a místních národních výborů (zákon platil do roku 1953) svědčí Jasného film „Všichni dobří rodáci“. Proti administrativnímu diktátu se uvnitř sekulárního byrokratického aparátu komunisté neodvážili protestovat, ozvali se pouze spisovatelé v polovině padesátých let, ale státní aparát spíše vyhlašoval roky ateistické výchovy a podobné aktivity. Na počátku „zlatých šedesátých“ se odvážně snažil narušit komunistický monolit Jan Zeno Dus (zápas o zákon o rodině). V polovině šedesátých let se v náboženské sféře několikrát ozvala Synodní rada ČCE, tzv. Memorandy, která koncipoval JUDr. Pavel Šimek. Požadoval vládu práva a zákonů, nikoli sovětizační praktiky komunistické administrativy. Reformní komunisté uprostřed šedesátých let se probudili k aktivitám, a souhlasím s Alenou Wagnerovou, že se poctivě snažili reformovat. Je však zřejmé, že se pokoušeli reformovat něco těžko reformovatelného. Byli nakonec vyhozeni ze strany. Na reformní proudy „zlatých šedesátých“ nenavázali českoslovenští komunisté ani po roce 1989. Za normalizace nenáviděli zákon č. 120/1976, který deklaroval práva a svobody občanů. Byl jim vnucen mezinárodní veřejností, proto ho museli publikovat. Po předlouhou dobu se jím ovšem neřídili, právě naopak. Pronásledovali ty, kdo chtěli žít podle tohoto zákona: nezávislá kulturní hnutí, podzemní univerzity, samizdatové manufaktury, podzemní církev, Chartu 77 a další iniciativy, včetně českobratrského Libštátu. Věznili ty, kteří jako VONS veřejně upozorňovali na nespravedlivé přehmaty justice. Strategie československých komunistů vychovaných Moskvou byla od roku 1944 do roku 1989 stále stejná. A neovlivnění Moskvou dlouho mlčenlivě spolupracovali, a pak příliš pozdě reformovali nereformovatelné.

Milá paní Aleno Wagnerová, neznám samozřejmě všechny prameny. Máte-li nějaké, které by vrhly daleko lepší světlo na komunistické společenské stratégy padesátých let, rád si je přečtu. Nicméně komunistické strategie nepřipravily „zlatá šedesátá“. Ta byla spíše připravována zezdola iniciativami těch, kteří se postavili již v padesátých letech k tichému a pak stále silnějšímu odporu, k obhajobě ideálů, které byly již dávno vyhlášeny nikoliv komunistickým politbyrem, ale Všeobecnou deklarací lidských práv, papežem Janem XXIII., katolickým aggiornamentem, Zásadami Českobratrské církve evangelické, spisovateli a filmovými režiséry, kteří získali filmové Oscary i jiná uznání jako např. dětský psycholog Zdeněk Matějček, ale nikoliv za propagování komunistických ideálů. K tomuto proudu zezdola se mohli připojit někteří reformní komunisté, ač startovací podmínky si připravili přesně opačné: diskriminační ústavou z roku 1960 (vedoucí úloha KSČ; nadřazenost vědeckého světového názoru – jeho vyznavači jsou legitimními vedoucími podniků, škol i kulturních institucí). O normalizačních praktikách již není zapotřebí znovu mluvit. Rád budu slavit, že už nás skutečně normalizace nedrtí, ač některým podivínům v české společnosti se po ní stýská a pokoušejí se řídit naši společnost zase jako firmu, tak jak si to představovali a představují moskevsky proškolení komunisté. Zdraví PK