Když se ten samopal pěkně v ruce hází…

Číslo

Část druhá

Alešek Březina (tak již desítky let námi nazývaný vzácný kolega) zažil trojí smutek, a protože jeden souvisel s bolševikem a dva další s vojenskými kaplany, rozdal si to v Protestantu s námi kaplany.

Jeho článek má pro nás historickou důležitost. Reflektuje totiž poprvé naprosto zásadně situaci novou pro českou armádu i církve, která nastala tím, že armáda zřídila místa pro kaplany a církve je do takové služby vyslaly. Mám dojem, že dosud byla naše existence přijímána v církvích „zjednodušeně“ – buď jsme byli lidem lhostejní nebo nás radikálně odsoudili (bez znalostí, pouze na základě osobních špatných zkušeností s kurátem Katzem); někdy nás naopak až nekriticky vynášeli a vzhlíželi k nám jako k hrdinům.

Alešek však i bez samopalu míří do černého. V kaplanské službě v řadách armády jde totiž jednoznačně o kontakt s násilím (podle Březiny) a já dodávám, že také s jeho věrným doprovodem – se smrtí. Za tuto trefu náleží Aleškovi vyslovit uznání. Za způsob, jak celou věc zpracoval v Protestantu č. 7, se mu chci odvděčit nenásilným, takřka pacifistickým konstatováním, že jeho článek je „pěknej humus“ (vojenský termín pro špínu).

Proč si to myslím? 1. Alešek pro mě zosobňuje reprezentanta médií. Média dnes mají obrovskou moc. Často ji zneužívají a rozsévají zlo, jed a násilí. Přesto si nemyslím, že každý novinář je násilník a agresor jen proto, že v médiích pracuje. Spíš ho hodnotím podle obsahu a tónu jeho článků. Alešek s námi takto nezachází. Protože jsme se jako faráři nechali zaměstnat armádou, jsme „Natisti“, hojíme hryzáníčko svědomí našich vojáků – vrahů civilistů vysvětlením, že vraždit civilisty je nutné, a nečeká nás nic jiného, než si spolu s vojáky začít pohazovat samopalem v ruce a pochválit si to. Ignoruje naše dosavadní osobní zkušenosti v této nové službě a svoje informace získává pouze (!!!) v tisku a asi i ve své fantazii. Nezmíní se ani slovem např. o Ženevských konvencích, tedy materiálu, v kterém se některé země zavázaly k dodržování pravidel při vojenském konfliktu (např. o zacházení s civilisty, civilními objekty apod.). Už vůbec nezmiňuje, že podle stejných konvencí je farář ve válce neozbrojen. Ani slovem nezmiňuje, že některým vojenským operacím se v poslední době říká také „mírové“ a že přinesly nepochybně skvělé výsledky – bez jediného výstřelu.

2. Budiž, Alešek si za svůj zdroj informací zvolil tisk: dvakrát po sobě otevřel Mladou frontu Dnes. Škoda, že s ní zacházel jako pravý novinář. Přelétl očima text, nad něčím se rozesmutnil a vyřídil si to svojí zbraní, dalším článkem. Proč sis, milý kolego, nepřečetl, že reportáže byly z dobrovolného vojenského cvičení kaplanů v záloze a že tito „faráři natisti“ byli armádou povoláni, aby se cvičili pro zásah „nevojenského charakteru“? Konkrétně jsme při přípravě tohoto cvičení měli na mysli situace, které i u nás nastaly při povodních. Tedy žádný farář zabiják, ale vycvičený duchovní, který umí vylézt do pátého patra bez schodiště a umí se spustit po laně třeba do dvanáctimetrové hloubky. Možná, že se takový grif může hodit nejen při povodních, ale třeba i při záchraně týraného dítěte, popisem jehož situace Aleš celý svůj článek začal.

3. Dvakrát se rozesmutnil Aleš. Kam v letadle sednul, tam se na něj šklebili z novin kaplani. Nebudu se vůbec, Alešku, rozepisovat, že veškerá naše lidská existence na tomto světě jde ruku v ruce s násilím, že kam šlápneme, tam zabíjíme všichni a bez rozdílu, že naše zeměkoule sténá nejen pod pásy těžké vojenské techniky, ale možná ještě víc trpí nekonečnými lety, kterých také novináři hojně a v pohodlí či bez výčitek svědomí užívají. Však jsi ty noviny našel v letadle, ne? Ale kdo může za Tvůj smutek?

Víš kdo? Novináři! Není totiž problémem nás kaplanů, že se o nás tolik psalo a mluvilo (a to tě myslím velmi iritovalo). Problém je na vaší mediální straně. Měsíc před zahájením našeho cvičení jsem mluvil s několika zástupci páté velmoci. Informoval jsem je o chystaném cvičení našich farářských záloh a výslovně je žádal, aby věci (která bude jistě mediálně atraktivní) vymezili jen malou část své kapacity, protože jsme jako kaplani v armádě okrajovou malinkou službou, protože to skutečné vojenské dělají v armádě jiní lidé. Žádal jsem je, ať píší raději o nich a jejich řemesle. Nestalo se tak. Víš proč? Protože vy novináři potřebujete psát, jednoduše, co nejrychleji a aby to aspoň trochu mělo nádech senzace. Což v tomto případě souhlasilo. Vyfotit si pár starších i mladších farářů v maskáčích, pořádný nadpisek k tomu a zas je o čem psát. A to je přece to hlavní, ne?

Ne, není. V našem případě – já i ty jsme totiž teology – se musíme ptát ještě jinak. Přesně tak, kam jsi chtěl mířit Ty svým článkem. Totiž – zda církve nekolaborují s násilím, když do řad armády vysílají své faráře. Tvoji odpověď, že ano, jsem nepřeslechl, i když jsi ji uvedl násilnickým nepacifistickým zacházením s tak pochybným zdrojem informací jakým mohou být média, žurnál.

Na tuto Tvoji otázku v tuto chvíli odpovídám, že nevím a že si myslím, že ne. Vím jen tolik – že práci kaplana v AČR pro sebe považuji za Boží povolání a výzvu; že jsem osobně za dva roky práce v armádě nezalitoval, že jsem se na to dal; a že si jsem také vědom toho, že jako voják jsem na rozkaz připraven položit za obranu země i svůj život. Nebude mi moc vyhovovat, že se tak může stát bez samopalu v ruce, ale o tom už rozhodli jiní mnohem dřív. Že kaplani mají být v případné válce neozbrojeni.

 

PS 1: Tuto reakci jsem měl v hlavě dost brzy. Než jsem to stačil napsat, přišlo 11. září a naprosto nový druh války. Musí se promyslet, co to všechno znamená. V každém případě by bylo nefér, abych toho zneužil a tloukl pacifisty po hlavách – vidíte, tady to máte, podívejte na teroristu, absolutní zlo, které nerespektuje ani napsané, podepsané ani nenapsané a přesto ctěné konvence. Dopadá to přesně naopak – pacifisti nás ostatní tlučou po hlavách, vidíte, kdyby, kdyby, kdybyste vy všichni nebyli násilníci, nemuselo se to stát (viz další Březinův článek v Protestantu č. 8).

PS 2: Možná že se mýlím, snad mi to dojde léty … Zkus si Alešku tu svoji pozici taky malinko zproblematizovat. A když tak, hlavně – dávej si, prosím Tě, pozor na novináře. Někdy svojí moc zneužívají a matou lidi.

PS 3: Část minulého pracovního týdne jsem prožil s našimi vojáky kolem pražského letiště. Hlídali ho ve dne v noci. Aby i novináři mohli v klidu létat. Armáda, stejně jako další státní nástroje moci – jako např. policie, jsou přece mj. zde také pro bezpečnost občanů – i tvoji Alešku. To ti ani nedošlo, jak jednoduše ses s tímto vším ve svém příspěvku „srovnal“?

PS 4: Z jedné vody okomentuji i Tvůj další článek z doby po atentátu. Je plný „kdyby“. Tato kdyby jsou v historii i v životě už k ničemu. Nežiji v království Božím. Žiji ve světě, na kterém jsme moc pokazili; který je, byl a bude plný násilí. Jsem proti němu zrovna tak jako ty. Armáda a v ní vojáci jsou připraveni, aby na násilí odpovídali násilím. Také třeba proto, že křesťané i další věřící nejsou schopni spoluvytvářet svět, kde by se dalo násilí eliminovat jiným způsobem. Násilí ve světě je realita. Jak se k tomu postavit jako křesťan? Budu zpovzdálí, za bukem, z klidu farních kanceláří, kostelů a klášterů pouze komentovat hrůzný svět kolem a případně se za něj modlit? Ať si tu šmírovinu, tu špínu vyřídí svět po svém? Karásek zpívá – mnohý přihlížel, byl neutrál… Církve v ČR rozhodly, že kromě výše uvedených činností vyšlou pár farářů, aby v armádě sloužili. Přítomností, modlitbou, jak to jen půjde. Myslím, že je to kus poctivě přijaté odpovědnosti za „bídu tohoto světa“.

PS 5: Pokud bych v armádě padl a šloli by o spravedlivou věc, v které by armáda byla nasazena, myslím si, že bych nesešel z cesty, po které šli M. L. King i Máhatmá Gánhdí. Umřel bych totiž neozbrojen. A s oběma bychom to třeba v nebesích probrali. Já bych se s nimi nestyděl potkat, i kdybych měl možná bílé roucho trochu zelené a částečně z maskáčoviny. A pokud bych si za svoje angažmá v AČR např. v nějakém nespravedlivém konfliktu vysloužil peklo, pak s pomocí Boží… se tam nakonec sejdu s těmi, kteří by o našem nasazení do takové akce rozhodli – a to by byli politici a určitě by v tom měli prsty i novináři. Sám bych tam rozhodně nebyl.

Zdraví Pavel Ruml, Letohrad, 27. 10. 2001