„Když se ten samopal pěkně v ruce hází“

Není tomu tak dávno, v jižním Ontariu odebrali sociální pracovníci rodičům Boží církve děti, protože se v rodinách používaly fyzické tresty. Jako člověk, který se staví proti násilí, jsem pochopitelně i proti násilí páchaném na bezbranných dětech. Děti se bít nemají! Tím nechci říci, že jsem v životě nedostal pár facek, ale daleko horším trestem pro mne bylo, když jsem nesměl měsíc na fotbal za to, že jsem utekl z domova. (Trucovat jsem tehdy vydržel tři hodiny a došel jsem pěšky z Vršovic až do Zahradního Města, pak jsem se vrátil.) Nepamatuji, že by někdo z mých spolužáků někdy v dětství nedostal.

Můj přítel v Čechách se pobaveně smál nad tím, že tatínek, který dal pár facek synovi, když ve čtrnácti kouřil, musel za trest měsíc sbírat v parku papírky. Okomentoval to slovy: „Od čeho bychom ty děti měli, kdybychom si je nemohli zmlátit, kdy chceme?“ Nikdy jsem neviděl, že by děti nějak tloukl, ale upřímně se bavil nad tím, že by v pravý okamžik nemohl patřičně zakročit. Jiný kraj, jiný mrav. (Někde se smí se džbánem chodit pro pivo, zde v Kanadě je to proti zákonům. Ale i kdyby se mohlo, pochybuji o tom, že by někdo chtěl platit přemrštěnou cenu za ne příliš kvalitní ontarijské točené pivo.)

Proč si tedy myslím, že se děti nemají bít? Vychovává je to k tomu, aby věci řešily jiným způsobem než násilím. Na druhé straně jim televize, film, videohry, wrestling a televizní přenosy sportovních utkání ukazují opačnou cestu. Je to schizofrenie této společnosti.

Ontarijští sociální pracovníci se tedy rozhodli rodičům děti odebrat, což bylo pro děti mnohem traumatičtější než zmíněná rákoska. Otázkou zůstává, co bylo větší násilí. (Španělský režisér Luis Buňuel tvrdí, že diváka musí šokovat tím, že se zabíjí nožem nebo kyjem. Pokud se použije pistole, nikoho to už moc nezajímá.)

Schizofrenie naší doby jde ještě dál. Pokud násilí použije armáda (obzvláště naše) nebo policie, je to ospravedlnitelné a viník je málokdy pohnán před soud. Pokud násilí použije druhá strana nebo jednotlivec, považuje se to většinou za teroristický akt. Zcela souhlasím s tím, že Miloševič patří před soud. Otázkou je, před který. Patří před soud v Haagu, který odmítl obvinit jediného vojáka NATO, ačkoliv v roce 1999 došlo k bombardování civilních objektů, mostu pro pěší v pravé poledne, albánského konvoje utečenců, civilního vlaku, čínského velvyslanectví?! Zatím se před soudem v Haagu objevili pouze Srbové (z Jugoslávie i z Bosny), Chorvati, nyní i bosenští islámští generálové. Nějakým záhadným způsobem zde chybějí albánští teroristé, později bojovníci za svobodu, později členové oficiálních kosovských policejních jednotek, pak zase teroristé pro změnu v Makedonii. Ti zkrátka jediní nepáchali násilí! Nebo je to spíš proto, že byli na naší straně barikády – a naše armáda je přece vždy nevinná?

NATismus Tomáše Halíka či našich evangelických kaplanů může být stejně nebezpečný jako nacionalismus či internacionalismus. Problém je v tom, že toto nebezpečí včas nerozeznáme. Úlohou církve ve společnosti je být jejím svědomím. Pokud se však začíná příliš paktovat s armádou, tato citlivost mizí a začne se ospravedlňovat násilí, které armáda páchá. Klasickým příkladem je podpora, kterou církve daly NATO při bombardování Jugoslávie.

Nedávno zemřelý doktor Šámal z Detroitu, přední specialista na rakovinu, mně jednou vysvětloval, jak eticky problematické je použít vědeckých výsledků, kterých bylo dosaženo za války výzkumem na lidech: „Tím, že se tyto výsledky použijí, ospravedlní se něco nemorálního – a kde mám pak záruku, že se některý z mých žáků jednou nepokusí dělat vědu podobným způsobem? Možná, že někomu krátkodobě pomůžu, ale dlouhodobě to může mít tragické následky.“

Vzpomeňme jen, jak záporný etický dopad na společnost měl Klausův „geniální tah“ uznat vekslácký kurs jako oficiální. Vekslák byl oproti hloupému poctivci ohodnocen, a výsledkem bylo, že si lidé pletli „tunelování“ s podnikáním.

Můj spolužák T. se stal milicionářem. Kdosi mi v roce 1988 poslal výstřižek z novin o tom, jak si pochvaluje, že dostává správný záhul, když se mu ten samopal v ruce hází… Byl to jeden z tisíců článků, kterými nás tehdejší redaktoři (mezi nimi i proslulý džentlmen z BBC Jiří Hodač) zásobovali. Bylo mi z toho smutno.

Když jsem letěl nedávno do Bratislavy, dostala se mi do ruky Mladá Fronta – Dnes z 1. června 2001. Tam vidím na podobném obrázku vojenské kaplany v maskáčích a nad tím nadpis Kaplani hledali na cvičení i odlišnost víry. Redaktor Tomáš Blažek píše: Při nácviku náhlé střelby při přesunu v lese kaplani zareagovali tak, jak přísluší. „Plácli sebou na zem a nikdo ani necekl. Velitel nás pochválil, protože nikdo nebyl vidět,“ usmívá se kaplan Ruml. Bylo mi z toho opět smutno.

Jistě, vojenský kaplan může i pomoci někomu ve stresové situaci. Tak byla zdůvodňována tato instituce. Ve skutečnosti má voják za úkol plnit rozkaz. Znamená to, že nemá mít svědomí nebo ho musí potlačit na minimum. A pokud by se při zbombardování civilního objektu přece jen nějaká ta výčitka, nějaké to hryzáníčko objevilo, tak je pan farář přece umlčí svou přítomností a vysvětlí, že to bylo nutné.

Jenže doba se mění. Za šest týdnů jsem při cestě zpátky opět dostal Mladou frontu – Dnes. Změna spočívala v tom, že byla barevná. Otevřu ji a tentokrát to již není krátký článek s černobílou fotografií, ale pěkná dvoustránková reportáž od Jana Rýdla Česká armáda cvičí polní kaplany v záloze: Buď vůle tvá i v maskáčích. Pro změnu dvakrát trojice zpívajících farářů barevně, a když jsem se večer ještě dověděl, že sobotní rozhlasové Doteky víry vedla Eva Hůlková s katolickým vojenským kaplanem páterem Holubem, měl jsem pocit, že je opět, jako před dvaceti léty, na čase říci: „Tudy cesta nevede!“ Církev je zde proto, aby ukazovala jinou cestu než cestu násilí, ať je to Boží církev v Ontariu nebo jakákoliv církev v ČR. Nechci se dožít okamžiku, kdy si nějaký teolog bude pochvalovat, že se mu ten samopal v ruce hází… a nesmrtelný Jiří Hodač v jiném vydání o tom bude dělat reportáž, tentokrát třeba pro televizi.