Když se někomu děje křivda, je třeba vzít ho v ochranu. I když je to darebák…

Petr Uhl, Dělal jsem, co jsem považoval za správné

„Stále se považuji za marxistu, ale lidsky, ba ani politicky to pro mě není nijak důležitá věc. Víc se cítím novinářem, Pražákem, otcem čtyř dětí. Marxista jsem podobně, jako jsem ateista, bezvěrec či Evropan, český občan či důchodce. Marxismus je pro mne přístup k životu. Marxista je spíš než politické označení filosoficko-ideologické, já se cítím marxistou nejen proto, že mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti lidí, ale i proto, že se stále snažím uplatňovat historické a dialektické uvažování,“ říká o sobě Petr Uhl v knize rozhovorů Dělal jsem, co jsem považoval za správné, která vznikala ve spolupráci se Zdenko Pavelkou mezi lety 2011 až 2013 a na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Torst.

Bezmála šestisetstránková publikace nás provádí životem disidenta, politika, novináře a levicového intelektuála Petra Uhla od jeho dětství až po současnost. Protože Petr Uhl je osobnost veskrze politická, kniha je zároveň dějinami československé společnosti druhé poloviny 20. století a vzpomínání je zde zároveň kritickým promýšlením a hodnocením. O jeho osobním životě se dozvídáme většinou spíše mimochodem. Kromě dětství a dospívání projdeme s Petrem Uhlem jeho členstvím v Hnutí revoluční mládeže, které na konci šedesátých let kritizovalo režim zleva, jeho aktivitou v Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, devíti lety kriminálu a členstvím ve 4. internacionále. V druhé části, která se věnuje polistopadovým událostem, zastihneme Uhla jako ředitele ČTK, zmocněnce pro lidská práva Zemanovy vlády nebo člena Strany zelených. Zdenko Pavelka tím vším provádí čtenáře citlivě a poučeně. Nicméně někdy se čtenář neubrání dojmu, že se se svými otázkami zastavil jaksi na půl cesty. Když už visí ve vzduchu to nejzajímavější, další otázka nepřijde. A to se netýká žádných osobních pikantností, ale například vývoje Uhlova osobního postoje ke křesťanství, ve kterém hrál významnou roli také evangelický farář Tomáš Bísek. Čtenář z křesťanského prostředí zalituje, že se o Uhlově vztahu ke křesťanství, ale i o tom, jakou mělo pozici v disentu, nedozví víc. Kniha je navíc členěna zároveň chronologicky i tématicky, přičemž občas není zcela jasné, jaké kritérium má přednost. Orientace v textu je pak někdy obtížná, mnoho témat se opakuje a přitom často zůstáváme na stejně základní úrovni. Radost naopak udělá fotodokumentace, jmenný rejstřík a především výběr z Uhlovy publikační činnosti, kterými je kniha doplněna. Samotný obsah rozhovorů, Uhlovy postoje a myšlenky, těžko umožňují nezaujaté čtení. Historie a vzpomínka jsou zde, jak už jsme řekli, politikum. Člověk musí k Uhlovým názorům zaujmout postoj, nebo se s ním i v duchu hádat. Nejnáročnějším a zároveň nejzajímavějším čtenářským soustem je Uhlovo hodnocení minulého režimu (který Uhl nenazývá komunismem, nýbrž byrokratickou diktaturou KSČ). Petr Uhl, který před rokem 1989 strávil devět let v kriminále jako vězeň svědomí, byl a je zároveň odhodlaným bojovníkem proti lustračním zákonům, zákonu o třetím odboji, Ústavu pro studium totalitních režimů a obecně antikomunistickým postojům. To ovšem nijak nezmírňuje jeho kritičnost k minulému režimu. Oba postoje nechápe jako rozporné, ale naopak jako konsekventní.

Dalším podnětem, který kniha nabízí, je otázka, co to v obecnějším měřítku znamená politicky myslet a jednat. Uhl, ač pro své marxisticky orientované názory chápán často jako extrémista, ve skutečnosti v mnoha směrech dialekticky vyvažuje extrémní póly politiky. Snaží se být praktickým politikem, který vždy zkoumá konkrétní možnosti politického jednání a zároveň se brání sklouznout k pragmatické technologii moci. Odtud také jeho převažující odstup od politických stran, podtržený hořkou zkušeností s krátkým působením ve Straně zelených. Uhl se snaží důsledně promýšlet ideologické základy svého politického myšlení, ale zároveň se brání dogmatismu. O tom svědčí i jeho dlouhodobá úzká spolupráce s pravicovým katolickým konzervativcem Václavem Bendou.

Jedna z věcí, které mohou být naší inspirací i dnes, je Uhlův vztah k právu. Jako důsledný levičák má cit pro rovnost a sociální spravedlnost, to však neumenšuje jeho vztah k důležitosti ústavního pořádku. Kniha nese název Dělal jsem, co jsem považoval za správné.

Co chápe Petr Uhl jako správné, může ilustrovat tento citát, který zároveň platí stejnou měrou pro jeho angažovanost před i po roce 1989:

„Můj základní postoj byl tedy právní a občanský. Když se někomu děje křivda, je třeba vzít ho v ochranu. A to i když je to zločinec a darebák.“

Petr Uhl, Dělal jsem, co jsem považoval za správné
Torst 2013, 600 str., ISBN 978-80-7215-466-1