Církev se pokouší obnovit práci v sboru v Ústí nad Labem. O tom, jak se to daří, jaké jsou potřeby regionu i práce v tomto místě, jsme v Bělči na rodinné rekreaci hovořili s farářem Tomášem Junem. Do rozhovoru se příležitostně zapojili i manželka Martina, člen sboru Martin a Jiří Šamšula, Tomášův kolega z Litoměřic. Rozhovor připravil Tomáš Trusina.
Když církev zřizovala tzv. podporované místo v Ústí nad Labem, co od toho čekala? Resp., s jakým „posláním od církevní vrchnosti“ jsi tam šel?
Hlavní myšlenkou bylo, že Ústí nad Labem je místo, které by sbor mít mělo. Je to veliké město s potenciálem, a taková místa se přece neopouštějí. Ústí přitom bylo dlouhou dobu opuštěné, sbor tam v podstatě reálně zanikl. Bylo jasné, že je s tím potřeba něco dělat, co si kdo myslel, nevím. Spíš myslím, že to bylo v modu „zkusíme to, a uvidíme“. Hodně často se lidé strachovali, abych tam nezkolaboval, nevyhořel atd. Tomáš Matějovský, náš senior, během instalace řekl v kázání něco na způsob, že Ústí je legendární nejhorší sbor v církvi. Já to tak nevnímám, pro mne je to spíš náznak strategického uvažování, že v církvi jsou místa, která by se mohla stát „regionálními centry“. Jsou přirozenými populačními centry, je tam vyšší hustota osídlení. A kde jsou lidé, může být i církev.
Máš svůj vlastní pohled na to, proč to s tím ústeckým českobratrským sborem v nedávné minulosti dopadlo tak, jak to dopadlo?
Bude to ryze subjektivní. Podle toho, čeho jsem se dopátral u pamětníků i ve sborových materiálech, je to víc věcí. V tom sboru se potkalo několik silných osobností, které ten sbor skutečně táhly. Desítky let. A v rozhodující moment neproběhlo předání víry a práce další generaci, takže s lidmi, kteří byli u začátků po r. 1947, ten sbor také v 90. letech skončil. V severních Čechách tvoří sbory daleko víc jednotlivci, a mladší následovníci, kteří práci ve sboru převzali, se spálili. Je to problém silných osobností, které se nedokážou dohodnout na nějaké vizi. V 90. letech sbor už jen přešlapoval. Odpovědnost se hází na poslední farářku, ale nelze vinit jenom ji. Přestože udělala nějaké boty, šlo o celou kaskádu věcí.
Dalším problémem je určitá pýcha, lpění na stávajícím majetku a neschopnost strategického uvažování. Sbor se oddlužoval na personálním fondu (a snad i na Jeronýmově jednotě). To byly viditelné dluhy, ale hlavní jsou ty neviditelné – máme faru, obří kostel (spolu s husity) a pak kostel v Trmicích, které nemají daleko k vyloučené lokalitě. Nemovitosti představují zátěž skrytých dluhů v desítkách milionů. Nečekal jsem, že když se zřizuje podporované místo, narazím právě na tohle. Šanony v kanceláři, obsahující desítky vyřízených i nevyřízených žádostí o prostředky na opravy budov, svědčí o tom, že sbor veškerou energii věnoval na opravy a na nic jiného mu nezbyla.
Zpět k přítomnosti. Nakolik se výše popsané očekávání církve kryje s realitou, jak jsi ji za tři roky poznal?
Povolal mne synod, a tak se zodpovídám synodu a synodní radě. Oni to (z logiky věci) vidí zdálky. Líbí se jim, že se sbor oživil (bylo by blbý, kdyby ne).
Konkrétně v jakých oblastech?
K těm čtyřem babičkám přibylo za první dva roky, než to covid přibrzdil, dvacet lidí. Proběhlo 14 křtů (jeden z pokřtěných tu s námi sedí). Snad se dá říct, že se tvoří jádro sboru. Spousta lidí do sboru ale jenom „nakouklo“. Jejich individualizované zbožnosti asi nevyhovuje, že si nemohou bez povšimnutí přijít jednou za půl roku sednout do kostela a pobýt tam s Pánem Bohem, ale že sbor obnáší i vztahy – a na těch se musí pracovat. A navíc sbor s tím, co jeho život obnáší, občas očekává i jinou práci, včetně fyzické. Občas se po člověku chce, aby se něčeho účastnil navíc… Ne všichni to kvitují a ne každý se v tom najde.
Ale i když zdejší veřejnost nevěděla, že tu je evangelická církev, a nevěděla o tom dokonce ani ekumena, nyní si už ledaskdo všiml, že tu evangelický sbor je a má faráře. Byť toho zatím využívají hlavně matriky (dost dělám svatby). V ekumeně rádi spolupracujeme s Církví bratrskou. A pracujeme i mimo sbor, v oblasti charitativní.
Jaké sociální pozadí mají lidé přicházející do sboru?
Různé. Lidé, kteří mají uspořádaný vlastní život a rodinu, jsou schopni napnout svou energii jinde. Ale potom jsou tu mraky lidí, kteří hledají, ale když přijdou do sboru a vidí, že sám ten sbor zápasí o vlastní existenci, odradí je to. To se stalo vícekrát. Lidé potřebují posilu – ale když jim ji nemůžeš poskytnout, protože jsi sám zapikolovanej a vyčerpanej tím, že řešíš úplný „blbosti“, nejsi schopnej dát to, co jako křesťan dát máš. Taková situace pak neumožňuje práci církve, ale jen sebezachovávání.
Přitom zjišťuji – vědomí, že něco dělám pro druhé, ne jenom abych naplnil svou spirituální nádobku, může dát životu obrovský „drajv“…
Ty přesahy mne zajímají. Do jakých oblastí ses vydal?
Bylo mi jasné, že se musím seznámit s lidmi, kteří Ústí rozumí. Někdy jsem se možná spálil, ale přesto to byla cenná zkušenost. Poměrně rychle jsem se seznámil s Karlem Karikou, místostarostou části Ústí-centrum. Vařil pro bezdomovce jednou týdně 100 porcí polévky. Sám. Byl z toho docela vyždímanej, a já mu řekl, tohle nemůžeš dělat sám, to budou dělat církve. A stala se z toho sborová aktivita. Už dva roky jednou za měsíc vaříme, a navíc se mi to podařilo předat, takže už si to organizují lidé ve sboru sami.
Nově vznikající komunita to tedy vzala za své…
Mnozí to tak cítí. Sám zdůrazňuji, že se nevěří jen slovy, že tomu má člověk věnovat čas a síly. Nezištně, i když víš, že ti to ten člověk nijak nevrátí. Masivně jsme se zapojili i do Krabice od bot. Sbor funguje jako sběrné místo, a distribuovali jsme i 500 a víc dárků. Občas jsme darovali nějaké oblečení, nebo jsme dělali sbírku pro zdravotníky. Dalo by se dělat i víc, ale ne na všechno je síla.
Jste v kontaktu s dalšími lidmi, kteří organizují místní kulturu nebo se věnují sociálním aktivitám?
Jsme, i když to má spíše podobu individuálních kontaktů. V kulturní oblasti spolupracujeme s místním muzeem, se spolkem Collegium Bohemicum, pečujícím o česko-německé vztahy. Byli nadšeni z myšlenky, že bychom v trmickém kostelíku zřídili památník odsunuté církve, ale my na to momentálně personálně a finančně nemáme.
A s Milionem chvilek (připomíná manželka Martina.)
Asi dvakrát jsem na jejich akci vystoupil. Udělal jsem teď dotazník ve sboru a zjistil, že některým lidem vadí, že se vyjadřuji i politicky. Přece jen jsme ale církev Milady Horákové, Boženy Komárkové, chartistů a Nové orientace, a tak si v tomhle pojedu dál, i když se to některým lidem líbit nebude. Ale doufám, že jim to dokážu nějak vysvětlit.
Má smysl, aby se ten sbor stal do budoucna prostorem, kam by se lidé aktivní v sociální či kulturní oblasti mohli chodit duchovně občerstvit, vyměňovat si nápady, dodávat si odvahu, popř. ujišťovat se, že jejich nasazení má smysl?
To by se mi líbilo, ale v Ústí jsem pořád outsider, a tyhle věci už tu dávno běží. Ty lidi se už mezi sebou znají – a ke specifikům severu patří jistá nedůvěřivost. Aby mezi sebe hned někoho vzali do party, není tak obvyklé, jak jsem zažil jinde v Čechách a na Moravě. Poslední rok, co byl covid, tenhle aspekt života sboru navíc scházel na úbytě. Předtím se tito „přátelé sboru“ potkávali, když jsme grilovali apod. Mělo to i jistou pastorační podobu. Potenciál tu vidím, ale zatím zcela nevyčerpaný.
A školy?
Nabízet tady vyučování náboženství se nesetká s ohlasem. Na UJEPu (Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně) je kaple, ale tam se to vzalo za špatný konec. Začalo to jako katolická aktivita, kterou se nepodařilo překlopit na ekumenickou.
A především, musel bych tam s těmi studenty žít, trávit čas, chodit do hospody… Jsem v kontaktu s některými pedagogy, ale sama UJEP, resp. Ústí jako univerzitní město, je ve vztahu ke sboru přeceňovaná veličina. Není tu sbor s vysokoškolskou mládeží, kam by se studenti odjinud mohli zapojit. UJEP navíc bývá místem druhé volby, kam studenti přijedou v úterý a ve čtvrtek odjedou.
Jiří Šamšula – když na synodu padlo „Ústí“, ozýval se „sociologický argument“, že je to univerzitní město… Co to o nás vypovídá? Že jsme především intelektuální církev? Ale pokud jde o jiné stránky regionu – podívejte se to Ústí, ta chudoba, ten binec, rasismus, sociální napětí, tam bychom měli jít sloužit… – to na synodu nikdy nepadlo.
Tomáš: Toho, co by šlo dělat, je nepřeberné množství, ale moje vize pro ten sbor je ještě jiná.
A to?
Za čtyři roky neuděláš sbor. Kdybychom měli jistotu, že můžeme zkoušet „mimosborové aktivity“ alespoň deset či patnáct let, pracovat v okruhu otevřeném lidem mimo církev, navazovat přátelství, tak to by byla úplně jiná pozice. A my teď máme čtyři roky, a za tu dobu se buď musíme zbavit baráků, nebo na ně sehnat deset mega, abychom touhle zátěží nebyli svázaní ve chvíli, kdy církev řekne – došly peníze, musíte začít platit personální fond.
A rýsuje se možnost, jak se z tohoto břemene vyvléct?
S Červeným kostelem je to složité. Jsme spoluvlastníky s husity, kteří chtějí zachovat status quo… Spolupráce, vzhledem k zdlouhavosti rozhodovacích procesů je komplikovaná, hromosvod řešíme půl roku. Čím blíž je člověk životu sboru, tím víc vidí, jaký problém budovy představují. Pokud se finance, čas a agenda při správě sboru musí věnovat budovám, je to hrozná brzda. Jistě, kostel jako stavba přináší do zbožnosti jednotlivce určitý rozměr navíc, ale je otázka, je-li potřeba takovou nemovitost vlastnit…
V Trmicích jsme plánovali službu Diakonie, ale zřejmě z toho nic nebude, protože ty investice jsou vzhledem k ne utěšenému stavu objektu tak brutální, že to není možné. Snažíme se nabídnout je komukoli, obci, kraji, kdo pro to bude mít rozumné využití.
Ale Diakonie bude, vznikne na faře v trochu menším měřítku. Zatím začneme s chráněnými dílnami. Ty mají návaznost na trh práce. Kdežto služby navázané na komunitní plánování jsou „rozebrané“ mezi ostatní poskytovatele. Zaštítí to Diakonie Litoměřice, dodají „know how“, přičemž spoléhají na dobrovolníky z našeho sboru.
A je to spoléhání reálné?
Zatím úplně ne, ale rád bych, aby do budoucna sbor pokračoval tímhle směrem. Přece jen, opravování budov nenese tolik tu zvěst :-) Hezký baráky odráží spíš jakousi teologii prosperity.
Nespočívá ale teologie prosperity spíš v tom, že si neklademe otázku, jak jinak může být církev prospěšná nouzím konkrétních lidí v konkrétním místě…?
Vidím to jako problém celé církve, nejen jednotlivých sborů. Když se zeptáš lidí na okraji či za okrajem církve, co je oslovuje, kvitujou vlastně celkem logicky aktivity „necírkevní“, nesborové – pomoc, péči, třebas i ty polívky… Někdy slyším, že je to záležitost charity, ale měl by (podle bible, Ježíše) v tom být nějak nasazený každý křesťan. Není tu jen model (dnes už institucionalizované) diakonie. V Ústí je pro tuhle službu nepřeberné množství výzev.
A přitom nad námi visí Damoklův meč, že jednou budeme muset začít platit personální fond… Na posledním jednání se synodní radou padlo, že synodní rada podá v roce 2022 (kdy vyprší první 4 roky podpory) návrh synodu na prodloužení podpory pro kazatelské místo v Ústí o další dva roky, přičemž 6 let je dle současných řádů maximum. Ale 6 let, z toho navíc rok a půl s covidem, asi nebude stačit, přestože jsou ve sboru lidé nesmírně až neuvěřitelně finančně obětaví. Ale obávám se, že to nebude stačit, pokud v té době budeme muset dál táhnout naše kostely.
Martin: Teď vidím degres – jak ustala osobní setkání, příležitostní členové a ti, kdo se účastnili jen něčeho, se zase sboru vzdálili. A za druhé – máme nastartované projekty, ale na sbor, který by si měl platit personální fond, nás je málo. Sborový „kmen“ je zatím kmínek, který by se mohl lehce zlomit, kdyby musel snášet přílišnou zátěž.
Tomáš: Lidé, kteří jsou u toho blízko a vidí do toho, prožívají intenzivně tuhle křehkost.
Z čeho máš radost – a co se ti do budoucna jeví perspektivně?
Radost mám skoro ze všeho. Po příchodu před třemi lety jsem si říkal, bude tady za tři roky aspoň 10 lidí, když je jich teď pět? A to se přitom obrátilo neuvěřitelně rychle. Čtrnáct křtů, z toho jen tři děti, zbytek dospělí jednotlivci. Před covidem na bohoslužbách skoro třicítka lidí. Jen bylo typické, že to nejsou rodiny, ale jednotlivci. Taky mě těší, že mnozí lidé jsou obětaví, chtějí se zapojovat. Fajn je, že se už o sboru ví, a že se snad i stává (aspoň dočasně) útočištěm. A poznal jsem tu spoustu lidí. Ukazuje se, že práce tady má smysl a i dosud vykonaná práce k něčemu byla. A moje perspektiva, a to i dlouhodobá, je jasná. Snad i proto, že je mi nabízen rozšířený úvazek kaplana v nemocnici a mám tak teoretickou „zálohu“: Sbor bez kostelů, farář v nemocnici na částečný úvazek jako kaplan, pak to dáme i bez podpory povšechného sboru.
Martino, jak to prožíváš jako Tomášova manželka?
Prožíváme to spolu dost intenzivně každý večer. K bydlení na faře patří, že člověk o všem ví a všechno to spoluprožívá.
A je to pro rodinu zátěž, nebo je fajn, že v něčem takovém můžete žít?
Napůl. Ze začátku jsem to brala tak, že jsme věděli, do čeho jdeme, a tak jsem to přijímala. Ale asi jsem nečekala, že to bude trvat tak dlouho. Čekala jsem trvalejší progres, ale covid to teď naboural a vlastně se už potřetí začíná znovu. Ale výsledky práce vidět jsou. Tak mám naději, že to padne do úrodné půdy a bude to dál růst.
Jak konkrétně by mimo financí měla vypadat solidární podpora celé církve, aby pro vás byla pomocí?
Martina: Kdyby se přistěhovaly třeba dvě rodiny :-), možná by stačila i jedna. V Ústí je levné bydlení…
Tomáš: Děláme si legraci, ale tohle by pomohlo. Chybí lidé se zkušeností z funkčních sborů církve. Sborový život táhnou lidé, kteří jsou v něm jen chvíli, nemají žádnou návaznost na ty, kdo ve sboru pracovali v předchozích etapách.
Zároveň by nám opravdu hodně pomohlo, kdyby církev uvažovala strategicky až do té míry, že by rozvoji pomáhaly „církevní instituce“ (nemyslím ale seniorátní výbor, který toho má už dost) – třeba tím, že by se nám nějaké provozní oddělení staralo o baráky, abychom se v tom nemuseli plácat sami. Nebo kdyby fundraiseři nefungovali jen jako konzultační oddělení, které dohazuje tipy, ale mohli ty granty i napsat. Prostě neposílat na misijní místo jen faráře s rodinou, ale vytvořit mu „bázi“, podpůrný tým, kde najde všechno, co potřebuje. Ulevit farářovi i vznikajícímu společenství, aby se nevyčerpávali řešením toho (shora zmíněného) „provozu“.
A jako nejdůležitější projev sounáležitosti vidím povědomí o tom, že jsem český bratr, a je jedno, zda jsem z Moravče, Bělče, Valašska, Ústecka… Má-li církev zůstat církví, ne jen kongregací samostatných sborů, nemůže si každý sbor hrát na svém písečku, soutěžit o zdroje a o faráře.
Mám sen, že si církev vezme zkoušené regiony – severní Čechy (ale západní a jižní, tedy bývalé Sudety, nejsou na tom o moc líp) za své, každý člen osobně. Když mi víra dává smysl, nevěřit jen pro sebe, ale chtít jí umožnit v církevní podobě, poskytnout jako dar i lidem třeba právě v tom šíleně zkoušeným regionu severních Čech. Protože tam to potřebujou, tam jsou bitý. Kašle na ně stát, instituce, lidé odsud odcházejí, není tu patrné skutečné zlepšení. Pojďme to vzít za své dílo: Dělejte to tam, my vám fandíme a chceme vás podržet. Nemusíte řešit peníze a budovy, my za vás poneseme určitý díl toho břemene praktického fungování.
Vychází z toho i dopis, který jste psali?
Vychází. Ústí nemůže fungovat odděleně od zbytku seniorátu. Pokud si někdo myslel, „zachráníme Ústí, zbytek necháme padnout“, tak to nejde. Čím víc sborů se slučuje dohromady, tím víc „instituční zátěže“ přibude. Navíc sloučení sborů nefunguje jako „sjednocení“, spíš jako „průnik“. A sloučit se např. s Děčínem by znamenalo další kostel, kde jen oprava schodiště stojí miliony…
ČCE se za posledních 30 let mění z církve lidové v církev na pochodu, jen s baťůžkem na zádech – byť o tom nejsme zvyklí takhle uvažovat a mnozí věnovali celoživotní energii jinému modelu. Severní Čechy jsou toho laboratoří. A ti posílení se možná jednou dokážou stát posilou těm, kdo takovou proměnou budou procházet později.
O našem seniorátu rozhodně platí, že se musíme zbavovat těch zátěží, které životu církve neslouží, abychom mohli působit jako církev. Nesnažit se být „památkáři“, abychom si mohli občas zajít zameditovat do poloprázdného kostela, ale vystoupit mimo kostel, přiblížit se lidem, potřebným, bližním. Láskou, nezištnou službou. Vždyť víra není jen o mém vztahování se k pánubohu v kostele, ale také k pánubohu v člověku. A v tom severočeském regionu je to zatraceně potřeba.