Kdyby to nebyla řeč a slova

Číslo

PKP 06/2008: Žalm 19 v překladu Petra Pazdery Payna

Žalm 19

Ke zhudebnění, píseň pro Davida

Nebesa vypovídají o Boží vznešenosti,

obloha nese jeho rukopis,

den po dni se ujímá řeči,

noc za nocí se dává poznat.

Kdyby to nebyla řeč a slova,

naslouchat jejich hlasu by bylo k ničemu.

Znějí po celé zemi,

ba na samé hraně světa promlouvají.

Slunci tu poskytl příbytek,

jež vystupuje ze své ložnice jako ženich

a bujaře jak závodník běží po své dráze,

vyrážeje z jednoho okraje nebe

koulí se na druhý,

před jeho žárem zahalení není.

Dokonalý je zákon Nejvyššího,

zahojí duši,

poselství Nejvyššího je spolehlivé,

takže i hlupáka umoudří,

řády Nejvyššího jsou pravé,

vlévají do srdce radost,

příkaz Nejvyššího je čirý,

prozařuje vidění,

bázeň před Nejvyšším je posvátná,

nepomíjí,

výroky Nejvyššího jsou pravda,

tak jako on jsou spravedlivé,

cennější jsou nad zlatou rudu a zlato,

sladší než med a strdí přímo z plástve,

vždyť tvůj služebník je jimi osvícen,

jestliže je zachovává, všechno se mu zdaří.

Kdo rozpozná špatnost?

Od skrytých pohnutek mne očisť!

Rovněž před zlou vůlí zdržuj svého služebníka,

ať už mě neovládá!

Pak budu dokonalý a očištěn od vší zpupnosti.

Ať řeč mých úst dojde u tebe přijetí

a přemítání mého srdce tvé pozornosti,

Nejvyšší, skálo má a vykupiteli!

Poznámky:

Překlad je určen spíše necírkevnímu čtenáři, pročež jsem použil nekonvenční a nekonkordanční ekvivalenty slov, např. vznešenost místo sláva, Nejvyšší místo Hospodin, poselství místo svědectví, zpupnost místo nevěrnost (tak ČEP: prost nevěrnosti – trochu skřípající dvojí zápor). Jde mi o plynulé a srozumitelné čtení celku. Žalm se vyznačuje jistým univerzalismem, proto jsem se snažil zachovat jeho slavnostní tón a též jsem – v kontextu výšek a konců nebes, putujícího slunce, obrazu skály jako titulu Božího – opět zvolil pro tetragram enigmatické označení Nejvyšší (viz debata v PKP 2007 únor, březen).

Skrze kosmos i nomos, v přírodních i morálních zákonitostech se vyjevuje logos. Tento logos hovoří o Bohu, arciže je jeho projevem. Od prvních veršů je navozeno „vypravování Boha“. Adresátem promluvy je smrtelník, Boží služebník, žalmista v 1. osobě, který naslouchá, resp. poslouchá a chce být vnitřně očištěn, tak aby v nadějí na vyslyšení ze strany Nejvyššího mohl též sám promluvit.

nese jeho rukopis – místo doslovného „oznamuje dílo jeho rukou“, v kontextu metaforiky Božího sebesdělení.

Kdyby to nebyla řeč a slova, naslouchat jejich hlasu by bylo k ničemu – verš 4. beru jako provázané souvětí, jemuž rozumím v kontextu toho, co předchází i následuje, pozitivně; BKr rovněž chápe výpověď pozitivně: není jazyka, v němž by se nemohl hlas nebes vyjádřit; ČEP mimo kontext pojímá verš jako tři vzájemně se umocňující negativní výpovědi, přičemž implantuje slovalidská a takový: „Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.“

bázeň před Nejvyšším je posvátná – podle slovníku jde v první řadě o kultickou čistotu, BKr a ČEP užívají holého výrazu čistá.

Kdo rozpozná špatnost – užité podst. jméno chápu oproti BKr (poblouzení) i ČEPu (bludy) etičtěji, podle slovníku jde najmě o chyby v jednání, zatímco bludy (popř. poblouzení) jsou spíše omylem, za nějž člověk mnohdy ani nemůže, chybou poznání, porozumění, vnímání, mínění, učení.

Od skrytých pohnutek… Rovněž před zlou vůlí – dvojina obratů postihuje nevědomou i vědomou motivaci hříchu; zde jsem zajedno s BKr, zatímco ČEP se zásadně odchyluje (viz ČEP – vv. 13 a 14).