Po vypuknutí války na Ukrajině se nejen v Evropě, ale dokonce i vůči pomoci druhým jinak velmi uzavřené České republice stalo něco neskutečného: pevnost se otevřela lidem prchajícím před válkou a státy, instituce i jednotlivci se kromě vyvěšování vlaječek dali často i do tvrdé práce, aby pomohli tam, kde bylo třeba. Ozývaly se hořké hlasy těch, kdo nedokázali vyhnat z paměti, jak (nejen) česká společnost selhala v roce 2015 na vrcholu uprchlické krize, kdy se k lidem prchajícím ze severu Afriky a Blízkého východu postavila naopak velmi jednoznačně nesolidárně. I když jsem si ten kontrast uvědomoval, byl jsem vděčný, že se naše společnost dokázala probudit aspoň teď – pozdě, ale přece – a nabídnout pomocnou ruku tam, kde je třeba.
Brzy se ale ukázalo, že i tady je náš český (respektive středoevropský, respektive evropský) altruismus omezený: pod nejrůznějšími záminkami se hledaly způsoby, proč a jak nepomoct romským uprchlíkům a uprchlicím. Kódovým označením pro etnicky nevyhovující lidi v nouzi se stalo údajné maďarské občanství. Česká vláda, jejíž postoj nejen k válce jako takové v geopolitickém smyslu, ale právě i vůči lidem na útěku z Ukrajiny působil zpočátku překvapivě sympaticky a inspirativně, už navíc zpřísňuje podmínky pro jejich přijímání, přestože válka pokračuje.
Jak s tím souvisí rybářská loď potopená – dost možná s aktivním přičiněním řecké Pobřežní stráže – 14. června jihozápadně od řeckých hranic, na níž zahynulo přes 600 lidí prchajících před válkou, přírodními katastrofami, chudobou a útlakem? Podíl české vlády na tomto zločinu je jen nepřímý – spoluutváří pohraniční politiku Evropské unie, jejímiž jsme členy. Velmi názorně se tady ale ukazuje, jak bolestně různou hodnotu může mít lidský život. Jestli je možné mluvit o nějakých „evropských hodnotách“, veškeré jejich možné zdroje od antické filozofie přes křesťanství až po osvícenský humanismus říkají něco jiného: každý lidský život je důležitý, každý lidský život si zaslouží ochranu. To ale není celá pravda o Evropě. Přinejmenším stejně nedílnou součástí našich evropských dějin jsou i koloniální výboje, rasové teorie nezřídka stavěné i na náboženských základech, stovky let týrání a ponižování lidí, kteří se provinili v zásadě jenom tím, že měli tmavší kůži než my.
A dokud bude míra naší solidarity takhle nápadně korelovat s barvou kůže těch, kdo jsou na ni odkázáni, budou tyto dějiny živější a aktuálnější, než jsme ochotni si připustit.