Kdo je náš: Dvakrát tři Janové

Při studiu teologie na Komenského evangelické fakultě v období před Pražským jarem roku 1968 jsme zažívali rozšiřování společenského prostoru. V té době jsem byl jirchářským studentským společenstvím zvolen prefektem. Mým úkolem bylo také být přítomen poradám učitelů a ostatních pracovníků fakultní rady. Politické rozvolnění napomáhalo otevírání nových témat. Jeden z odsunutých problémů připomněl profesor Rudolf Říčan. Vzpomínám, jak sdělil kolegům: „V padesátých letech byli fakultou nominováni doktory teologie dva faráři ČCE v činné službě. Následně však řádné a všeobecně vysokoškolsky uznávané rozhodnutí fakulty bylo zmařeno zamítnutím státní správy. Nebylo řádně zdůvodněno. Proto vás, vážení bratří, vyzývám k novému podání. Jde o napravení staré křivdy.“ Na výzvu reagoval jeden z profesorů F. M. Dobiáš: „Já jsem si, milý kolego, obě práce znovu prohlédl a shledal, bohužel, že jsou na úrovni druhé státní zkoušky při ukončování řádného studia. Navrhuji celý problém přejít.“ Na to odpověděl prof. Říčan: „Ale, bratře! Vždyť přece vůbec nejde o nové posouzení jejich prací. To provedli a svým rozhodnutím uzavřeli naši fakultní předchůdci. Jde pouze o napravení staré křivdy.“ Rezolutním vystoupením zpravidla zdrženlivého profesora historie, známého svou akademickou přísností, ale také nesmlouvavostí v otázkách spravedlivosti jednání, byl problém uzavřen a oba bratři byli po letech dodatečně jmenováni doktory teologie.

Rozpomenutí mne přivádí k podnětu Spolku evangelických kazatelů (SPeK). Před několika lety SPeK po rozhodnutí své valné hromady doporučil Evangelické teologické fakultě navrhnout Karlově univerzitě, jíž je fakulta součástí, jmenování tří Janů, a sice Jana Čapka, Jana Dusa a Jana Šimsu čestnými doktory teologie. Vypracované podání doprovázelo řádné zdůvodnění takového kroku. Bylo potěšující vnímat, že nám stojí za to tři z řady našich kazatelů a kazatelek, kteří odevzdali notnou část života našim sborům, takto ocenit. Ukázalo se však, že řád Karlovy univerzity něco takového neumožňuje. Tím prozatím vše skončilo, zklamáním mnohých a nadto i bolestí nad úmrtím Jana Šimsy.

Rozpomenul jsem se po létech na vzácný odkaz důslednosti pana profesora Říčana. Myslím, že dnes, kdy najdeme příklady prosazování a vynášení sebe sama, je dobré poukazovat na ty, kteří nás zcela bez ohledu na mzdu či pochvalu vedli a jejichž odkaz nám pomáhá. Důvody neusilovat o vlastní uznání mohou být nejrozmanitější a vědomí, že všichni žijeme a padáme z vůle milostivého Pána všech, tomu může napomáhat. Nemáme my však spíše mobilizovat své vědomí sebe (poslední dvě slova je ovšem možno vyslovit v obráceném pořadí a pak spojit) evangelických kazatelů a uvážit, jakým způsobem by pro SPeK bylo vhodné již vyslovené uznání formálně projevit? Náhle přede mnou znovu stojí můj milý bratr profesor Říčan se slovy: „Cožpak sami nemůžete něco podniknout, nač sami s dobrou vůlí stačíte?“ A já si již sám dodávám: „To neumíme po vlastním rozhodnutí vyjádřit jiným způsobem svůj vděk těm, které jsme sami nominovali? Nač vlastně čekáme?“

A ještě poznámka. Ve Skotsku jsme shodou okolností poznali a přijali do svých srdcí také tři Jany: Nejprve Johna Bella, faráře – teologa a liturga, tvůrce písní, které plní nové vydání skotského zpěvníku, vedoucího skupiny Wild Geese, Divoké Husy. John vydatně slouží po skotských i dalších anglicky mluvících sborech. Dalším je John Harvey, celoživotní sborový farář – pastor, byl leadrem – vedoucím komunity Iona, člověk, který přijímá všechny potřebné. A nakonec John Miller, který celé své povolání odevzdal službě ve sboru v Castlemilk, jedné z nejubožejších částí Glasgowa. Na závěr služby byl neočekávaně zvolen moderátorem Church of Scotland, skotským synodním seniorem, sloužil tak také „celocírkevnímu sboru“.

Všichni tři obdrželi čestné doktoráty Glasgowské univerzity. Naše domácí situace a s tím související možnosti církve, jejích pracovníků a SPeKu jsou jiné. Ale přeci nám nikdo nesvazuje ruce. Anebo svazuje?

červen 2017