Se zájmem a pozorností jsem si v 7. čísle Protestanta přečetl dopis Jana Klase. S nemenší pozorností jsem se však vrátil i k reportáži Pavla Keřkovského „Biblická hodina v nápravném zařízení“ (Protestant 2/91), na kterou dopis reaguje. Položil jsem si otázku – „kde je pravda“? nikoli třeba – „kdo z těch dvou má pravdu“? mám totiž dojem, že tu nejde jen o nějakou partikulární otázku, jak provádět duchovenskou práci s vězni, nýbrž že v pozadí stojí otázka daleko zásadnější, otázka po přístupu k těm, kterým chceme prostředkovat křesťanskou víru – a samozřejmě i otázka po způsobu tohoto prostředkování.
V obou příspěvcích stojí proti sobě jako určité alternativy solidarizace a evangelizace. Rozumím Pavlu Keřkovskému, když mluví o tom, že si „konečně uvědomoval naprosto jasně, že cílem není evangelizace, ale solidarizace“. Patrně má podobnou zkušenost, jakou jsem s mnohými evangelizátory a s většinou jejich příruček a letáčků bohužel udělal i já, že evangelium tu nabývá podoby pouhé ideologie, značně odživotněné, že zvěstování velice lacině sklouzává k pouhému vršení biblických veršů, pokud možno šikovně poskládaných tak, aby vedly nikoliv ke skutečnému zamyšlení a hledání Pravdy, ale tak, aby sugerovaly již předem jasnou a hotovou odpověď. Chybí tu tedy porozumění pro stálou otevřenost a nehotovost víry, pro její vnitřní napětí a její neukončenost vzhledem k budoucnosti, jedním slovem pro její dynamiku. Jako by víra znamenala přijmout jen nějaké předem dané učení a předem daný návod na život, který stačí už jen jaksi automaticky a bez dalšího i myšlenkového zápasu uskutečňovat. Takové pojetí je i pro mě zploštěním a deformací viry a vůbec se Pavlu Keřkovskému nedivím, že v této souvislosti mluví o „evangelizačním válci“ a že cílem jeho práce není někoho převálcovat a předat mu svou ideologii, byť by se v ní tisíckrát mluvilo o Bohu a o Ježíši Kristu. Na druhou stranu se však domnívám, že formulovat ať evangelizaci (i v tom nejlepším slova smyslu), ať solidarizaci jako cíl svého úsilí je poněkud zavádějící. Můžeme v souvislosti s úsilím víry, pokud ji chápeme jako otevřený proces, vůbec o nějakém cíli mluvit? Jestliže však solidarizaci chápu právě jako nekončící proces a stálé úsilí – a domnívám se, že to Pavel Keřkovský tak myslel – pak ji pro přístup křesťana k druhým lidem také vidím skutečně jako základní a hlavní. Naopak evangelizace (opět v dobrém slova smyslu) je pouhým předpolím, částí mé služby bližnímu, neboť ani potom, kdy člověk uvěří v Krista, bychom jej neměli nechat být – v tom smyslu, že bychom mu již upírali svou solidaritu.
Rozumím však i Janu Klasovi, když říká, že je důležité, aby každý člověk sám našel svůj osobní vztah k Bohu, aby uvěřil „v proměňující moc živého Krista, který neopouští, i když my odcházíme“. Stejné tak je třeba dát J. Klasovi za pravdu, že živý Kristus je víc než „naše“ solidarizace. To však nikdo nepopíral, navíc totéž platí i o „naší“ evangelizaci. Už vůbec nemohu souhlasit s Klasovým tvrzením, že Pavel Keřkovský „neví nic o osvobodivé síle evangelia“. Je to nadřazené a nepravdivé nejen proto, že solidarizace i ta Pavla Keřkovského) je součástí díla Kristova a projevem síly evangelia, ale i proto, že spolu s touto solidarizaci zvěstuje svým bližním i Slovo, ovšem nikoli odněkud svrchu, ale právě z pozice solidarizace – v tom smyslu, že se nestaví do role poučovatele, který „ví“ a evangelium ovládá. Nejde o žádnou blahosklonnou pozici, v níž jedním dechem říkám „milý příteli“ i „nic nevíš“.
Právě takovou řečí na sebe Jan Klas odhaluje, že mu ani tak nejde o sílu evangelia jako takového, ale o sílu vlastního způsobu prostředkování evangelia, které aniž si to možná sám uvědomil, s evangeliem samotným zaměnil a ztotožnil. Tím však Kristovo evangelium nebezpečné deformuje do podoby ideologie s předem danými poučkami, schématy a postupy, kterým se Pavel Keřkovský právě bránil.
Dokladem toho je i jeho poučení o modlitbě. Jan Klas se snaží Pavlu Keřkovskému sugerovat strach před modlitbou. Domnívám se však, že o ten tu nejde. Pokud tu jde o nějaký strach, pak je to strach před lacinou náboženskosti a prezentováním modlitby jako něčeho, čím podle mého názoru – a domnívám se, že i podle biblického svědectví – není. Jistě je možné souhlasit, že „modlitba je komunikace s Bohem“. Nelze však souhlasit, že na rozdíl od všech ostatních slov jsou slova modlitby jiná než „lidská“. Vždyť právě zde jde o „lidskou“ komunikaci, byt s Bohem. Dávat modlitbě jakýsi božský či nadpřirozený charakter silně zavání magií. Stejně tak zavání magií a manipulací, chci-li se modlit s někým, kdo o Bohu ještě pořádné neslyšel a Bohu neuvěřil. Jak potom může jít u takového člověka o komunikaci s Bohem? Jistě i takový člověk nemusí naši modlitbu odmítnout, ale je otázkou, zda mu nesugerujeme představu modlitby nikoli jako komunikace s Bohem, ale právě jako magického prostředku, kde se vytrácí nejen osobní vztah, ale i vědomí nemožnosti Bohem disponovat. Modlitba by nikdy neměla být využívána pro žádné, byt dobře míněné úmysly, tzn. ani k tomu, abych se Pánu Bohu zavděčil, abych se ho snažil umluvit, abych před druhými demonstroval svou víru a svou zbožnost, ale ani k tomu, abych jí někoho druhého evangelizoval. Modlitba má být skutečně modlitbou. V tom smyslu rozumím Ježíšovu slovu, že se máme při modlitbě zavřít do svého pokojíku. Je to pojistka proti tomu, abychom nepodlehli žádnému z těchto pokušení a zachovali modlitbě ryzost.
11. 11. 1991