Kázání Tomáše Trusiny 5/2007

Číslo

Text: Marek 12,13–17 Čtení: Deuteronomium 17,14–20

Modlitba

Smíme slavit dary tvé svobody, náš Pane. Smíme si tě připomínat jako příběh naděje a vítězství. Ani strach, ani zlovolnost pyšných, ani naše polovičatost a nedověra nás nemůže odloučit od tvé záchrany a naděje. Děkujeme, že nám to dosvědčuje právě příběh Ježíšův. Děkujeme, že se ve křtu stává Pánem každého z nás. Děkujeme, že se díky němu nemusíme úzkostlivě rozhlížet po světě okolo.

Předkládáme ti svou nevěru, neschopnost žít tyto dary milosti, šířit kolem sebe vůni tvé svobody. Postav nás znovu na cestu učedníků Ježíšových – a tvůj Duch ať otevře naše srdce pro tvé evangelium. Amen

Mk 12,13–17

Potom poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby jej polapili v řeči. Kteřížto přišedše, řekli jemu: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou, ale v pravdě cestě Boží učíš. Sluší-li daň dávati císaři, čili nic? Dáme-liž, čili nedáme?

On pak znaje pokrytství jejich, řekl jim: Co mne pokoušíte? Přineste mi peníz, ať pohledím. A oni podali mu. Tedy řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis? A oni řekli mu: Císařův. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Dávejtež tedy, což jest císařovo, císaři, a což jest Božího, Bohu. I podivili se tomu.

Ježíš je dnes objektem zájmu podivně namíchaného poselstva. Poslali za ním zástupce farizeů, tedy horlivců pro Boží věc, a herodiánů, stoupenců krále Heroda a „prookupační kliky“ uprostřed okupovaného Izraele. Proti Ježíši stojí lidé z opačného názorového spektra. Jako kdyby za ním ruku v ruce přišli ti, kdo jsou pro stavbu amerického radaru v Brdech, s těmi, kdo to ostře odmítají.

Nebo začátkem 70. let ti, které štval nastupující Husákův režim, s těmi, kdo schvalovali sovětskou okupaci, a ještě z toho měli prospěch. Schválně volím příklady kdysi či dnes žhavě politické, protože takový byl i problém, který Ježíšovi přednesli: „Sluší odvádět daň římskému císaři nebo ne?“

Než se pustíme dál, všimněme si: evangelium se nevyhýbá žhavě politickým tématům. Neřeší je sice v každé kapitole, ale když už se dostane taková otázka na přetřes, stojí za to. Problém, který přednesli, s lidmi hýbal a dělil je do nesmiřitelných táborů. Na jedné straně stáli horlitelé pro věrnost Hospodinu a zastánci samostatnosti Izraele, na druhé straně ti, kteří se pragmaticky smířili s římskou okupací, tvrdili, že je třeba realisticky brát poměry, nehrát si na falešné hrdiny, ctít římského císaře a jeho okupantské legie, a tedy platit mu daně.

Teď jdou ruku v ruce Ježíše veřejně znemožnit. Je správné, odpovídá ustanovení Mojžíšova zákona, odvádět daň římskému císaři, nebo ne? Odpoví-li Ježíš, „ano, je to správné“, znemožní se u farizeů a především u většiny těch, kdo tehdy v Palestině žili. Sotva může počítat s tím, že jeho kázání o Boží osvobozující vládě vezme ještě někdo vážně. Odpoví-li „Ne, tomu pohanovi, co okupuje zaslíbenou zem, nedejte ani denár!“ stane se sice na chvíli lidovým hrdinou, ale herodiáni se už postarají, aby jeho sláva netrvala ani o minutu déle, než je nutné.

Přitom tu zákeřnou a životu nebezpečnou otázku uvádějí pozoruhodně uznalými slovy:

„Mistře, ve své pravdivosti nebereš ohled na postavení a funkce, ale pravdivě, doopravdy vyučuješ Boží cestě.“ Dvakrát tu slyšíme zmínku o pravdivosti, opravdovosti, ryzosti. Tohle i ti sjednocení protivníci Ježíšovi musejí uznat, je ve svém slovu opravdový. Nekličkuje, nevolí bezbolestná, prospěchářská či líbivá (populistická) řešení, ve vztahu k vrchnosti patřičně vyčůraná, jak míváme ve zvyku třeba u nás v Čechách.

Ta veřejná pochvala Ježíše za jeho pravdivost je bezpochyby součástí taktiky co nejúčinněji ho ztrapnit a znemožnit. Ale zároveň tu smíme od evangelisty, který pro nás ten příběh vypráví, slyšet napomenutí: Milí křesťánci, tady se řeší i váš problém. A ať už si o něm myslíte, co chcete, ať jste pro spořádanou poslušnost císaři nebo máte blízko k anarchistům, kteří žádnou pozemskou autoritu nechtějí uznat (a takových nebylo mezi prvními křesťany, Markovými současníky málo!) – tuhle politickou otázku řešte s ježíšovskou opravdovostí! Nemávejte nad tím rukou, jakože to je podružnost nebo, že postoje víry a postoje k politice jsou dva navzájem oddělené světy. Nejsou. Ježíše na chrámovém nádvoří teď tyhle dva světy ruku v ruce dostihly, propojily se a pěkně ho zahnaly do úzkých.

On pak prohlédnuv jejich pokrytectví, řekl jim: „Co mne pokoušíte? Podejte mi římský denár, ať se kouknu.“

Ježíšova reakce, na kterou bezpochyby napjatě čekají všichni okolostojící, začíná tím, že Ježíš prohlédnul jejich pokrytectví. Jako učedníkům a posluchačům evangelia dává i nám prohlédnout falešnost těch dvou nabídek. Právě svět politiky, ale zrovna tak svět náboženské horlivosti je často světem falešně předkládaných možností. Zdá se, že platí „buď-a-nebo“, „musíš být pro nebo proti“, ale ony jsou to často falešně předestřené možnosti. Tohle odhalení je nesmírně osvobozující. Často jsou politici od novinářů, nebo my od politiků zaháněni do černobíle postavených možností. Levice, nebo pravice? Svoboda, nebo solidarita? Rovnost, nebo rozvoj schopností jednotlivce? Chceš komunisty povolit, nebo zakázat?

Evangelium nás v takových chvílích osvobozuje tím, že upozorní: Dilemata, kterými lidé žijí (nebo kterými máme žít podle politiků), jsou často falešná, protože jsou špatně postavená. Ptáte se, zda platit daně císaři, nebo neplatit?, říká Ježíš. Dobře, ale než na tuto žhavou politickou a náboženskou otázku začnu odpovídat, ukažte mi to platidlo. Podejte mi římský denár, ať se na něj pořádně koukneme.

A když to platidlo Ježíšovi podají, nechá je nad ním chvíli bádat: „Čí je na něm obraz a nápis?“

Na římském denáru byla podoba osobnosti jediné, římského císaře. A nápis, který se kolem té hlavy s vavřínovým věncem vinul, zdůrazňoval, že to je Divus Augustus, tedy „božsky vznešený“, nebo Kyrios Kaisar, tedy „pánem tu je císař“. Čí je to obraz a nápis? ptá se Ježíš.

Císařův, odpovídají jeho poněkud zmatení pokušitelé. A Ježíš, o kterém na začátku vyznali: „Mistře, ve své pravdivosti nebereš ohled na postavení a funkce“, dodává: „To, co je císařovo, odevzdejte císaři, a to, co je Boží, Bohu.“

Ta odpověď, která po staletí motá hlavu politickým alibistům i aktivistům, je především kouzelná v tom, jak daný problém odmocňuje: Ježíš totiž nepřijímá ani toho zbožšťovaného císaře jinak než jako osobu lidskou. Potřebujete se vymezit pro nebo proti císaři, jako by to bylo nějaké božstvo – ale on je to jen člověk jako každý jiný, jehož obraz se shodou okolností octnul na platidle. A tak si vzpomeňte, že s tím císařem přišly kvalitní silnice, po nichž můžete rychleji převážet zboží, či vodovody, kterými teče pitná voda. Tohle všechno chce ovšem také peníze, vybírané jako daně. Proč byste nemohli daně na takové docela rozumné účely odvádět?

Jen řádně plaťte daně, vždyť z toho máte sami užitek. Plaťte daně, a zajímejte se také, na co je stát užívá. Proč třeba letos nasypal dostatek peněz státním sociálním zařízením a nestátním přečasto nechal jen ponižující almužnu… ředitelé nejen naší a nejen Diakonie by mohli vyprávět.

Co je císařovo, dejte císaři, říká Ježíš, a jedním dechem dodává nevyžádanou druhou půli odpovědi: „Co je Božího, odevzdejte Bohu.“ Podivili se nad tím tehdy jeho posluchači, divili se mnozí další. Někteří usoudili, že tu Ježíš oblast politiky a oblast víry opět rozdělil na věci císařovy, kde se platí daně, a věci Boží. Jenže, bylo by takové rozdělení právo Ježíše? Bylo by to vyučování cestě Boží podle pravdy? A tak nezbývá, než se ptát: Co jsou to ty „věci Boží“, které máme odevzdat Bohu? Odpověď nacházím ještě v rámci této kapitoly. Až příště přitakají Ježíši, že odpovídá „podle pravdy“, dodají: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho!“

Celou naši bytost a celý náš život, v rovině soukromé i v rovině politické, staví Ježíš před Boží tvář. Když se z nás stávají voliči, sympatizanti té které strany či toho kterého prezidenta, a také plátci daní, nepřestáváme být Ježíšovými učedníky, těmi, které obnovuje k obrazu Božímu. A jako obnovené stvoření Boží víme, že ani státu, ani jeho představitelům, ani správci daně – a ovšem ani nám samotným – nepřísluší čest, sláva a poslušnost, která náleží Bohu. Je to jedinečná možnost a jedinečná svoboda. Předvelikonoční čas Ježíšovy pravdivé odpovědi ovšem upozorňuje, že pro tu možnost a svobodu je také nutno nést na trh vlastní kůži. Tou odpovědí umožnil Ježíš žít život z jednoho těsta, ale vykoledoval si jí vposledu kříž!

Svou odpovědí náš Pán nevyklouzl z pasti. Nesl důsledky svého osvobodivého kázání o Božím Království. Až do konce, až na kříž. Opravdovost evangelia stvrdil svým životem. Proto se Ježíšovo „Co je Božího, dejte Bohu“ stává slovem velikých možností. Božích možností. Možností utvářet celý svůj život, v jeho duchovní i politické stránce, z jednoho těsta. Z Ježíšova těsta. Amen.