Text: Marek 11,27–12,12 Čtení Izaiáš 5,1–7
Marek 11,27–12,12
Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“
Ježíš jim řekl: „I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně; a já vám povím, jakou mocí to činím! Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí? Odpovězte mi!“
I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li ‚z nebe‘ namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili‘? Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“
A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“
Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
Jakou mocí to činíš? V přečteném evangeliu tento dotaz zní jako popuzená otázka Ježíšových protivníků, ale svým způsobem to je i otázka naše: My přece potřebujeme vědět, proč brát Ježíše vážně, proč si od něj nechat mluvit do života, proč zrovna on by měl formovat víru a náš vztah k Bohu. Tehdy i dnes si totiž všímali a všímají, že se Ježíš nesrovnává se zaběhlým provozem. Zpochybňoval to, co lidi naplňovalo uspokojením, ať už to byla uznávaná pozice na pracovišti, ve společnosti nebo před pánembohem. Kladl nepříjemné otázky těm, kdo se tvářili, že mají ve všem jasno. Dával povstat k novým krokům a nové naději těm, kdo měli zůstat už jednou provždy odkopnuti a přehlíženi. Vrtal do zaběhlých maloměstských pořádků církevních i společenských.
Jakou mocí to činíš? Tedy, proč tě vlastně máme brát vážně? Proč máme opustit teplo domovů, teplo známého duchovního pelíšku, a dát na tebe?
Jakou mocí to činíš? I začal mluvit v podobenství. To je riskantní odpověď, pro vypravěče i pro posluchače. Podobenství totiž otvírá nové obzory, nové podoby Božího království, příležitosti, kdy ho potkat. Ale zároveň po nás chce, abychom se zvedli a do prostoru těch nových obzorů sami vstoupili.
Od začátku tohoto podobenství se ocitáme na vinici. Je to vinice s láskou a péčí založená, radost na ni pohledět. Je zajištěná proti těm, kdo by ji chtěli vyplenit či vykrást její úrodu. Je připravená i na zpracování té úrody, uprostřed je zbudována jáma na vinařský lis. Už se můžem těšit na první vinobraní a chuť vína, kterým vinice obšťastní majitele. Ale – je to vinice, jejíž pán odcestoval.
Ta dobře založená a opatřená vinice patří vzdálenému, nepřítomnému majiteli. Tady se to podobenství strefuje do náboženského rozpoložení, které možná ani nám není úplně neznámé. Do pocitu, že žijeme své životy a prožíváme svou víru, přičemž Bůh jako by se z toho našeho každodenního prostoru stáhnul: Nechává věci být, jak jsou, nezasahuje do běhu světa, nevyslýchá úpěnlivé modlitby, nesesílá hromy blesky na šílené diktátory, ani na násilnické teroristy, ani na bezskrupulózní tuneláře. Odjel na dovolenou, formuloval to v jednom rozhovoru písničkář Jan Burian.
Tohle rozpoložení má své důvody, třebas v tom, že jsme v naší civilizaci daleko méně závislí nejen na rozmarech přírody, ale i na leckterých dalších zákonitostech. Ledacos z toho, v čem se lidé ještě před půlstoletím cítili závislí na tom, čemu říkali Boží přízeň, Boží požehnání, dokážeme zajistit, zrežírovat či zaopatřit si vlastními silami. Nebudu teď řešit, je-li to dobře či špatně. Jen upozorním, že onen motiv odcestování pána (možná si vyjel i na tu dovolenou) se objevuje ve vícero novozákonních podobenstvích a skutečně odráží přesvědčení mnoha židů i křesťanů, že žijeme v éře, kdy se Pán na nebesích vzdálil a nechává věci být.
Evangelium ovšem zdůrazňuje, že není a nebude lhostejný k tomu, jak si tady mezitím vedeme, a zvláště, jak si vedeme jakožto jeho lid: zda si na jeho vinici počínáme jako věrní a zodpovědní služebníci, vděční za to, na jak skvělé roli mohou pracovat, nebo zda jsme propadli pyšnému a svévolnému přesvědčení, že si tady už všechno povedeme ve své režii.
Vinice totiž úzce souvisí s obrazem Hospodina, který uvedl svůj lid do země zaslíbené, čeká, že ten lid ponese příslušně chutné plody – a on nese odporná pláňata. Vinice z Ježíšova podobenství sice nese plody chutné, ale naveskrz nechutně a odporně jednají vinaři. Propadli pýše nájemníků, kteří se domnívají: pán/Pán se nevrátí, už je to naše navěky věků. Prý to v tehdejších časech nebyl vůbec neobvyklý případ, že majitel pozemků v tak nejistých poměrech, jaké panovaly v Ježíšově domovině, Galileji a Judsku, raději někde v bezpečí vyčkával, než aby na svém pozemku zjednal pořádek. A tak vinaři se sebejistotou těch, kdo vědí, že si na ně, zvlčilé vinaře, pán vinice nedošlápne, zvysoka kašlou na ty, kteří přicházejí pro stanovený výnos z vinice. A když nepřestávají výběrčí otravovat, pro výstrahu je zhanobí, a pak už jednoho po druhém likvidují. (Jako by si říkali, hádejte, kdo se unaví dřív, my to nebudem).
Nakonec takhle zlikvidují i syna pána vinice. Ten vzdálený, nepřítomný pán ho poslal, tak jak se to tehdy dělávalo: Když tam přijde můj syn, je to jako bych přišel já sám. Toho už nemohou nevzít vážně. Ale vinaři, zaslepeni svou pýchou i vidinou, že si mohou pojistit tu skvělou vinici napořád, poslaného syna zavraždili a vyhodili.
Co udělá Pán vinice? Přijde, zlikviduje nájemce, dá vinici jiným. Touto řečnickou otázkou, na niž si sám dává odpověď, zakončuje Ježíš podobenství. Ke cti jeho odpůrců slouží, že si to podobenství i to Ježíšem nadiktované vyústění pustili na tělo. Natolik znali proroky i tu Izaiášovu píseň o vinici, aby rozpoznali: Tady k nám zas přichází nepříjemně drzý a provokativní hlas pravdy, který nám nedovolí svévolně kralovat v Božích věcech.
I nám zůstává tenhle apel: Protože i církev, která vyznává, že její Pán „sedí na pravici Ba Otce všemohoucího“, se už mnohokrát začala chovat, jako by ji vinice tohoto Pána patřila. Jako by její Pán odcestoval na dovolenou a my šéfovali Božímu království. Mimochodem, když dnes v hovoru s jednotlivými lidmi zjišťujete, proč nechtějí mít s církví nic společného, uslyšíte „Vždyť se chovají, jak kdyby jim to tady všechno patřilo.“ Je to směšné, asi tak, jako když si domovník hraje na majitele domu nebo školník na ředitele. Ale ty, kdo s takovým personálem mají co do činění, pobyt v takovém domě či takové škole řádně znechutí. Hleďme tedy, aby znechuceni nebyli ani naši současníci z církve, ani lidé okolo ní. A především, aby naše spravování vinice Kristovy nezastíralo, oč na této vinici jde a kdo má nad ní pravomoc. Hleďme, ať je zřejmé, že v našich věcech, okolo slova evangelia a stolu Kristova, tuto jeho pravomoc respektujeme.
Jakou mocí to činíš, ptali se a ptáme se Ježíše. Odkud se bere tvá pravomoc? Je to pravomoc Syna, který věrně a přesvědčivě přináší svědectví o Otci, odpovídá v podobenství Ježíš. S touto pravomocí především vyřizuje:
I když se vám zdá Pán vzdálený či na dovolené, neztrácí zájem. Nepřestal se zajímat, jaké na jeho vinici panují poměry, jak si vy vinaři vedete. Nenechávají ho klidným takové poměry, jaké nastolují zvlčilí vinaři. Není v klídku, když si ovoce radosti a naděje chtějí hamounit jen pro sebe.
A když zpřítomňuje bohatství a obživující chutnost této vinice, nasazuje Ježíš svůj život. Neuhne před údělem toho, kterého odmítnou a vyvedou za hradby svatého města a tam nechají zemřít. Touto mocí, mocí bezbranné pravdy, mocí lásky, která nasazuje vlastní kůži a krk i uprostřed nepřátelského odmítání, Ježíš činí své skutky. Dává povstávat k naději a novým začátkům a zpochybňuje pravomoc takových vinařů, kteří zatemňují, oč jde jejich Pánu.
Touto mocí Ježíš hostí u svého stolu. U své Večeře ujišťuje, že jako náš Pán neodcestoval na věky, že není na dovolené. Přichází nám naproti a posiluje ty, kdo se vydali cestou následování. Tak dokládá a zpřítomňuje, že moc naděje, obnovy žití, lásky a pravdy není kdesi na dovolené, ale pracuje. Roste, a může nést ovoce. Chutné ovoce. I při nás. Amen