Kázání Tomáše Trusiny

Byl ukraden 

Text: Matouš 28,11–15  Čtení: Genesis 40,1–15

Mt 28,11–15

Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Je po velikonocích. Evangelium o vzkříšení běží svou cestou. Ženy, co šly zrána ke hrobu, se radují, učedníci se probírají z velkopátečních frustrací… – ale Matouš potřebuje vyprávět ještě i o těch, kteří se celé té události snaží postavit na odpor. Tak jako po Ježíšově narození nevypráví jen o mudrcích, klanějících se nemluvňátku, ale i o Herodovi, jeho intrikách a krveprolití, tak i po andělském zvěstování u hrobu evangelista chvíli sleduje vedle sebe dva děje: Kudy běží (a jak velikou radost působí) evangelium o vzkříšení – a jak se rozhodují a jednají ti, kdo se celému Ježíšovu příběhu postavili na odpor, kdo chtěli Ježíše jednou provždy umlčet a vyřídit.

V uších ještě doznívá Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, ale Matouš si všímá, jak zareagovali další posluchači andělského kázání o tom, že Kristus Pán vstal z mrtvých – Pilátovi sekuriťáci. Proč se ocitli u hrobu, říká se už na sklonku velkopátečního děje: Měli zabránit tomu, aby Ježíšovo tělo někdo ukradl z hrobu. Ti, kdo podle příběhu zmanipulovali dav i Piláta, aby soudil tak jak dav řve, ti dostali strach, že by učedníci mohli ještě fikanějším nápadem obrátit Ježíšovu konečnou prohru v konečné vítězství, totiž, kdyby se jim podařilo zmizet Ježíšovo tělo. Vždyť taková mediální bomba by zhatila všechny doposud úspěšně plněné plány, jak Ježíše definitivně vymazat ze srdcí, myslí i učebnic náboženství. Proto si velekněží u Piláta vymohli, že k hrobce s ukřižovaným pošle svou strážnou rotu.

Jenže teď, v jitře třetího dne, najednou není koho hlídat. Do pasti padla sama past. „Není zde, byl vzkříšen!“ otřáslo andělovo kázání ženami a Pilátovu ochranku rozklepalo ještě víc. Nejenže neuhlídali „mrtvého objekta“ v hrobě, ale navíc se zapletli do události, na niž je krátká jejich výzbroj i zkušenost, že ozbrojený okupant a smrt mají vždycky navrch. A strážné popadlo cosi zhola nečekaného, bázeň: Šok ze setkání s pravdou, která spaluje každou lež, ochromující šok ze setkání se svatou čistotou, která spaluje všechny intriky a podlosti.

V tomto stavu, duchovně naruby, se dopotácejí až k těm, kteří si je najali, a jim vyřizují všechno, co se stalo. Všechno. Nejen, že hrob je prázdný, ale že podle andělského kázání se stala právě ta nejnečekanější a nejzávažnější událost: Ten ukřižovaný byl vzkříšen. Pravda a láska zvítězily nejen nad lží a nenávistí, ale dokonce i nad smrtí.

Pohne to s někým z adresátů? Ani náhodou. Nezačnou se vyznávat ze svých piklů jak zlí rádcové (což se děje jen v pohádce). Místo toho začnou organizovat mediální kampaň, financovanou patřičným počtem stříbrných. Kampaň, která má zahladit škody, které na jejich plánech napáchalo vzkříšení: Rozhlašte, že toho galilejského podvodníka ukradli jeho učedníci a že je to dopředu naplánované spiknutí. Tomu budou lidi věřit. Vždyť to zní jako nejrozumnější vysvětlení té bláznovské události z jitra prvního dne po sobotě.

Jedno se jim musí přiznat – zafungovali jako schopní manažeři, radost pohledět. Když to nevyšlo se stráží u hrobu, obratem vymyslí propagandistickou variantu a ještě slíbí, že případný průšvih vyžehlí u vladaře. Starší, kteří pro zájmy svého církevního stádce zařídí ale opravdu všechno. Jenže mají takhle fungovat představitelé lidu víry? Jako lobističtí „všezařídilkové“ a la Tonda Blaník, který má pro každý případ v telefonu kontakt na tu správnou osobu?

Tak se podle Matouše zrodila „alternativní pravda“ o Ježíšově zmrtvýchvstání. Ani na to nepotřebovali Aeronet či Parlamentní listy. A když Matouš sleduje její účinky, konstatuje, že v jeho době došla sluchu u většiny. Evangelium o vítězství nad smrtí a každou beznadějí vstoupilo do světa polopravd, lží, pomluv a falešných inscenací a vypadá to, že je v něm docela bezbranné.

Co s tím?… Dobrá otázka, když se ptáme po tom, co nás vlastně nese a drží, když se zrovna neslaví velikonoce. Předně nám má dojít: Velikonoční písnička o Vítězi nad smrtí i nad nepřátelstvím k evangeliu a kristovské svobodě, to není žádná relaxační melodie, vhodná leda tak do církevních obýváků. Chce a má znít i v drsném a prolhaném světě manipulativních webů, alternativních pravd či podprahové reklamy, bez nichž jakoby se už (aspoň podle některých) nedalo dneska získat patřičnou odezvu. S božíhodovým evangeliem vstupujeme do světa, kde nám nebude každý poklepávat po rameni: Vítejte milí učedníci a učednice, zrovna na něco takového jsme čekali. A my s tím v klidu právě takhle máme počítat.

Evangelium o tom, že ukřižovaný byl vzkříšen, jednoznačně stvrzuje: Kristova spása – vysvobození – pravda a láska – to ve velikonočním jitře už vyhrály. I pro nás. K svobodě spasených jsme povoláni. Když nám ovšem chce někdo svobodu vzít (což platí pro křesťany i občany svobodné země), začne tím, že lže. Vypouští do světa falešné zprávy, straší, osočuje. Dnes se hlasitě sočí na ty, kdo kristovsky a nezištně slouží potřebným, ať už v naší zemi, nebo trpícím zdaleka. Dokonce se s osočováním neziskovek dají vyhrávat volby.

My jako ti, kdo byli osloveni autentickým evangeliem, máme proti tomu být na stráži. Ne jako Pilátovi sekuriťáci, ale jako vojáci Kristovi. „Opásáni kolem beder pravdou, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje – a se štítem víry – proti propagandistickým střelám lži.“

Výraznou roli při té konfrontaci svědků pravdy se lží hraje bázeň – jako šok a zjištění, že je vše naruby.

Z tohoto vykolejení se člověk může buď vrátit zpět ke každodenní rutině (jako ta uplacená ochranka z evangelia), nebo ho to naopak inspiruje k hluboké duchovní proměně: k „bázni Kristově“, k respektu k tomu, co říká evangelium. A bázeň víry vede k tomu, že člověk rozlišuje, kdy se sluší více poslouchati Boha než lidí. Osvobozuje k odvaze, aby se člověk nebál ani škod, jež mi ty ohnivé střely lží, posměchu a odmítání kristovských hodnot mohou způsobit.

Vzpomeňme na Alfréda Kocába a jeho úsměv, s nímž s autoritou povolaného svědka Kristova vyhlašoval „Kristus – tj. Vzkříšený – je Pánem!“ Tohle evangelium osvobozuje. K pravdě – i od frustrací, jakými bludy a jak snadno se dají lidé dnes zblbnout. A taky dává výdrž, udržet si naději i důvěru a lásku v zápasech s metastázami lží a beznadějí.

Klidně bychom tu mohli povědět Amen, ale já ještě potřebuju říct jednu věc:

Bylo by chybou, kdyby nás tenhle příběh utvrdil v odporu k židům jako těm, kdo podle Matoušova vyprávění celou tu vylhanou historku o Ježíši zinscenovali. Bohužel se v dějinách církve najde nemálo těch, kdo toto vyprávění právě takto pochopili: Vidíte ty židy? Nejenže ukřižovali Pána Ježíše, ještě navíc pustili do světa historku o tom, že učedníci Ježíše nakonec ukradli.

Jenže v Matoušově velikonočním příběhu mají ty falešné výpovědi z úst Ježíšových protivníků jiný úkol: dosvědčit zamlčenou pravdu. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže…, posmívalo se mu jeho církevní panstvo na Velký Pátek – přičemž jejich slova vystihují povahu té záchrany líp, než lecjaký katechismus. Teď, ke vzkříšení nabízejí zase zlehčující vysvětlení: Ukradli ho.

Ale když znáš Písma, vzpomeneš si: S takovou vizitkou se Ježíš ani zdaleka neocitá v té nejhorší společnosti. Být ukraden, to v příbězích Izraele patřilo k příběhům postav (vlastně) mesiášských. Za všechny jmenujme milovaného syna Josefa, toho zvláštního vizionáře, který svými sny vzbudil zášť svých bratří – byl ukraden a prodán jak otrok do říše smrti – aby z hrobu egyptské kobky slavně vstal, přinesl záchranu mnohým – a svým bratřím smíření.

Ta lživá pověst, kterou okupanti za úplatu roznesli o Ježíši do celého civilizovaného světa, navádí vlastně víru na dobrou stopu: „Nebojte se věřit – v toho, který byl ukraden.“ Vždyť je to příběh toho, který si své vítězství neukradl, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe okradenost a zbídačenost svých bližních, a to až do smrti na popravišti. Proto na něj jeho Otec nezapomněl, ale vyvýšil ho, abychom se před ním klaněli – a v příběhu toho ukradeného nacházeli bohatství spásy, bohatství nového lidství. Amen.