Číslo

Čtení: Židům 11,1–2.8–16

Text: Žalm 121,5.8

Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici.
Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš,
od tohoto času
až na věky.

Vítejte na cestě, je dobře, že jste se na ni pustili. I takhle bychom mohli pochopit slova 121. žalmu. Závěrečný verš to vyslovuje nejvýmluvněji, ale platí to pro žalm celý. Vítejte na cestě. Vždy víra, to je už od dob Abrahamových putování.

Mohlo by se zdát – a někdy se uprostřed ubíhajícího času a neúprosně nabíhajícího letopočtu zdá – že to putování tak trochu ztrácí cíl, obsah, že to je cesta odnikud nikam. A právě proto se na závěr žalmu neříká prostě „vítejte na cestě“, ani se kolem dokola nevyzpěvuje „i cesta může být cíl“, ale připomíná se, že ono putování má svůj výchozí bod a má i svůj cíl. Kdesi a čímsi to začalo a kamsi se má dojít. Proto biblická poutnická písnička nevyzpěvuje prostě „veď mne dál, cesto má“, ale ujišťuje: Hospodin střeží, Hospodin dává přepečlivý pozor na tvé vycházení a přicházení.

Tohle máme slyšet možná nejdřív ze všeho. Hospodin neztrácí ze zřetele, proč, kvůli čemu kdysi na tuhle cestu první svědky pozval, proč Abrahamovi řekl VYJDI, zvedni se, vydej se na cestu – a neztrácí ze zřetele ani, kam se má dojít, co je tím pravým cílem.

A když ten žalm ujišťuje, Hospodin na vás na vaší cestě dává pozor, střeží vás, je také hned jasnější, jak. Totiž tak, že připomíná východisko a cíl cesty. Taky bychom mohli říci – smysl té cesty.

Když se scházíme uprostřed našeho času a našich časů, dní a let jako lid Boží, nejsme ponecháni tomu času napospas. Občas nám, jako maják, zasvítí písnička, vyznání, zvěstování, setkání či slavnost, které připomenou: Nejste jen na cestě, nepolykáte jen prach každodenního putování. Smíte se také zvláštním, podivuhodným způsobem jakoby dotýkat východiska, počátku i cíle, slavného konce oné cesty.

Proto má cenu naslouchat příběhům našich předchůdců ve víře, vždy to byli – Abrahamem počínaje – ti, kteří VYCHÁZELI. A apoštol i žalmista dosvědčují: s příběhy abrahamovského vycházení v zádech se nevydáváte špatnou cestou. Jestli jste se do nich zaposlouchali, jestli vás oslovily, chytly za srdce, zvedly, uvedly do pohybu, nebudete zklamáni. Je to požehnané oslovení, je to požehnaný pohyb. Je to pohyb víry. Nebojte se držet směru těch příběhů, abrahamovské naděje, vyhlídek a zápasů i nadále. A nedejte se zneklidnit ani tím, když budete procházet pochybnostmi a krizemi, tak jako jimi zhusta procházel Abraham. Vůbec to neznamená, že by vám přestalo platit požehnání cesty.

Máme tu, díky tomu žalmu, před sebou v takřka (biblicky) čítankové podobě, jak se VSTUPUJE DO TRADICE, jak přistupovat k odkazu víry těch, kdo byli před námi. Když jejich příběhy posloucháme, když jimi procházíme, zjišťujeme vposledu, že se i s námi cosi děje. Přestáváme být zahleděni do minulosti, otočeni k Abrahamovi (či dalším, kdo byli před námi), a stáváme se lidmi víry, kteří – spolu s Abrahamem – vyhlížejí kupředu: k tomu, co Bůh slíbil, k tomu, proč nás zvedá z našich zabydlených známých a pohodlných jistot – a za čím nás uvádí na cestu.

Nasloucháme-li pořádně Abrahamovi, začneme zjišťovat a prožívat, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme.“ Apoštol se v těchto slovech poněkud krkolomně snaží vyložit to, co známý černošský spirituál vyzpíval docela jasně: „Srdce mé to ví, už s tím počítá.“

A tak závěr 121. žalmu nemluví jen o počátku cesty, o výchozím bodě, o tom, co jsme opustili, ale i o budoucnosti o cíli: Hospodin střeží tvé vycházení – a dává pozor na to, abys došel do cíle. Proto si vyprávíme příběhy o slavné budoucnosti Božího království, o slavné žni, poslední svatební hostině. A proto také slavíme večeři Páně, tedy hod na cestě, dokud Vzkříšený Pán nepřijde. Náš Pán nás na naší cestě střeží tak, že nám dosvědčuje: „Každý, kdo se dlouhou cestou znaví, zadarmo se vína napít smí, dostává i chléb, novou sílu z Božích dlaní, víru že smrt končí vzkříšením.“ Doprostřed putování, doprostřed cesty přináší tedy písnička lidu víry požehnanou blízkost východiska a cíle.

Možná by právě v této souvislosti bylo namístě připomenout, komu že to žalmista vlastně tyká – a v jaké poloze si lid víry ono požehnání přivlastňuje. Když se tu říká „Hospodin je tvůj ochránce, tvé zastínění“, „Hospodin tě střeží“ či „ochraňuje“, nemyslí se v prvé řadě Mordechaj či Sára ani br. kurátor či Franta odvedle, ale myslí se tu lid víry jako celek. Izrael – jako pospolitost, jako společenství. Neznamená to v žádném případě, že víra je jakási davová záležitost, psychóza zfanatizované masy, kde jednotlivcům předtím vymyli mozek. Ale otevírá se tu před námi, jak důležitý je pro víru rozměr společenství.

Dnešní doba je – i pokud jde o duchovní život – velice individualistická. V tom je náboženství a jeho nejúspěšnější propagátoři poplatno pozdnímu liberalismu, éře oslavující jednotlivce, jeho svobody a jeho schopnosti. Nic proti liberalismu, ale jako společenství víry snad víme, že nemusíme ducha doby polykat i s příslovečnými chlupy. Nuže, ono TY oslovuje společně: Ty Izraeli, ty sbore, ty církvi. Přijmout skutečné požehnání cesty víry, cesty, jež se kdysi rozjela s Abrahamem, znamená vědět: patřím do společenství. A to nejen do jakési malé skupinky těch, s nimiž se dobře znám. Jako dítě patřím také ke generaci rodičů, jako mládežník k důchodcům, jako křesťan přelomu 20. a 21. století k těm, co zápasili o věrnost za komunismu, za nacismu a ještě dříve. Slyším a učím se zpívat požehnanou písničku a prozpěvuji si ji s mnohými, kdo její požehnání zakoušejí spolu se mnou a kdo je zakoušeli dřív než já. A vlastně jsem už dopředu propojen s těmi, kdo si ji budou zpívat po mně, za rok, za dva nebo cojávím za sto či tisíc let.

Opakovaně se v té písničce zdůrazňuje, dosvědčuje a ujišťuje: tuhle vaši cestu střeží Hospodin, Bůh Izraele. Připomíná se tak: na tuhle cestu vyjít a po ní jít není a nebylo lehké (už od Abrahama). Všelijakých náboženských událostí, ohňostrojů, scén či afér se koneckonců najde dostatek. Víra, vtělená do nezajištěného putování, je uprostřed toho všeho jako vzácná rostlinka – ale Hospodinu na ní záleží. Víc se stará o onu hrstku, která se vydává na cestu, než o všelijaké veleříše, masové akce, davové scény. A platí to i naopak: od těch, kdo se kdy vydali na cestu, kdo opustili zaběhané jistoty, kdo místo hradu zvolili stan, kdo si třebas i na té cestě natloukli ústa a nadávali na ni a taky občas nevěděli, kudy kam a kudy dál – od těch se o Hospodinu, Bohu Izraele a Otci Ježíše Krista dozvíš víc než od všelijakých zabydlených náboženských mudrlantů, zaopatřených šéfů nad náboženstvím, blahobytně vyhlížejících majitelů pravdy, frajerských majitelů klíčů od Božího tajemství, co vždycky vědí, jak to zrovna Pánbůh myslí a co by udělal.

Víra je nakročení. Každé nové nakročení je svým způsobem provázeno nejistotou, kam (do čeho) došlápneme, jestli to vyjde, nebo ne. Proto se opakovaně připomíná, Hospodin to vaše vykračování a nakračování má v patrnosti. Hledí si ho. Zajímá ho – víc než cokoli jiného. Střeží cestu těch, kdo se zvedli a vykročili do neznáma. Ví, že vyjít a pokračovat taky občas pěkně bere síly. Proto vás učí zpívat tuhle písničku. Písničku na cestu. Písničku, která uprostřed času zpřítomní počátek i konec. A zároveň ujistí, že ta naše cesta určitě neústí do prázdna, ani není putováním v bludném kruhu. AMEN.