Číslo

Text: Filipenským 3,12–16

 

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.

 

Milí bratři a sestry,

začínají olympijské hry a bezpochyby nás budou v příštích týdnech do svých kruhů vtahovat víc, než je zdrávo. I když se nekonají k poctě božstev z hory Olymp, přece mají cosi společného s náboženským vytržením oněch starověkých slavností. Na těch pár dní bude valná část lidstva sjednocena u televizních přenosů a starosti politiků, obchodníků ba i vojenských stratégů se dostanou mimo centrum pozornosti diváků z celé planety. Češi jsou z osmdesáti procent nažhavení na hokejové zlato, národ se bude dělit na oddané fanoušky a zapšklé kritiky, pronášející nad tím běsněním své „Sodoma, Gomora“.

Kde má v takovýchhle chvílích své místo křesťan? V tom vám neporadím. Přesto si všimněme, že sportovní klání i slávu vítězů Písmo zná a svým způsobem tohoto tématu inspirativně užívá.

Slyšeli jsme, že apoštol Pavel život víry přirovnal k běhu, a to nikoli pro rekreační potěšení, ale k běhu sportovnímu, v němž jde o ceny. V jeho době se samozřejmě olympijské hry konaly, a i když vám nedokážu povědět, jestli na ně při psaní tohoto listu myslel, každopádně byl tehdy běh disciplínou hlavní, základní. Za apoštolových časů zkrátka platilo: běh a olympijské klání jedno jsou (tak jako letos pro mnoho Čechů olympiáda = hokej).

Téma ze světa, který leží mimo sdílenou řeč víry, ze světa nekřesťanské a necírkevní kultury není tedy téma, kterému bychom se měli na hony vyhýbat či nad ním estétsky nebo zbožně ohrnovat nos. Můžete namítnout: u apoštola je to jen přirovnání. Nejde o vítězství na olympijském stadionu, ale o směřování víry. Ale ono už to, jaká tématika se užívá pro přirovnání, odkud materiál pro své výpovědi čerpáme, svědčí o tom, jestli si danou oblast ošklivíme – nebo ji prostě bereme takovou, jaká je. Ježíš svým podobenstvím o setbě určitě nechtěl zošklivit práci zemědělců. A apoštol Pavel nám svou metaforou umožňuje, abychom se nad sportovci, jejich soutěžemi, kláním – a třebas i sportovním fanděním – lacino neošklíbali.

Už tím, že přirovná víru k sportovnímu zápolení, upozorní, že ve víře jde např. také o vytrvalost, o chuť poprat se s překážkami, nezaleknout se na první pohled silnějších soupeřů a nepříznivých podmínek vůbec. Koneckonců, i přesvědčený evangelický pacifista Aleš Březina (který v 70. letech neváhal pro své odmítání vojny podstoupit dva roky věznění) byl odjakživa fanouškem kanadského hokeje…

O té současné olympiádě platí, že jakoby v sobě koncentruje mnoho očekávání, úsilí, nadějí a práce. Sportovci trénovali, maséři masírovali, trenéři spřádali taktické plány, lékaři vymýšleli, jak uchránit před chřipkou (nebo obejít dopingovou kontrolu), olympijští funkcionáři se snažili co nejvýhodněji prodat televizní přenosy… – a teď se to všechno spustí a během pár dnů se ukáže, kdo je ten nejlepší. Někomu se v záři reflektorů a na stupních vítězů naplní smysl života a bude prožívat štěstí, jiný propadne zklamání a beznaději. A fanouškové zrovna tak: buď si budou připadat jak v sedmém nebi, nebo se propadnou do hlubin bezedných…

Před takovouto polohou života, před takovýmto zkratkovitým prožíváním našeho času apoštol varuje, přesněji: jako svědek Kristův se s ním nedokáže ztotožnit. Nemluví přitom k nějakým zavilým sportovním fanouškům či hvězdám, ale ke křesťanům: „Bratři,“ říká, „já nemám za to, že jsem již u cíle, na stupních vítězů…“ a z jeho oslovení i způsobu argumentace je zřejmé, že jeho bratři se již vidí v cíli, neli rovnou na stupních vítězů: když přijali Krista, když vstoupili do světa víry, když uslyšeli, že pro ně platí spása, vzali to tak, že už všechno vyhráli. Jako by už stáli na stupních vítězů, ze všech stran jim mávali a oni, ruce nad hlavou, mohli jen oslavovat svoje vítězství. Všichni: vítězové i jejich fanoušci. Všichni na jedné lodi, všichni na stupních vítězů. Už jsme vyhráli, už je jasné, že jsme dokonalí, Hašek je bůh, kdo neskáče, není Čech.

Tenhle opojný pocit sdílelo mnoho křesťanů, zvláště ze sborů, které založil apoštol Pavel. Potkali Krista, otevřel se jim svět spásy a milosti a oni se cítili, jako by už byli v cíli. Přestal pro ně platit pozemský čas, jako by rovnou přeskočili do slávy království Božího.

Právě s tímhle vítězoslavným pojetím víry se apoštol jako svědek Kristův odmítá ztotožnit. Ne proto, že by si ošklivil olympijské hry, ale protože ví: pozvání k víře, radost ze spásy, dary milosti – to nás uprostřed našeho času potkává jinak. To je pozvání k vyběhnutí a k běhu. A my ještě nejsme v cíli. To sportovní klání hned tak neskončí. Ještě jsme pořád na trati.

Proto s poněkud ironickým tónem musí svým bratrům povědět: já (a tímhle já nemyslí jen Pavel, ale také apoštol, ustanovený svědek vzkříšeného Pána), já se, milí bratři, nepovažuji za toho, kdo už dosáhl cíle a s medailí na krku může už jen odvázaně juchat. Já (ještě pořád) běžím. Ale ten běh na dlouhé trati víry má pozoruhodné kouzlo a pozoruhodné možnosti: mohu klidně nechat být, zapomenout, co je za mnou, a naopak se cele upnout na to, co je přede mnou. Takhle běžím ten závod, za který se v cíli dává zvláštní cena: Boží povolání v Kristu Ježíši.

Apoštol jako by tu olympijskou tématiku převzal a po křesťansku zpřesnil. Vlastně nám tu říká, není důležité zvítězit, porazit ostatní, ale zúčastnit se a ten závod dokončit. Doběhnout do cíle.

Tohle pozvání k vytrvalosti je důležité. Když se totiž ve víře začneme vnímat rovnou jako vítězové, možná za chvíli zjistíme, že to naše vítězství bylo právě jen chvilkovým opojením, že šampaňské vyšumělo, že sportovní štěstí netrvá věčně, a my se musíme vrátit k běžným starostem. Apoštol tu nabízí jiný pohled: jako lidé víry, jako ti, kdo uslyšeli o spáse a přijali kristovskou naději, jsme na trati. A při tom běhu si smíme vděčně uvědomit: Na tuhle trať, do tohoto zápolení může vyběhnout každý. Svoje mindry, handicapy, pocit, že se na něco takového nehodíme, že jsme dopředu diskvalifikováni, to vše můžeme hodit za hlavu. Bylo nám odpuštěno. Minulá selhání nás nedrží jako pevně sklapnutá past. To, co by nám jinde znemožňovalo vůbec se postavit na start, do tohoto běhu nemá co mluvit. Tohle není závod jen pro trénované specialisty, kteří od batolecích let navštěvovali sportovní mateřské školky a školy, kterým rodiče pořizovali drahou výbavu a v naději, že z nich budou jednou hvězdy, je dřeli od rána do večera na stadioně. Tady je to, z milosti Boží, pro všechny.

Neznamená to ovšem, že poběžíme jak urvaní z řetězu. Znamená to, že si o to víc začneme všímat cíle: Běžím – nasměrován, dosl. vztažen k cíli. Tohle mějme v patrnosti, na ten cíl se soustřeďme, jdeli nám o ten nádherný stav vítězů, o cílovou dokonalost. Cíl je pro nás důležitý už na trati. A to není jen jakási banální sportovní pravda, tady jde o víc: rozumíme-li správně dílu Krista Ježíše, který nám start na tomhle běhu umožnil, začneme se už na trati řídit těmi cílovými hodnotami, tou nebeskou cenou. Budeme mít vztah k hodnotám, jejichž sláva září v tom cíli.

Právě ve sportu, včetně toho olympijského, se mnohé odůvodňuje heslem „cíl, účel světí prostředky“. Jde nám o zlato, a tak se nikdo nemůže divit, že nebudeme hrát fér, že budeme zatloukat při pozitivních dopingových nálezech, že zkusíme uplatit rozhodčího, podfouknout soupeře. Na stupních vítězů, v záři reflektorů a medailí si už nikdo nevzpomene, jestli ta cesta za úspěchem byla provázena podrazy, nebo férovým jednáním. Apoštol ten vztah „účelu, cíle – a prostředků k jeho dosažení“ vidí jinak. Říká: dávejte pozor, o jaké hodnoty jde v cíli, a podle nich volte a utvářejte už teď svoje prostředky.

Běžet běh víry a myslet přitom na cíl, na nebeskou cenu, Kristovo povolání, to už dopředu utváří, jak budeme zápolit, čím se posilovat. Běh víry osvobozuje od opojné, avšak laciné krátkodobé vítězoslávy. O to víc se však můžeme soustředit na to, jak se udržet v kondici bez zakázaných prostředků, jak nastolit férové vztahy s druhými, jak zamezit vlivu všehoschopných (nejen) sportovních bafuňářů, jak se nedat omámit všelijakými lákadly, jak nepodlehnout davovým psychózám; jak odolat všemu tomu humusu, který je na současné sportování (včetně olympijského) také nabalen a bez něhož to prý už nejde. Už během toho běhu můžeme dát zakusit sobě i druhým něco z onoho dobrého ovoce, které je připraveno v cíli.

Možná nám to připadá jako úkol nad lidské síly. Pak ale slyšme ještě jednu důležitou apoštolovu informaci: Na té trati neběžíme pod vedením trenéra, který by nás nejdřív honil do úpadu a pak na nás jen pořvával „vydrž, rychleji!“. Ten, který nás čeká v cíli, ten nás na tu trať postavil tak, že na nás dosáhl. Než jsme my začali závodit, on dorazil k nám, nalezl nás a uschopnil. A tuhle základní posilu nikdo v cíli za zakázaný doping prohlašovat nebude. AMEN.

(10. 2. 2002)