Kázání Tomáše Trusiny

Spustí-li se liják (Martin ve Zdi 24. 12. 2016) Texty: Jan 1,1–14; Iz 55,10–11

J 1,1–14
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Iz 55,10–11
Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Spustí-li se z nebe liják, nevrací se zpátky do nebe, ale spláchne prach a špínu, napojí zemi vyčerpanou suchopárem a obnoví zdroje života. A zrovna tak na nás dopadá slovo Hospodinovo. To slovo, co se kdysi této noci stalo tělem. Nevrací se k Otci na nebesích s prázdnou, ale uskuteční to, v čem se mu zalíbilo, a splní, k čemu bylo posláno. Lijavec se anglicky řekne hard rain, a Dylanovu A Hard Rain’s A-Gonna Fall (Co nevidět se spustí liják) zpívala Patti Smith při předávání Nobelovy ceny. Ta píseň vypráví o putování modrookého synáčka po horách i propastech lidského zoufalství. O setkání s temnotami, ohrožujícími život, i temnotami duše, o nichž se raději nemluví: „Viděl jsem novorozeně obklopené vlky / diamantovou dálnici, na které nikdo nebyl / Viděl jsem místnost plnou mužů s kladivy od krve / A co nevidět se spustí liják.“ Mrazí z toho, jaké ta stará dylanovka nabrala souvislosti v letošním adventu: „Viděl jsem zbraně a ostré meče v rukách malejch dětí / Slyšel jsem jednoho hladovět a mnoho se jich smát /…Potkal jsem ženu, jejíž tělo hořelo / A co nevidět se spustí liják.“

My tuto noc slavíme, že Hospodinův liják, ten liják, o němž zpívá prorok Izaiáš, se spustil. Že se jeho slovo stalo tělem a vydalo do světa. Uskutečnit, k čemu bylo posláno. Takto svítí v temnotách. Každá sloka té Dylanovy písničky přitom začíná otázkou: „Kdes to byl, synku? Cos to viděl a potkal?“ A já teď zkusím, co to udělá, když ty otázky budeme poslouchat jako dialog Otce a Syna. Dialog slova a toho Boha, který to slovo poslal do světa. Jen toho synka si nepředstavujme jako modrookého blonďáčka, ale jako černovlasého a černookého žida.

Kdes ses to ocitl, můj černooký synu? Kdes ses to ocitl, můj milý jednorozený?

Ocitl jsem se ve světě, kam jsi mne poslal. Ve světě, kde si císaři šoupou s lidmi jak s figurkami na šachovnici. Ve světě, kde mocní počítají lidi, jen aby z nich vyrazili víc peněz. Ocitl jsem se ve žlabu pro dobytek, protože mou matku nikdo nepustil k sobě domů. Ocitl jsem se na cestách těch, kdo nemají kde hlavu složit. A zjistil, že to je ta pravá cesta pro Syna Otce nebeského.

Cos tam slyšel, můj černooký synu? Cos tam slyšel, můj milý jednorozený?

Slyšel jsem vánoční příběh vyprávět tak, že dokázal zahřát mrznoucí a nasytit hladové. Slyšel jsem nářek němých a křik hluchých. Slyšel jsem flanďáky, okecávající vánoce jak televizní kuchařka štědrovečerního kapra. Slyšel jsem, jak se řeka spokojeně plynoucích pobožných frází zarazila o slovo jednoho proroka. Slyšel jsem, s jakou bezcitností dokážou mocní obětovat svým zájmům nevinné lidi. Slyšel jsem, jak se smrti nevinných dětí, otců a matek začalo říkat vedlejší škody. Slyšel jsem křik zoufalých, kteří od tebe už vůbec nic nečekají.

Cos tam viděl, můj černooký synu? Cos tam viděl, můj milý jednorozený?

Viděl jsem město plné hladových lidí přežívajících ze dne na den uprostřed trosek betonu. Město bombardované letadly z říše, která si chce potvrdit své velikášství. Viděl jsem tweety, které posílali umírající obklíčení, na něž se všichni vykašlali. Viděl jsem město s rozbombardovanými nemocnicemi, kde ostřelovaní lékaři zkoušeli zachraňovat děti. Viděl jsem zemi, krásnou na pohled, kde o tom všem nikdo nechce psát, číst ani poslouchat. Viděl jsem lidi, kteří se marně dovolávají soucitu a buší na vrata srdcí svých bližních.

Kohos tam potkal, můj černooký synu? Kohos tam potkal, můj milý jednorozený?

Potkal jsem Přemysla Pittera, který u jednoho stolu hostil strádající židovské děti s dětmi vyháněných Němců. Potkal jsem muslima, který se postavil za křesťany, na něž mířily samopaly teroristů. Potkal jsem Samařana, co obvázal rány jednoho polomrtvého žida. Potkal jsem církev, která dokáže moralizovat kvůli nenarozeným, ale nedokáže se zastat narozených, odsouzených k životu uprostřed špíny, hladu a jedů. Potkal jsem církev, která opentlila můj příběh tolika nábožnými obyčeji, až se pod jejich příkrovem docela ztratilo, oč nám jde, Otče. Potkal jsem mladíka, deptaného samotou uprostřed tisíců lajků a stovek sdílení. Potkal jsem žízeň po živém bohu vyvěrající z kamenů na vrcholcích pustých hor.

A co tě tam zasáhlo, můj černooký synu? Co tě tam zasáhlo, můj milý jednorozený?

Mrazilo mne volání Křtitele, vyhlašujícího soud všem zbožným chytrákům Dostal mne stařec Simeon – něhou, s níž mne bral do své očekávající náruče. Plachý úsměv odstrkované matky, vyzařující hlubokou důvěru v tvé požehnání. Dívka v oranžové vestě, která si nenechala namluvit, že uprchlíci jsou hrozba či vraždící bestie Dostalo mne setkání s ženou, pomlouvanou a uráženou, jíž všechna laskavá slova přišla už zbytečná Zasáhla mne důvěra malomocného, že ho vrátím obyčejnému životu mezi lidmi. Nezlomné přesvědčení okupačního lampasáka, že mé slovo uzdraví jeho přítele. Očekávání cizinky, co prosila za své dítě a nedala se odradit svým původem ani mými předsudky.

Cos přitom cítil, můj černooký synu? Cos přitom cítil, můj milý jednorozený?

Cítil jsem lásku své matky. A její zahanbení, když nás v Betlémě vyháněli od jedněch dveří za druhými. Cítil jsem úzkost uprchlíků, když jsme utíkali před Herodovými eskadrami smrti do Egypta. Cítil jsem donebevolající bolest nad smrtí přítele Lazara. Cítil jsem pokušení ironicky komentovat neporozumění svých nejbližších. Cítil jsem očekávání, které nemůže naplnit žádný mesiáš. Cítil jsem touhu zástupů, aby to konečně Bůh vzal do svých rukou. Cítil jsem radost, když mne poslouchaly zástupy, a zklamání, jak snadno se nadšení přívrženci od tebe odvrátí. Cítil jsem frustraci mnohých, že jsi jiný, než si tě představují, Otče. Cítil jsem zklamání, z toho, jak málo jsou lidé lidmi – a nezničitelnou důvěru, že ty to tak nenecháš. Cítil jsem propastnou samotu zavržení a posměchu – a nekonečně předivnou moc tvé lásky, vyvádějící k životu. Cítil jsem vděčnost, že jako ztělesnění té lásky mohu rozdávat chléb a víno.

A věříš ještě v milost a pravdu, s níž jsem tě poslal, můj černooký synu? Věříš ještě v milost a pravdu, můj milý jednorozený?

Věřím, protože to byla moc tvé milosti a pravdy, co mne vyvedlo ze smrti a hrobu k tobě. Věřím, vždyť milost a pravda osvobozuje – a ty jsi mne poslal, abych jim tuhle svobodu dal. Věřím, tak jakos’ ty věřil, když jsi posílal proroky, aby se tvé slovo stávalo životem a pravdou uprostřed lží a nelidskostí. Věřím, i když ty řeči o vítězství lásky zní o občas jen jako naivní kýč. Věřím, i když mi tu víru vyvracejí rozumbradové, co dotírají jak kdysi Jobovi přátelé. Věřím, i když se s tou vírou musím prodírat odmítáním tisíckrát zklamaných a předsudky samospravedlivých zbožných. Věřím, tak, že bych i svůj dnes narozený život pro tu milost a pravdu dal. Věřím, že život, který tys mi dal, je světlo lidí. A snad jsem se nevrátil s prázdnou.